Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Co mu zabrání uprchnout, jakmile se dostane ven z toho zatr… ehm… města?“ zeptala se Birgitte a podrážděně začala přecházet sem a tam s rukama sepjatýma za zády. Silný zlatý cop měla málem celý zježený. „Jestli uteče, Arawnové si najmou někoho jinýho a ty ho budeš muset hledat zase od začátku. Světlo, Arymilla se musela o průchodech doslechnout vzápětí poté, co dorazila, a Skellit to jistě ví.“ Rozčilovalo ji, že by mohl Skellit uprchnout, a nejen to. Žoldnéři si mysleli, že byli najati, aby zastavili vojáky, ale za pár stříbrných klidně dovolili každou noc jednomu dvěma lidem projít branami oběma směry. Podle nich jeden dva moc škody nenadělají. Birgitte neměla ráda, když se jí to připomínalo.

„Zastaví ho chamtivost, má paní,“ opáčila paní Harforová klidně. „Pomyšlení, že získá zlato od urozené paní Elain i od urozené paní Naean, ho přiměje vrátit se. Je pravda, že urozená paní Arymilla se už musela o průchodech doslechnout, ale to jenom přidává Skellitovi na věrohodnosti, proč tam jde osobně.“

„A co když je dost chamtivý, aby se pokusil získat víc zlata tím, že změní strany potřetí?“ optala se Dyelin. „Mohl by nadělat velkou… neplechu, paní Harforová.“

Reene promluvila odměřeněji. Hranice by nikdy nepřekročila, ale nesnášela, když si kdokoliv myslel, že je neopatrná. „Urozená paní Naean by ho nechala pohřbít pod nejbližší závěj, má paní, a já zajistila, aby to věděl. Ona nebyla nikdy zrovna trpělivá. Jak určitě sama dobře víš. V každém případě z táborů nedostáváme zrovna moc zpráv, a on by mohl zahlédnout pár věcí, které by se nám mohly hodit.“

„Jestli nám Skellit dokáže povědět, ve kterém táboře budou Arymilla, Elenia a Naean a kdy, dám mu to zlato sama,“ prohlásila Elain. Elenia a Naean se držely Arymilly, nebo spíš ona si je držela u sebe, a Arymilla byla mnohem méně trpělivá než Naean, a navíc byla přesvědčená, že bez její osobní přítomnosti nebude nic fungovat pořádně. Každý den jezdila z tábora do tábora a nikdy nespala dvakrát ve stejném. „To je jediné, co nám může říci o táborech, co by mě zajímalo.“

Reene sklonila hlavu. „Jak přikazuješ, má paní. Dohlédnu na to.“ Příliš často se snažila neříkat věci před Norrym přímo, ale nedala najevo, že by slyšela napomenutí. Elain si pochopitelně nebyla jistá, jestli by tu ženu dokázala otevřeně napomenout. Paní Harforová by i poté vykonávala své povinnosti a špehy by rozhodně dál honila s nezmenšenou horlivostí, když už pro nic jiného, tak proto, že ji jejich přítomnost v paláci urážela, ale Elain by každý den nejspíš narazila na tucet nepříjemnosti, malých těžkostí, které by jen přidávaly k její bídě a které by nemohla první panské připsat přímo. Musíme tancovat přesně stejně jako naši sluhové , řekla jí máti kdysi. Můžeš si pořád najímat nové sloužící, trávit všechen čas jejich výcvikem a trpět , dokud se vše nenaučí, jenom abys skončila tam, kde jsi začala, nebo můžeš přijmout pravidla, stejně jako oni, žít v pohodlí a využívat čas k vládnuti .

„Děkuji ti, paní Harforová,“ řekla, za což se jí dostalo dalšího přesně odměřeného pukrlete. Reene Harforová byla další osoba, jež znala svou cenu. „Pane Norry?“

Muž podobný volavce sebou trhl a přestal se mračit na Reene. Jistým způsobem považoval průchody za své hájemství, s nímž si není radno zahrávat. „Ano, má paní. Ovšem.“ Monotónně drmolil. „Urozená paní Birgitte tě už jistě zpravila o tom, že z Illianu a Tearu sem přijíždějí kupci. Jsem přesvědčený, že je to… ehm… jejím zvykem, kdykoliv se vrátíš do města.“ Káravě se podíval na Birgitte. Jeho by nikdy nenapadlo přeložit Elain stéblo přes cestu, i kdyby na něj křičela, ale žil podle vlastních pravidel a svým mírným způsobem nebyl rád, že mu Birgitte sebrala příležitost vypočítávat povozy, soudky a bedny, jež přivážely. Miloval čísla. Tedy Elain aspoň předpokládala, že je to mírný způsob. Pan Norry nebyl příliš vášnivý.

„Ano,“ sdělila mu jen s náznakem omluvy, aby ho neuvedla do rozpaků. „Obávám se, že někteří Atha’an Miere nás opouštějí. Od zítřka jich budeme mít na průchody jen polovičku.“

Norry roztáhl prsty na kožené složce, jako kdyby se snažil nahmátnout papíry v ní. Elain nikdy neviděla, že by se do nich díval. „Aha. My to… zvládneme, má paní.“ Halwyn Norry zvládl vždycky všechno. „Abych pokračoval, včera došlo k devíti případům žhářství, o něco víc než obvykle. Došlo i ke třem pokusům zapálit skladiště s potravinami. Žádný nebyl úspěšný, jak honem dodávám.“ Nicméně dál mlel jako obvykle. „Smím-li to tak říci, gardisté hlídkující v ulicích mají vliv – počet útoků a krádeží klesl, je jich jen o málo víc než obvykle touto dobou – ale je zřejmé, že ty požáry někdo řídí. Bylo zničeno sedmnáct budov, všechny až na jednu opuštěné.“ Nesouhlasně stiskl rty. Aby jeho donutili opustit Caemlyn, chtělo by to víc než jen obléhání. „A dle mého názoru byla místa vybrána tak, aby oheň odlákal vozy s vodou co nejdál od skladišť, která se pokoušeli zapálit doopravdy. Jsem nyní přesvědčen, že totéž platí o všech požárech, k nimž došlo v posledních týdnech.“

„Birgitte?“ zeptala se Elain.

„Můžu zkusit zanýst skladiště do mapy,“ navrhla Birgitte pochybovačně, „a do ulic, který budou nejdál, poslat další gardisty, ale stejně to bude zatr… ehm… záležet na štěstí.“ Na paní Harforovou se nepodívala, ale Elain z ní cítila , jak se červená. „Každý u sebe může mít křesadlo a ocílku, a s trochou suchý slámy se požár založí za chviličku.“

„Udělej, co půjde,“ nakázala jí Elain. Kdyby žháře chytili při činu, bylo by to opravdu čiré štěstí, a ještě větší štěstí by bylo, kdyby mohl říci víc než to, že mu peníze dala osoba s tváří zakrytou kapuci. Vystopovat ten peníz zpátky k Arymille nebo Elenii nebo Naean, to by chtělo štěstí Mata Cauthona. „Máš ještě něco, pane Norry?“

První úředník si přejel prstem po dlouhém nose a uhnul před ní pohledem. „Doneslo se… ehm… ke mně,“ začal váhavě, „že Marnové, Arawnové a Sarandové si nedávno vzali na svá panství velké půjčky.“ Paní Harforová zvedla obočí, než se stačila ovládnout.

Elain se zadívala do svého šálku a zjistila, že už čaj dopila. Bankéři nikdy nikomu neříkali, kolik komu půjčují a za jakou protihodnotu, přesto se nezeptala se, odkud to Norry ví. To by bylo… trapné. Pro oba. Když jí sestra vzala šálek, Elain se usmála, a pak se zamračila, když jí ho Aviendha přinesla zpátky plný. Aviendha si zřejmě myslela, že by měla pít slabý čaj, dokud jí nepoteče z očí! Kozí mléko bylo podle ní lepší, ale voda z nádobí místo čaje také poslouží. No, bude ten zatracený šálek držet, ale nebude pít.

„Žoldnéři,“ zavrčela Dyelin a před žárem v jejích očích by utekl i medvěd. „Už jsem to říkala a řeknu to zas. Potíž s prodejnými meči je v tom, že ne vždycky zůstanou u prvního žoldu.“ Od samého začátku byla proti tomu, aby při obraně města pomáhali žoldnéři, i když bez nich byl Arymilla mohla se svým vojskem projet libovolnou bránou, nebo skoro. Jinak prostě neměli dost mužů, aby uhlídali každou bránu, natož hradby.

Birgitte se proti žoldnéřům stavěla taky, ale přijala Elaininy důvody, byť neochotně. Přesto jim nedůvěřovala. Teď však jen zavrtěla hlavou. Posadila se na opěradlo křesla u ohně a botu s ostruhou si položila na sedadlo. „Žoldnéřům záleží na jejich pověsti, když už ne na cti. Změnit strany je jedna věc, ale skutečně zradit a vydat bránu je něco zhola jiného. Kumpanii, která by to udělala, by už nikdy nikdo nenajal. Arymilla by kapitánovi musela nabídnout dost, aby mohl prožít zbytek života jako pán, a přinejmenším přesvědčit jeho muže, že by totéž zařídila i pro ně.“