Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Birgitte praštila stříbrným pohárem na stůl tak tvrdě, že víno nastříkalo všude. Nějaká pradlena se určitě dost zapotí, aby dostala tu skvrnu z jejího rukávu. Komorná bude dřít celé hodiny , aby stůl znovu vyleštila. „Děti!“ štěkla. „Lidi budou umírat kvůli tomu, jak se rozhodnou, a jsou to proklatý děti, a Conail je ze všech nejhorší! Slyšelas ho, Dyelin. On chce vyzvat Arymillinýho šampiona jako zatracenej Artuš Jestřábí křídlo! Jestřábí křídlo nikdy nebojoval s žádným proklatým šampionem, a už když byl mladší než urozenej pán Northan, věděl, že jenom idioti dají suchý z nosu za nějakej souboj, ale Conail si myslí, že Elain získá její proklatej trůn svým proklatým mečem!“

„Birgitte Trahelion má pravdu,“ přisadila si Aviendha, ruce zaťaté do sukní. „Conail Norman je hlupák! Ale jak může někdo tyhle děti následovat do tance oštěpů? Jak po nich někdo může chtít, aby velely?“

Dyelin si je obě prohlédla a jako první odpověděla Aviendze. Aviendžiny šaty ji očividně mátly, ale ji mátlo už to, že se Aviendha s Elain navzájem adoptovaly za sestry, a hlavně to, že Elain má aielskou přítelkyni. Že se Elain rozhodla zvát tuto přítelkyni na jejich porady, docela snášela. I když ne bez toho, aby to dala najevo. „Já se stala hlavou rodu Taravin v patnácti, když můj otec padl v jedné šarvátce v altarských bažinách. Dva moji mladší bratři zemřeli, když zaháněli murandské zloděje dobytka, v tomtéž roce. Naslouchala jsem rádcům, ale já jsem říkala taravinským jezdcům, kde udeřit, a Altařany a Muranďany jsme naučili hledat si něco k ukradení jinde. Doba volí, kdy musejí děti dospět, Aviendho, ne my, a v těchto časech hlava rodu, která je ještě dítě, už nemůže být dítětem.

A k tobě, urozená paní Birgitte,“ pokračovala suše. „Tvůj jazyk je, jako obvykle... ostrý.“ Neptala se, odkud toho Birgitte tolik ví o Artuši Jestřábí křídlo, věci, které neznali ani historikové, ale pochvalně si ji prohlížela. „Branlet a Perival se budou řídit mou radou a myslím, že i Catalyn, jakkoliv lituji času, který budu muset s tou holkou strávit. Co se Conaila týče, není to první muž, který si myslí, že je neporazitelný a nesmrtelný. Jestli ho nedokážeš udržet na uzdě jako hlavní kapitán, tak ti radím, zkus se před ním projít. Podle toho, jak si prohlížel ty tvoje spodky, za tebou půjde kamkoliv.“

Elain... setřásla... čirý vztek. Nebyl to její vztek, a ona se spíš zlobila na Dyelin a na Birgitte, že vylila víno. Byl to Birgittin vztek. Ona nechtěla vrazit Randovi pár facek. No, chtěla, ale na tom nezáleželo. Světlo, Conail se díval i na Birgitte? „Jsou to hlavy svých rodů, Aviendho. Nikdo z jejich rodů by mi nepoděkoval, kdybych se k nim chovala jinak. Zdaleka ne. Muži, kteří za ně jezdí, budou bojovat, aby je udrželi naživu, ale pojedou za Perivala, Branleta, Conaila a Catalyn, ne za mě. Protože oni jsou hlavy rodů.“ Aviendha se zamračila a zkřížila ruce, jako by hledala loktuší, ale potom kývla. Náhle a neochotně – mezi Aiely nikdo nezískal tak významné postavení bez dlouholetých zkušeností a schválení moudrých – ale kývla.

„Birgitte, budeš s nimi muset jednat jako hlavní kapitán s hlavou rodu. Bílé vlasy neznamenají, že je člověk moudrý, a rozhodně by kvůli tomu nebylo snazší s nimi jednat. Pořád by měli vlastní názory, a podložené léty zkušeností, a nejspíš by si byli desetkrát jistější, že vědí, co je třeba udělat, lépe než ty. Nebo já.“ Dalo jí práci nemluvit ostře, a Birgitte to nepochybně poznala. Alespoň vztek proudící přes pouto zeslábl. Byl jen ovládaný, nezmizel – Birgitte těšilo, když se na ni muži dívali, tedy když to chtěla, ale rozhodně neměla ráda, když někdo říkal, že se snaží upoutat jejich pozornost – ale i tak znala nebezpečí pro obě, kdyby dala svým pocitům volný průchod.

Dyelin se napila vína a prohlížela si Birgitte. Jen hrstka lidí znala pravdu, kterou Birgitte chtěla udržet v tajnosti, a Dyelin mezi nimi nebyla, ale Birgitte byla dost neopatrná, tu a tam jí něco uklouzlo, takže si starší žena byla jistá, že za jejíma modrýma očima se skrývá nějaké tajemství. Jen Světlo vědělo, co by si myslela, kdyby tuhle hádanku rozluštila. A tak byly ty dvě jako olej a voda. Dokázaly se hádat kvůli tomu, co je nahoře a co dole, a rozhodně se hádaly kvůli kde čemu. Tentokrát si Dyelin očividně myslela, že vyhrála na celé čáře.

„Ať je to, jak chce, Dyelin,“ pokračovala Elain, „byla bych raději, kdybys s nimi přivedla jejich rádce. Co se stalo, stalo se, ale hlavně mi dělá starosti Branlet. Jestliže mě Gilyardové obviní, že jsem ho unesla, mohlo by to být horší než dřív.“

Dyelin jen mávla rukou. „Ty Gilyardy moc dobře neznáš, viď? S tím, jak se hádají mezi sebou, si možná ani nevšimnou, že je kluk pryč, až do léta, a jestli ano, nikdo nepopře, co udělal. Nikdo z nich nepřizná, že se dohadovali, kdo má být jeho poručníkem, takže na něho zapomněli dávat pozor. A za druhé, nikdo z nich nepřizná, že jsem se s nimi předem neporadila. V každém případě by se Gilyardové raději postavili za Zaidu než za Marne, a Arawny a Sarandy nemají o moc raději.“

„Doufám, že máš pravdu, Dyelin, protože tě určuji, abys jednala s každým rozzlobeným Gilyardem, který se tu objeví. A zatímco budeš radit ostatním třem, můžeš dohlídnout na Conaila, aby neudělal nějakou vyloženou pitomost.“

Přes všechny řeči sebou Dyelin při prvním příkazu trhla. Z toho druhého si povzdechla.

Birgitte se zasmála nahlas. „Když budeš mít potíže, půjčím ti spodky a holínky a můžeš se před ním projít.“

„Některé ženy,“ zamumlala Dyelin do vína, „dokážou chytit rybu a stačí jim jen nahodit, urozená paní Birgitte. Jiné ženy musejí tahat návnadu po celém rybníce.“ To rozesmálo Aviendhu, ale Birgitte se zase navztekala.

Do místnosti zavál studený vzduch, když se náhle otevřely dveře a vstoupila Rasoria a postavila se do pozoru. „Přišla první panská a první úředník, má paní Elain,“ ohlásila. Ke konci jí hlas zakolísal, když zachytila náladu v místnosti.

Tu by zachytila i slepá koza, když se Dyelin tvářila jako kočka u krajáče se smetanou a Birgitte se mračila na ni i na Aviendhu, a Aviendha si vybrala právě tuhle chvíli, aby si připomněla, že Birgitte je Birgitte Stříbrný luk, což v tomto případě znamenalo, že civěla na podlahu, celá nesvá, jako kdyby se vysmála moudré. Elain si občas přála, aby její přítelkyně všechny vycházely s Aviendhou stejně dobře jako ona, jenomže občas se jim podařilo do sebe narazit, a ona usoudila, že víc od skutečných lidí prostě žádat nemůže. Dokonalost patřila jenom do knih a mnoha kejklířských příběhů.

„Pošli je dál,“ nakázala Rasorii. „A neruš nás, pokud nedojde k útoku na město. Pokud to nebude důležité,“ opravila se. V příbězích žena, jež vydala takový rozkaz, vždycky skončila špatně. Občas se mohl člověk poučit i z příběhů, když chtěl.

Halwyn Norry, první úředník, a Reene Harforová, první panská, vstoupili společně. On se trhaně, neuměle poklonil, její půvabné pukrle nebylo ani příliš hluboké, ani příliš malé. Nemohli se od sebe lišit víc. Paní Harforová byla kulatá a důstojná, šedé vlasy měla stažené do úhledného drdolu na temeni. Pan Norry byl vysoký, nešikovný, trochu připomínal brodivého ptáka, a zbytečky vlasů měl zastrčené za ušima jako bílá pírka. Každý nesl koženou slohu se znakem, plnou papírů, ale ona tu svou nesla u boku, jako by si nechtěla pomačkat formální šarlatový tabard, jako obvykle dokonale vyžehlený, ať byla doba jakkoliv pokročilá či jakkoliv dlouho byla na nohou, kdežto on si slohu tiskl na prsa, jako by zakrýval starou skvrnu od inkoustu, přičemž jich měl na tabardu několik a ta největší zabarvovala jeho stříbrnému lvovi špičku ocasu dočerna. Když vyřídili zdvořilosti, okamžitě od sebe odstoupili a dávali si pozor, aby se jeden na druhého ani nepodívali.