Robert Jordan - Velké Hledání

„Rande, když nás sem Verin vedla tím portálovým kamenem, já – žil jsem jiné životy. Občas jsem držel roh, ale nikdy jsem na něj nezatroubil. Snažil jsem se uniknout tomu, čím jsem se stal, ale nikdy se mi to nepodařilo. Vždycky po mně chtěli něco dalšího, vždycky něco horšího, než bylo to předtím, až jsem byl... Tys byl připraven se ho vzdát, abys zachránil přítelkyni. Nemyslet na slávu. Světlo, pomoz mi.“

Rand nevěděl, co říci. Bylo to, jako kdyby mu Egwain řekla, že zabila děti. Příliš hrozné, aby tomu uvěřil. Příliš hrozné, aby to někdo přiznal, kdyby to nebyla pravda. Příliš hrozné.

Po chvíli Ingtar znovu promluvil a pevným hlasem. „Za všechno se musí platit, Rande. Vždycky je třeba zaplatit. Třeba to budu moci splatit tady.“

„Ingtare, já –“

„Je právem každého muže, Rande, rozhodnout se Schovat meč. I muže jako já.“

Než mohl Rand něco namítnout, přiběhl k nim Hurin. „Hlídka se obrátila,“ oznamoval spěšně, „vrací zpátky do města. Vypadá to, že se tam sbírají. Mat a Perrin šli dál.“ Rychle se podíval do ulice a stáhl se. „Měli bychom udělat to samý, urozený pane Ingtare, urozený pane Rande. Tihle praštění Seanchani jsou už skoro tady.“

„Běž, Rande,“ řekl Ingtar. Otočil se tváří k ulici a na Randa s Hurinem se už nepodíval. „Vezměte roh, kam patří. Vždycky jsem věděl, že amyrlin měla předat velení tobě. Ale já chtěl vždycky jenom udržet Shienar celý, zabránit tomu, abychom byli smeteni a upadli v zapomnění.“

„Já vím, Ingtare.“ Rand se zhluboka nadechl. „Světlo na tebe sviť, urozený pane Ingtare z rodu Shinowa, a kéž tě chrání ruka Stvořitele.“ Dotkl se Ingtarova ramene. „Poslední objetí matky tě přivítá doma.“ Hurin zalapal po dechu.

„Děkuji,“ řekl Ingtar tiše. Napětí jako by z něj opadlo. Poprvé od noci, kdy trolloci přepadli Fal Daru, stál tak, jak ho Rand viděl poprvé, sebevědomý a uvolněný. Vyrovnaný.

Rand se obrátil a viděl, že se na něho Hurin dívá, že se dívá na oba. „Je čas jít.“

„Ale urozený pán Ingtar –“

„– dělá, co musí,“ řekl Rand ostře. „A my půjdeme.“ Hurin kývl a Rand se rozběhl za ním. Teď už slyšel pravidelný dupot seanchanských nohou. Neohlédl se.

Mat s Perrinem už seděli v sedle, když k nim Rand a Hurin dorazili. Daleko za sebou Rand zaslechl Ingtarův výkřik: „Za Světlo a Shinowu!“ Řinčení oceli se připojilo k řevu dalších lidí.

„Kde je Ingtar?“ křikl Mat. „Co se děje?“ Valerský roh měl přivázaný k vysoké sedlové hrušce, jako by to byl prostě obyčejný roh, ale dýku měl za pasem a jílec s rubínem svíral ochranitelsky bledou rukou, která už byla jen kost a kůže.

„Umírá,“ zachraptěl Rand, když vyskakoval Rudochovi do vysokého sedla.

„Tak mu musíme pomoct,“ ozval se Perrin. „Mat může vzít roh a dýku do –“

„Dělá to, abychom se odsud dostali,“ řekl Rand. Proto také . „Zaneseme roh Verin a pak jí můžete pomoct odnést ho, kam řekne, že patří.“

„Co tím myslíš?“ zeptal se Perrin. Rand pobídl koně do běhu a Rudoch se vrhl ke kopcům za městem.

„Za Světlo a Shinowu!“ Ingtarův výkřik se nesl za nimi a zněl vítězoslavně a v odpověď z oblohy udeřil blesk.

Rand pobídl Rudocha otěžemi a pak se mu položil na krk. Kaštanový hřebec se hnal tryskem, až mu hříva a ocas divoce vlály. Rand toužil po tom, aby neměl pocit, že utíká pryč od křičícího Ingtara, že utíká před tím, co měl udělat. Ingtar, temný druh. Je mi to jedno. Přese všechno to byl můj přítel . Cválající hřebec ho však nedokázal odnést od vlastních myšlenek. Smrt je lehčí než peříčko, povinnost je těžší než hora. Tolik povinností. Egwain. Roh. Fain. Mat a jeho dýka. Proč aspoň jednou nemůžu mít dost času? Musím se postarat o všechny. Ó, Světlo, Egwain!

Zatáhl za otěže tak prudce, že Rudoch sklouzl, než zastavil, přičemž ještě přisedl na zadní. Byl na vrcholku jednoho z kopců kolem Falme mezi několika stromy s holými větvemi. Ostatní přicválali za ním.

„Co to děláš?“ chtěl vědět Perrin. „My že máme pomoct Verin odnést roh tam, kam patří? A kam asi půjdeš ty? "

„Možná už opravdu blázní,“ podotkl Mat. „Nechtěl by s náma zůstat, kdyby začal šílet. Nebo ano, Rande?“

„Vy tři zaneste roh Verin,“ řekl Rand. Egwain. Tolik vláken v takovém nebezpečí. Tolik povinností . „Už mě nepotřebujete.“

Mat pohladil jílec dýky. „To je všechno moc hezký, ale co ty? Ať shořím, ještě se nemůžeš zbláznit. Nemůžeš!“ Hurin na ně zíral s otevřenými ústy a nerozuměl ani polovině toho, co tu říkali.

„Já se vracím,“ oznámil Rand. „Vůbec jsem neměl odjíždět.“ Nějak to ani v jeho uších neznělo správně. Neměl z toho ten správný pocit. „Musím se vrátit. Hned.“ To už znělo líp. „Nezapomeňte, že Egwain je pořád ještě tam. S tím obojkem kolem krku.“

„Jsi si jistý?“ zeptal se Mat. „Já ji neviděl. Áááá! Jestli říkáš, že tam je, tak tam je. Všichni zaneseme roh Verin a pak se vrátíme pro Egwain. Nemyslíš si snad, že bychom tě tu nechali, ne?“

Rand zavrtěl hlavou. Vlákna. Povinnosti . Měl pocit, že se mu hlava rozletí jako rachejtle. Světlo, co se to se mnou děje? „Mate, Verin tě musí s dýkou odvést do Tar Valonu, aby ses jí mohl konečně zbavit nadobro. Nemáš času nazbyt.“

„Záchrana Egwain není marnění času!“ Ale jílec dýky sevřel ještě pevněji a ruka se mu třásla.

„Nikdo z nás nepůjde zpátky,“ ozval se Perrin. „Zatím ne. Podívejte.“ Ukázal zpátky k Falme.

Ohrady pro vozy a koně se černaly seanchanskými vojáky. Byly jich tisíce, řada za řadou, i oddíly jezdců na šupinatých příšerách, stejně jako ozbrojených mužů na koních. Barevné praporky označovaly důstojníky. V řadách byli vidět i grolmové a další podivná stvoření připomínající obludné ptáky a ještěry, a taky tam byli velikánští tvorové, kteří se vymykali veškerému popisu, se svraštělou šedou kůží a dlouhými tesáky. V pravidelných rozestupech podél řad vojáků stály desítky sul’dam a damane . Randa napadlo, je-li jednou z nich i Egwain. Ve městě za vojáky stále ještě tu a tam vybuchovaly střechy a oblohou létaly blesky. Vysoko ve vzduchu se vznášely dvě létající obludy s kožnatými křídly o rozpětí dobrých dvacet sáhů a držely se daleko od míst, kde tančily zářící střely.

„To všechno kvůli nám?“ vydechl nevěřícně Mat. „Kdo si myslí, že jsme?“

Randa sice napadla odpověď, ale zahnal ji dřív, než se mu stačila řádně utvořit v hlavě.

„Druhým směrem se taky nedostaneme pryč, urozený pane Rande,“ ozval se Hurin. „Bělokabátníci. Jsou jich stovky.“

Rand otočil koně a podíval se, kam slídič ukazuje. Dlouhá řada bílých plášťů se pomalu vlnila přes kopec směrem k nim.

„Urozený pane Rande,“ zamumlal Hurin, „jestli těm padne zrak na Valerský roh, k Aes Sedai ho nikdy nedostaneme. Už se k němu nikdy nedostaneme ani my.“

„Možná proto se Seanchani sbírají,“ řekl Mat s nadějí. „Kvůli těm bělokabátníkům. Možná to s náma nemá nic společnýho.“

„Ať už má nebo ne,“ prohlásil suše Perrin, „za pár minut tady dojde k bitvě.“