Robert Jordan - Velké Hledání

„Co se to tu děje?“ chtěla vědět Renna a vstoupila do pokoje. „Audience?“ S rukama v bok upřela oči na Nyneivu. „Nedala jsem nikomu svolení spojit se s mým mazlíčkem Tuli. Dokonce ani nevím, kdo –“ Oči jí padly na Egwain – Egwain v Nyneiviných šatech místo v šedých šatech damane . Egwain bez obojku kolem hrdla – a oči se jí rozšířily. Šanci vykřiknout však nedostala.

Než se stačil někdo pohnout, Egwain popadla džbán ze stojánku a praštila s ním Rennu do břicha. Džbán se rozletěl a sul’dam to vyrazilo dech. Zachrčela a předklonila se. Jak padala, Egwain po ní se zavrčením skočila, srazila ji na břicho, popadla obojek, který předtím měla a který teď ležel na podlaze, a zacvakla ho druhé ženě kolem krku. Trhnutím stříbrného vodítka servala náramek z kolíčku a nasadila si ho na zápěstí. S vyceněnými zuby upírala zrak na Rennu a soustředila se. Klečela sul’dam na ramenou a tiskla jí obě ruce na ústa. Renna sebou trhla a oči jí začaly vylézat z důlků. Vyrážela chraplavé výkřiky, které tlumily Egwaininy ruce, a kopala do podlahy.

„Přestaň, Egwain!“ Nyneiva popadla Egwain za ramena a strhla ji z ležící ženy. „Egwain, nech toho! Tohle přece nechceš!“ Renna, s popelavou tváří, ležela na podlaze, lapala po dechu a zírala do stropu.

Náhle se Egwain vrhla Nyneivě do náručí a zoufale jí vzlykala na prsou. „Ona mi ubližovala, Nyneivo. Ubližovala mi. Všechny mi ubližovaly. Ubližovaly mi pořád a pořád, až jsem dělala, co chtěly. Nenávidím je. Nenávidím je za to, jak mi ublížily, a sebe nenávidím za to, že jsem nemohla přestat dělat, co chtěly.“

„Já vím,“ řekla Nyneiva laskavě. Něžně pohladila Egwain po vlasech. „Nenávidět je je v pořádku, Egwain. To tedy je. Zaslouží si to. Ale není v pořádku nechat je, aby tě donutily být taková, jako jsou ony.“

Seta si tiskla ruce na obličej. Renna se chvějící se rukou nevěřícně dotkla obojku na svém krku.

Egwain se narovnala a utřela si slzy. „To nejsem. Nejsem jako ony.“ Servala si náramek ze zápěstí a odhodila ho. „To nejsem. Ale přála bych si, abych je dokázala zabít.“

„To si zaslouží.“ Min temně hleděla na obě sul’dam .

„Rand by zabil každého, kdo by něco takového udělal,“ řekla Elain. Zřejmě se snažila obrnit. „Jsem si jistá, že by to udělal.“

„Možná si to zaslouží,“ prohlásila Nyneiva, „a on by to možná udělal. Ale muži si často pletou spravedlnost s pomstou. Na spravedlnost mají málokdy žaludek.“ Často seděla v ženském kroužku, když někoho soudily. Občas před ně předstoupili i muži, protože si mysleli, že by je ženy mohly vyslyšet lépe než muži z vesnické rady, ale muži si vždycky mysleli, že dokážou zvrátit rozhodnutí svou výmluvností či prosbami o milost. Ženský kroužek byl milosrdný, kde to bylo zasloužené, ale o spravedlnost se zasazoval vždy, a byla to vědma, kdo vynášel rozsudek. Nyneiva zvedla náramek, který Egwain odhodila, a zavřela ho. „Osvobodila bych odsud všechny ženy, kdybych mohla, a zničila tyhle věci všechny do jedný. Ale protože nemůžu...“ A zavěsila náramek na kolíček vedle druhého. Obrátila se k sul’dam. Vlastně už ne vodící, pomyslela si. „Možná když budete hodně potichu, nechají vás tu na pokoji dost dlouho, a vám se třeba podaří si ty obojky sundat. Kolo tká, jak si kolo přeje, a možná jste stačily vykonat dost dobra, aby to vyvážilo zlo, který jste spáchaly. Pokud ne, tak vás nakonec najdou. A já myslím, že ať vás najde kdokoliv, bude klást spoustu otázek, než vám ty obojky sundají. Myslím, že se z první ruky poučíte o životě, který jste ztrpčovaly ostatním ženám. To je spravedlnost,“ dodala vlastně ke svým přítelkyním.

Renna se tvářila vyděšeně. Setě se třásla ramena, jak vzlykala do dlaní. Nyneiva se zatvrdila – Je to spravedlivé, říkala si. Je – a vyvedla ostatní z pokoje.

Nikdo jim cestou ven nevěnoval větší pozornost, než když šly dovnitř. Nyneiva předpokládala, že za to můžou děkovat šatům sul’dam, ale nemohla se dočkat, až se převlékne do něčeho jiného. Do čehokoliv jiného. I v tom nejšpinavějším nejpotrhanějším hadru by se cítila čistší.

Dívky šly mlčky, držely se těsně za ní, dokud nebyly opět na ulici. Nyneiva nevěděla, jestli mlčí kvůli tomu, co udělala, nebo ze strachu, že by je mohl někdo zastavit. Zamračila se. Cítily by se lépe, kdyby je nechala podříznout těm ženským krky?

„Koně,“ řekla Egwain. „Potřebujeme koně. Vím, do který stáje odvedly Belu, ale myslím, že se k ní nedostaneme.“

„Belu musíme nechat tady,“ řekla jí Nyneiva. „Odsud se dostaneme na lodi.“

„Kde jsou všichni?“ zeptala se Min, a Nyneiva si náhle uvědomila, že jsou na ulici samy.

Lidé zmizeli, nebylo po nich ani vidu, ani slechu. Všechny obchody i okna na celé ulici byly pevně zavřené. Ale od přístavu se blížil oddíl seanchanských vojáků, víc než stovka, ve vyrovnaných řadách, s důstojníkem v pomalovaném brnění v čele. Byli sice o kus dál v ulici, ale zachmuřeně pochodovali dál a Nyneivě to připadalo, že všichni upírají zrak na ni. To je směšné. Přece nemůžu vidět oči schované v těch přilbicích, a kdyby někdo spustil poplach, bylo by to za námi . Přesto se zastavila.

„Za náma jsou další,“ zamumlala Min. Nyneiva už to taky zaslechla. „Nevím, kteří k nám dojdou první.“

Nyneiva se zhluboka nadechla. „Nemají s náma nic společnýho.“ Podívala se na blížící se vojáky k přístavu plnému vysokých hranatých seanchanských lodí. Spršku však rozeznat nedokázala. Modlila se, aby tam pořád čekala připravená k vyplutí. „Projdeme kolem nich.“ Světlo, doufám, že se nám to podaří .

„A co když budou chtít, aby ses k nim připojila, Nyneivo?“ zeptala se Elain. „Máš přece ty šaty. Jestli se začnou vyptávat...“

„Zpátky nejdu,“ prohlásila temně Egwain. „To radši umřu. Ukážu jim, co mě naučily.“ Nyneiva si všimla, jak ji náhle obklopila zlatavá záře.

„Ne!“ řekla, ale bylo pozdě.

Se zahřměním země pod prvními řadami Seanchanů vybuchla a hlína, dlažební kostky i ozbrojení muži létali na všechny strany, jako když vyrazí gejzír. Egwain, stále zářící, se otočila na druhou stranu a výbuch zopakovala. Na ženy padala hlína. Seanchanští vojáci se uspořádaně, byť s křikem, rozběhli do uliček a zádveří. Ve chvilce byli všichni z dohledu, až na ty, kteří leželi kolem dvou velkých jam uprostřed ulice. Někteří se slabě hýbali a ulicí se neslo sténání.

Nyneiva rozhodila rukama a snažila se dohlédnout zároveň na oba konce ulice. „Ty huso! My se snažíme nepřitahovat pozornost!“ Na to však už nebyla naděje. Nyneiva jen doufala, že se jim podaří dostat kolem vojáků uličkami k přístavu. Damane to už také musejí vědět. Tohle jim nemohlo ujít .

„Ten obojek si znova nasadit nenechám,“ prskala rozzuřeně Egwain. „Nenechám!“

„Pozor!“ křikla Min.

S pronikavým zasvištěním vylétla do vzduchu nad střechy ohnivá koule velká jako kůň a začala padat. Přímo na ně.

„Utíkejte!“ zařvala Nyneiva a vrhla se k nejbližší uličce mezi dvěma rozbitými krámky.

Neohrabaně přistála na břiše a zachrčela, jak si málem vyrazila dech. Koule dopadla. Úzkou uličkou se přehnal závan horkého vzduchu. Nyneiva, lapajíc po dechu, se překulila na záda a vyhlédla do ulice.