Robert Jordan - Velké Hledání

Dlažební kostky v místě, kde před okamžikem stály, byly popraskané a zčernalé v kruhu dobrých deseti kroků napříč. Elain se krčila v uličce na druhé straně. Min a Egwain nebylo nikde vidět. Nyneiva si v hrůze přitiskla ruku na ústa.

Elain zřejmě pochopila, co jí prolétlo hlavou, a tak důrazně zavrtěla hlavou a ukázala na ulici. Odešly tamtudy.

Nyneiva si úlevou vydechla, ale okamžitě zavrčela. Ta husa hloupá! Mohly jsme kolem nich projít! Teď však nebyl čas na nějaká obviňování. Přikradla se k rohu a opatrně vyhlédla kolem budovy.

Ulicí k ní letěla ohnivá koule o velikosti lidské hlavy. Nyneiva uskočila ve chvíli, kdy se koule rozprskla o roh domu, kde před chvílí stála, a ji zasypaly kamenné úlomky.

Hněv ji zalil jedinou silou dřív, než si to uvědomila. Z oblohy slétl blesk a s prásknutím udeřil někde nahoře poblíž místa, odkud přilétla ta ohnivá koule. Další blesk rozťal oblohu, a potom už Nyneiva utíkala uličkou. Za ní udeřil do ústí uličky blesk.

Jestli Domon nemá tu loď připravenou, tak... Světlo, ať se z toho dostaneme v pořádku .

Bayle Domon se narovnal, když břidlicově šedou oblohou proletěl blesk a udeřil někam do města, a ještě jeden. Na to přece není dost mraků!

Ve městě něco zahřmělo a do střech těsně nad doky udeřila ohnivá koule a doširoka rozhodila rozbitou břidlici. Doky se již před chvílí vyprázdnily, zůstalo tu jen pár Seanchanů. Ti teď divoce pobíhali, mávali meči a křičeli. Z jednoho skladiště se vynořil jakýsi muž s grolmem po boku a snažil se udržet krok s dlouhými skoky obludy, než zmizeli v ulici vedoucí od vody.

Jeden z Domonových lodníků skočil po sekeře a rozmáchl se na uvazovací lano.

Domon byl dvěma kroky u něho, jednou rukou popadl napřaženou sekeru a druhou muže za krk. „Sprška zůstane, dokud já neřeknu, že vypluje, Aedwine Cole!“

„Oni se zbláznili, kapitáne!“ zařval Yarin. Výbuch otřásl celým přístavem a racci s křikem vzlétli a začali kroužit. Znovu udeřil blesk a zasáhl něco uprostřed Falme. „ Damane nás všechny pobijí! Odplujme, dokud mají plný ruce práce se zabíjením sebe navzájem. Ani si nevšimnou, že jsme pryč!“

„Dal jsem slovo,“ prohlásil Domon. Vykroutil Colemu sekeru z ruky a odhodil ji na palubu. „Já jsem dal slovo.“ Honem, ženská, pomyslel si, ať už jsi Aes Sedai nebo ne. Honem!

Geofram Bornhald se podíval na blesky křižující se nad Falme a zahnal je z mysli. Nějací velicí létající tvorové – bezpochyby seanchanské obludy – divoce poletovali sem a tam, aby se bleskům vyhnuli. Jestli nad Falme zuří bouře, Seanchany zdrží stejně jako jeho. Téměř holé kopce, kde se jen místy objevovalo mlází, stále zakrývaly město před ním a obráceně.

Tisícovka jeho mužů byla rozložena kolem něj, dlouhá řada jezdců zvlněná kolem dolíků mezi kopci. Bílé pláště jim povlávaly ve větru, stejně jako korouhev vedle Bornhalda, na níž bylo zlaté slunce s vlnitými paprsky dětí Světla.

„Už běž, Byare,“ nařídil. Muž s propadlými tvářemi zaváhal a Bornhald vyjel ostřejším hlasem: „Řekl jsem, jdi, dítě Byare!“

Byar se rukou dotkl srdce a uklonil se. „Jak přikazuješ, můj pane kapitáne.“ Otočil koně a z celého jeho držení vyzařovala neochota.

Bornhald vypudil Byara z mysli. Udělal, co mohl. Zvedl hlas. „Legie, krokem vpřed!“

Podél dlouhé řady zavrzala sedla, jak muži v bílých pláštích pomalu vyjeli k Falme.

Rand vyhlédl zpoza rohu na blížící se Seanchany, a pak zamračeně ucouvl zpátky do úzké uličky mezi stájemi. Brzy budou tady. Na líci mu zasychala krev. Sečné rány od Turakovy čepele ho pálily, ale zatím s tím nemohl nic dělat. Oblohu znovu rozčísl blesk. Rand cítil, jak se mu pod nohama chvěje země. Co se to, ve jménu Světla, děje?

„Blízko?“ prohodil Ingtar. „Musíme zachránit Valerský roh, Rande.“ Přes Seanchany i blýskání a podivné výbuchy vypadal příliš zabraný do vlastních myšlenek. Mat, Perrin a Hurin číhali na druhém konci uličky a sledovali další seanchanskou hlídku. Místo, kde nechali koně, už bylo blízko, jen kdyby se tam dostali.

„Má potíže,“ zamumlal Rand. Egwain. Měl takový zvláštní pocit, jako by byly ohroženy kousky jeho života. Egwain byla jedním takovým kouskem, jedním vláknem ve šňůře, která tvořila jeho život, ale byla tu i další vlákna, a on cítil, že jsou v ohrožení. Tady, ve Falme. A pokud by bylo některé z těch vláken zničeno, jeho život už by nikdy nebyl celý tak, jak by být měl. Nerozuměl tomu, přesto si tím byl jistý.

„Tady by dokázal jeden muž zadržet padesát chlapů,“ ozval se Ingtar. Obě stáje byly dost blízko sebe, dva muži stojící vedle sebe se již rameny dotýkali stěn. „Jeden muž držící padesát v úzkém průchodu. To není špatný způsob, jak zemřít. V písních se opěvují i menší činy.“

„To nebude nutné,“ řekl Rand. „Doufám.“ Ve městě vybuchla jakási střecha. Jak se tam mám dostat? Musím za ni. Za nimi? Potřásl hlavou a znovu vyhlédl kolem rohu. Seanchané byli blízko a pořád se blížili.

„Nikdy by mě nenapadlo, co udělá,“ řekl Ingtar rychle, jako by hovořil sám k sobě. Měl tasený meč a palcem zkoušel ostří. „Malý bledý mužík, kterého si skoro nevšimneš, i když se díváš přímo na něj. Vezmi ho do Fal Dary, řekli mi, do pevnosti. Nechtěl jsem, ale musel jsem to udělat. Chápeš? Musel jsem. Nevěděl jsem, co má za lubem, dokud nevystřelil ten šíp. Pořád nevím, jestli mířil na amyrlin nebo na tebe.“

Randa zamrazilo. Podíval se na Ingtara. „O čem to mluvíš?“ zašeptal.

Ingtar s pohledem upřeným na svou čepel ho neposlouchal. „Všude se lidstvo řítí do zkázy. Státy jsou ničeny a mizejí. Všude jsou temní druzi a nikdo z těchhle jižanů si toho nevšímá, nebo je jim to snad jedno. My bojujeme, abychom udrželi Hraniční státy, aby oni byli doma v bezpečí, a každý rok, ať uděláme cokoliv, Morna postoupí o kus dál. A tihle jižani si myslí, že trolloci jsou jenom báchorka a myrddraalové že se vyskytují jenom v kejklířských příbězích.“ Zamračil se a potřásl hlavou. „Vypadalo to jako jediná možnost. Měli jsme být zničeni pro nic za nic, při obraně lidí, kteří o tom ani nevěděli, nebo jim na tom nezáleželo. Vypadalo to logicky. Proč bychom se měli nechat zničit kvůli nim, když jsme mohli uzavřít vlastní mír? Lepší Stín, myslel jsem si, než zbytečné zapomnění jako Carallain nebo Hardan nebo... Tehdy to vypadalo logicky.“

Rand popadl Ingtara za klopy kabátce. „Mluvíš nesmysly.“ Nemůže myslet vážně, co říká. Prostě nemůže . „Řekni to jasně, ať už je to cokoliv. Mluvíš hlouposti!“

Ingtar se poprvé podíval na Randa. Oči se mu leskly potlačovanými slzami. „Jsi lepší muž než já. Ovčák nebo pán, jsi lepší muž. V proroctví se praví: ‚Nechť ten, kdo na mě zaduje, nemyslí na slávu, nýbrž na spasení.‘ Myslel jsem, že to bude moje spása. Že zaduju na roh a povedu hrdiny všech věků proti Shayol Ghulu. To by k mé záchraně určitě stačilo. Nikdo nemůže kráčet tak dlouho ve Stínu, aby nemohl opět vyjít na Světlo. Tak to říkali. Určitě by to stačilo, aby to smylo, čím jsem byl a co jsem udělal.“

„Ó, Světlo, Ingtare.“ Rand ho pustil a Ingtar se sesul na stěnu stáje. „Myslim... myslím, že chtít stačí. Myslím, že musíš jedině přestat být... jedním z nich.“ Ingtar sebou trhl, jako by to Rand vyslovil. Temným druhem.