Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Mělo by to fungovat,“ pravila tiše. „Jestli to bude nutné, můžeme řeči o nich rozšířit sami.“

„Mělo by to fungovat,“ souhlasila Dyelin a temným tónem dodala: „Dokud Bashere a Bael udrží svoje muže na uzdě. S Hraničáři, Aiely a Dračí legií blízko sebe to bude nebezpečná situace. A nevidím, jak bychom mohli zajistit, že asha’mani neudělají něco šíleného.“ Frkla. Podle ní musel být muž už od začátku šílený, jinak by se nikdy nestal asha’manem. Aviendha kývla. S Dyelin nesouhlasila téměř tak často jako Birgitte, ale asha’mani byli jednou věcí, na níž se shodly.

„Zajistím, aby se Hraničáři k Černé věži ani nepřiblížili,“ ujišťovala je Elain, ačkoliv totéž už udělala několikrát. Dokonce i Dyelin věděla, že Bael a Bashere své oddíly udrží na uzdě – ani jeden nechtěl bitvu, kterou nepotřeboval, a Davram Bashere by určitě nebojoval proti krajanům – ale ohledně asha’manů a toho, co by mohli udělat, měl každý právo být nervózní. Elain přejela prstem od hvězdičky označující Caemlyn k místu, které si zabrali asha’mani. Černá věž nebyla na mapě vyznačená, ona však až příliš dobře věděla, kde leží. Aspoň to bylo dost daleko od Lugardské silnice. Poslat Hraničáře na jih do Murandy, aniž by obtěžovali asha’many, nebude těžké.

Při pomyšlení, že nesmí obtěžovat asha’many, stiskla rty, ale zatím se s tím prostě nedalo nic dělat, a tak v duchu odsunula muže v černých kabátech stranou. S tím, s čím se nedalo nic dělat zatím, se bude moci něco udělat později.

„A ostatní?“ Víc říkat nemusela. Šest hlavních rodů se dosud nepřiklonilo na žádnou stranu – alespoň ne na její či Arymillinu. Dyelin tvrdila, že nakonec všechny přejdou k Elain, ale prozatím to nebylo vidět. Sabeine a Julanya hledaly i zprávy o těchto šesti rodech. Obě strávily dvacet let jako formanky, byly zvyklé na obtížné cestování, spaní po stájích či pod stromy, a uměly si všímat i toho, co lidé neříkali, stejně jako toho, co řekli. Byli z nich dokonalí zvědové. Pokud by musely pomáhat se zásobováním města, byla by to tuze velká škoda.

„Povídá se, že urozený pán Luan se vyskytuje na deseti různých místech na východě i na západě.“ Birgitte se na pomačkanou mapu mračila, jako by na ní mělo být vyznačeno Luanovo postavení, a když teď byla Reene Harforová z doslechu, zaklela, mnohem sprostěji, než bylo na místě. „Vždy je až v tý další vesnici. Urozená paní Ellorien a urozený pán Abelle zřejmě zmizeli úplně, i když je to pro hlavu rodu dost těžký. Aspoň o nich panímáma Ocalinová a panímáma Foteová nedokázaly zaslechnout ani šeptnutí, ani o ozbrojencích rodu Pendar a Traemane. Nenašly po nich sebemenší stopu.“ To bylo velice neobvyklé. Někdo se kvůli tomu hodně nadřel.

„Abelle byl vždycky jako duch, když chtěl,“ podotkla Dyelin, „vždycky tě dokázal chytit nepřipravenou. Ellorien…“ Přejela si prstem přes rty a povzdechla si. „Ta žena je na to, aby zmizela, příliš nápadná. Leda by byla s Abellem nebo Luanem. Nebo oběma.“ Z té představy nebyla nadšená, ať už tvrdila cokoliv.

„Ohledně našich ostatních ‚přátel’,“ pokračovala Birgitte, „urozená paní Arathelle před pěti dny vyšla z Murandy. Tady.“ Ukázala na mapě místo dvě stě mil jižně od Caemlynu. „Před čtyřmi dny urozený pán Pelivar vyšel asi pět nebo šest mil na západ odtamtud a urozená paní Aemlyn tady, dalších pět šest mil.“

„Nešli společně,“ řekla Dyelin a kývla. „Přivedli s sebou nějaké Muranďany? Ne. To je dobře. Mohli by se přesouvat na svá panství, Elain. Jestli se od sebe vzdálí ještě víc, budeme to vědět jistě.“ Z těchto tří rodů byla nejvíc nervózní.

„Mohli by mít namířeno domů,“ usoudila Birgitte, neochotně jako vždy, když musela souhlasit s Dyelin. Přehodila si složitě pletený cop přes rameno a zaťala do něj pěst skoro jako Nyneiva. „Lidé i koně musejí být unavení, když v zimě táhli do Murandy. Ale jediné, čím si můžeme být jistí, je to, že jsou na pochodu.“

Aviendha frkla. V tom jejím elegantním sametu to bylo dost šokující. „Vždycky předpokládej, že nepřítel udělá, co nechceš. Řekni si, co by se ti od nich nejméně líbilo, a plánuj podle toho.“

„Aemlyn, Arathelle a Pelivar nejsou nepřátelé,“ namítla chabě Dyelin. Ač věřila, že jejich spojenectví se časem rozpadne, tito tři vyhlásili svoji podporu Dyelin samotné.

Elain se nikde nedočetla, že by nějakou královnu donutili usednout na trůn – něco takového se aspoň nedostalo do historických knih – ale Aemlyn, Arathelle a Pelivar zřejmě byli ochotní to zkusit a nehodlali tím získat moc sami pro sebe. Dyelin trůn nechtěla, ale pasivní vládkyně by také nebyla. Prostou skutečností bylo, že Morgasa z rodu Trakandů poslední rok, co seděla na trůně, dělala jednu botu za druhou, a jen málokdo věděl či věřil, že během té doby byla zajatkyní jednoho ze Zaprodanců. Některé rody chtěly na trůně kohokoliv kromě Trakandovny. Nebo si to aspoň myslely.

„Co je to poslední, co by chtěli?“ zeptala se Elain. „Jestli se rozprchnou na svá panství, tak budou do jara mimo dosah, a tou dobou už bude všechno rozhodnuté.“ Světlo dej, aby bylo. „Ale co když potáhnou dál na Caemlyn?“

„Bez Muranďanů nemají dost ozbrojenců, aby se postavili Arymille.“ Birgitte si mnula bradu a hleděla do mapy. „Jestli už nevědí, že Aielové a Dračí legie zůstávají stranou, brzy to zjistí, nicméně se budou mít určitě na pozoru. Nikdo z nich není tak hloupý, aby vyprovokoval boj, který nemůže vyhrát, pokud nebude muset. Podle mě se utáboří někde na východě nebo jihovýchodě, odkud na všechno uvidí a možná i dokážou ovlivnit, co se bude dít.“

Dyelin dopila víno, jež už muselo vychladnout, ztěžka vydechla a šla si dolít. „Jestliže půjdou do Caemlynu,“ prohlásila znuděně, „tak doufají, že se k nim připojí Luan, Abelle nebo Ellorien. Možná všichni tři.“

„Pak musíme vymyslet, jak jim zabránit dostat se do Caemlynu, než naše plány přinesou ovoce, a zároveň si z nich neudělat nepřátele na život a na smrt.“ Elain schválně mluvila stejně přísně jako Dyelin otráveně. „A musíme naplánovat, co uděláme v případě, že by sem dorazili předčasně. Kdyby na to došlo, tak je, Dyelin, musíš přesvědčit, aby si vybrali mezi Arymillou a mnou. Jinak vznikne takový zmatek, že ho možná už nikdy nerozmotáme, a zbytek Andoru do toho spadne s námi.“

Dyelin zachrčela, jako by dostala ránu. Naposledy se rody rozdělily mezi tři uchazečky o Lví trůn před pěti sty lety a vzápětí vypukla sedmiletá válka, než královna získala korunu. Tou dobou už byly všechny původní uchazečky mrtvé.

Elain bezmyšlenkovitě zvedla šálek a napila se. Čaj už byl studený, ale na jazyku ucítila med. Med! Užasle se podívala na Aviendhu a její sestra zdvihla koutky úst v úsměvu. Byl to spiklenecký úsměv, jako by Birgitte nevěděla přesně, co se stalo. Dokonce ani jejich zvláštně zesílené pouto nezahrnovalo chutě, přesto musela cítit, jak je Elain překvapená a že má z čaje radost. Dala si ruce v bok a nasadila přísný výraz. Nebo se o to přinejmenším pokusila. Prese všechno se však také usmála. Elain si náhle uvědomila, že Birgitte přestala konečně bolet hlava. Nevěděla, kdy bolest zmizela, ale už tam rozhodně nebyla.

„Doufej v nejlepší a mysli na nejhorší,“ řekla. „Občas se stane i to nejlepší.“