Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Zapadající slunce bylo krvavou koulí nad vrcholky stromů a vrhalo odporné světlo na rozlezlý tábor s řadami koní, povozy s plátěnými střechami a vysokými koly a stany všech velikostí a tvarů, mezi nimiž byl sníh rozdupaný na kaši. V této chvíli a na takovém místě Elenia rozhodně nechtěla být. Z velkých černých železných kotlů se nesla vůně vařeného hovězího, z čehož se jí obracel žaludek. V chladném vzduchují od nosu stoupala pára, což slibovalo mrazivou noc, a jejím nejlepším červeným pláštěm pronikal vítr i přesto, že byl podšitý bílou kožešinou. Stříbrná liška měla mít teplejší kožešinu než ostatní zvířata, ale jí to tak nepřipadalo.

Rukou v rukavici si plášť přidržela úžeji u těla, pomalu projížděla táborem a velmi, byť ne příliš úspěšně, se snažila potlačit třes. Vzhledem k denní době tady nejspíš bude muset strávit noc, jenže zatím neměla rušení, kde bude spát. Nepochybně ve stanu jednoho z menších šlechticů, kdy se jeho majitel nebo majitelka přesunou jinam a přitom se budou snažit zachovat si tvář, jenže Arymilla ji ráda nechávala až do poslední chvíle v nejistotě ohledně toho, kde bude spát, i všeho ostatního. Jedna věc se ještě pořádně nevyřešila a už tu byla další. Ta žena si očividně myslela, že neustálá nejistota ji donutí se kroutit, snad dokonce usilovat o její přízeň. To nebyl zdaleka jediný Arymillin špatný odhad, počínaje přesvědčením, že Elenia Sarand má přistřižené drápky.

Doprovázeli ji jen čtyři muži se dvěma zlatými kanci na pláštích – a pochopitelně i její komorná Janny, která se choulila v plášti, až v sedle vypadala jako raneček zeleného sukna – a v celém táboře neviděla jediného dalšího muže, o němž by si mohla být jistá, že k rodu Sarandů chová ždibíček věrnosti. Tu a tam některý hlouček mužů, krčicích se kolem táborových ohňů se svými pradlenkami a švadlenkami, měl červenou lišku rodu Ansharů a před chvílí ji pomalým krokem minul dvojstup jezdců s tvrdými výrazy pod mřížkou hledí a s Barynovým okřídleným kladivem na oděvu. Z dlouhodobého hlediska nebyli důležití. Karind a Lir se řádně popálili, když při Morgasině nástupu na trůn váhali příliš dlouho, a tentokrát povedou Anshary a Baryny tam, kde uvidí sebemenší výhodu, ve chvíli, kdy ji zahlédnou, a Arymillu opustí stejně ochotně, jako se k ní připojili. Až přijde vhodný čas.

Většina mužů brodících se studenou břečkou nebo s nadějí hledících do odporných kotlů byli odvedenci, sedláci a vesničané, které ten který pán nebo paní posbírali cestou, a jen málokdo měl na obnošených šatech, kabátech nebo záplatovaných pláštích odznak nějakého rodu. Bylo dokonce těžké rozeznat domnělé vojáky od podkovářů a šípařů a podobných řemeslníků, protože všichni měli u pasu nějaký ten meč či sekeru. Světlo, i spousta žen nosila nože dost dlouhé, aby je bylo možné označit za krátké meče, akorát že bylo poněkud obtížné oddělit některé selky od vozků. Nosili stejné šaty ze silného sukna a měli stejné drsné ruce a ztrhané tváře. A vlastně na tom ani nezáleželo. Toto zimní obléhání byla vážná chyba – ozbrojenci začnou hladovět mnohem dřív než lidé ve městě – avšak Elenii to poskytlo příležitost, a když se příležitost naskytne, člověk jí využije. Kapuci měla i přes studený vítr trochu shrnutou, aby jí bylo vidět do obličeje, vlídně kývla každému nemytému pacholkovi, jenž se aspoň podíval jejím směrem, a nevšímala si toho, jak někteří nad takovou pozorností polekaně nadskakují.

Většina si její vlídnost zapamatuje, zapamatuje si zlaté kance, jež měl její doprovod, a budou vědět, že si jich Elenia Sarand všimla. Na takových základech se budovala moc. Hlava rodu, stejně jako královna, stála na vrcholku věže zbudované na lidech. Pravda, ti na dně byli cihlami z nejobyčejnější hlíny, ale pokud se tyto obyčejné cihly zhroutily, padla celá věž. Na něco takového Arymilla zřejmě úplně zapomněla, pokud to vůbec kdy věděla. Elenia pochybovala o tom, že Arymilla promluvila s kýmkoliv níže postaveným, než byl šafář či osobní komorník. Kdyby to bylo… prozíravé… Elenia sama by byla prohodila pár slov u každého táborového ohně, občas někomu stiskla špinavou ruku a rozpomněla se na lidi s nimiž se již setkala, nebo by to alespoň předstírala, aby si to mysleli. Arymille prostě a jednoduše scházela inteligence, aby se mohla stát královnou.

Tábor zabíral větší plochu než většina městysů a působil spíš jako stovka táborů různé velikosti než jeden velký tábor, a tak se mohla projíždět, aniž by si musela dělat starosti s tím, že se dostane příliš daleko. Ale ona si pozor stejně dávala. Hlídky kolem tábora by se chovaly zdvořile, pokud by muži nebyli úplně padlí na hlavu, ale nepochybně měly své rozkazy. Elenia ze zásady schvalovala, aby lidé dělali, co se jim řekne, ale bude lepší vyhnout se veškerým trapným incidentům. Zvlášť vzhledem k tomu, jaké by to mělo následky, pokud si Arymilla skutečně myslela, že se pokouší odjet. Už ji donutila strávit jednu mrazivou noc ve špinavém stanu nějakého vojáka. Slovo stan se na ten přístřešek skoro ani nehodilo, byl plný havěti a celý záplatovaný, nemluvě o tom, že tam nebyla Janny, aby jí pomohla se šaty a dodala trochu tepla pod bídnou náhražkou pokrývek, a to jen kvůli něčemu, co byla stejně vymyšlená urážka. Dobrá, byla to skutečná urážka, ale Elenii nenapadlo, že Arymilla bude dost chytrá, aby si toho všimla. Světlo, představa, že musí opatrně našlapovat kolem té… té pitomé husy! Přitáhla si plášť víc k tělu a snažila se předstírat, že se otřásla jenom kvůli větru. Měla na přemýšlení lepší věci. Mnohem důležitější věci. Kývla na vykuleného mládence s tmavým šátkem kolem hlavy a on sebou cukl, jako by si myslel, že se mračí. Hloupý sedlák!

Žrala ji představa, že jen pár mil odsud si ta slepice Elain sedí v teple a pohodlí královského paláce a pečují o ni desítky dobře vycvičených sloužících a v hlavě má nejspíš jen myšlenky na to, co si vezme k večeři připravené palácovými kuchaři. Povídalo se, že holka se čeká, nejspíš s nějakým gardistou. Bylo to docela dobře možné. Elain nedala na slušnost o nic víc než její matka. Dyelin byla mozkem celého podniku, ta byla bystrá a nebezpečná i přes ubohý nedostatek ctižádosti, a nejspíš jí stejně radí nějaká Aes Sedai. Mezi všemi těmi nesmyslnými klepy musela být alespoň jedna skutečná Aes Sedai.

Z města se neslo tolik báchorek, že poznat skutečnost od výmyslů bylo obtížné – Mořský národ že dělá díry do vzduchu? Naprostá pitomost! – nicméně Bílá věž měla očividně zájem na tom, aby na trůn usedla jedna z jejích členek. Jakpak by ne? Přesto, když došlo na tyto věci, byl Tar Valon až dosud pragmatický. Historie jasně ukazovala, že ať už na Lví trůn usedla kterákoliv žena, brzy se zjistilo, že ji celou dobu podporovala Věž. Aes Sedai nechtěly ztratit spojení s Andorem kvůli nedostatku čilosti, a už vůbec ne, když byla Věž sama rozdělená. Elenia si tím byla jistá, stejně jako si byla jistá svým jménem. Vlastně jestli byla pravda polovina toho, co o situaci ve Věži slyšela, příští královna Andoru by mohla požadovat, cokoliv by se jí zachtělo, jen aby toto spojení zůstalo zachováno. Na každý pád žádná nezíská Růžovou korunu dřív než v létě, a do té doby se mohlo přihodit hodně věcí. Opravdu hodně věcí.