Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Dostat se do šatů trvalo téměř dvakrát déle, než mělo, poněvadž Essande dovolila, aby Elain pomáhala Sephanie. Holka celou dobu supěla, jak zatím nebyla zvyklá oblékat někoho cizího, a bála se, aby pod Essandiným dohledem neudělala nějakou chybu. Mnohem víc, než aby neudělala nějakou chybu před svou paní, usoudila Elain. Kvůli úzkosti byla ještě neohrabanější, z toho byla ještě nervóznější a kvůli tomu se ještě víc bála, že udělá chybu, takže výsledkem bylo, že byla pomalejší, než kdy byla ta křehká stařena. Konečně Elain seděla naproti Aviendze a nechala si od Essande učesat vlasy. Podle Essandina názoru dovolit holce přetáhnout Elain spodničku přes hlavu nebo jí zapnout knoflíčky byla jedna věc, jenže riskovat, že jí některá zcuchá vlasy, bylo něco zcela jiného.

Ale než ji pořádně učesala, objevila se ve dveřích Birgitte. Essande frkla a Elain si uměla živě představit, jak se šklebí. Essande připustila, aby byla Birgitte přítomná při koupání, i když neochotně, ale převlékárna byla posvátná.

Po Birgitte nesouhlas komorné jen sklouzl. Obvykle se nesnažila na Essande tlačit víc, než Elain vyžadovala. „Vrátila se Dyelin, Elain. Přivedla společnost. Hlavy rodů Mantearů, Haevinů, Gilyardů a Northanů.“ Z pouta mezi nimi se z nějakého důvodu nesl zmatek a podráždění.

I když ji kvůli Birgitte bolela hlava, Elain by byla skákala radostí. Kdyby neměla Essande hřeben v jejích vlasech, možná že by to byla udělala. Čtyři! Nečekala, že Dyelin bude mít takový úspěch. Doufala v to, modlila se, ale nečekala to, rozhodně ne jenom za jeden krátký týden. Pravdou bylo, že si byla jistá, že se Dyelin vrátí s prázdnýma rukama. Se čtyřmi rody na tom byla stejně jako Arymilla. Žralo ji pomyšlení, že je „na tom stejně“ jako ta hloupá ženská, ale taková byla pravda. Mantearové, Haevinové, Gilyardové a Northanové. Proč ne Candraedové? To byl pátý rod, za kterým chtěla Dyelin zajít. Ne. Má další čtyři rody a nebude se rozčilovat kvůli tomu, že jí jeden schází.

„Zabav je ve formálním pokoji, než tam dojdu, Birgitte.“ Malý obývací pokoj stačil pro Zaidu – doufala, že si paní vln nevšimla té urážky – ale čtyři hlavy rodů vyžadovaly více. „A požádej první panskou, ať jim zařídí komnaty.“ Komnaty. Světlo! Bude třeba vyhodit Atha’an Miere z jejich, aby udělali místo. Dokud neodejdou, na většině postelí, kde nespali dva lidé, spali tři. „Essande, myslím, že to zelené hedvábí se safíry. A safíry taky do vlasů. Velké safíry.“

Birgitte odešla, stále zmatená a rozčilená. Proč? Určitě si nemyslela, že měla nechat Dyelin vychladnout kvůli Zaidě? Světlo, teď byla zmatená kvůli tomu, že se Birgitte cítila zmatená. Pokud to tak bude pokračovat, skončí obě v mrákotách! Když se dveře zavřely, Essande došla k nejbližší skříni a usmívala se přímo vítězoslavně.

Elain se podívala na Aviendhu, která zahnala Naris s hřebenem a skládala si šedý šátek, aby si mohla převázat vlasy, a usmála se. Potřebovala něco, aby se jí přestala točit hlava. „Možná by sis měla vzít hedvábí a drahokamy, Aviendho, jenom teď,“ pronesla mírně škádlivým tónem. „Dyelin to pochopitelně nebude vadit, jenže ostatní nejsou na Aiely zvyklí. Mohli by si myslet, že chci pobavit podruhyni.“

Myslela to jako vtip – kvůli šatům si ze sebe tropily žerty pořád, a Dyelin se na Aviendhu dívala křivě, ať měla na sobě cokoliv – ale její sestra se zamračila na skříně, pak kývla a odložila šátek na podušku se střapci. „Hlavně aby to na ty hlavy rodů udělalo správný dojem. Nemysli si, že to budu dělat pořád. Je to laskavost pro tebe.“

Na někoho, kdo jen dělá laskavost, se v šatech, které jí Essande vyndala, přebírala s dost velkým zájmem, než se rozhodla pro tmavomodré, sametové, zeleně prostřihávané, a stříbrnou síťku na vlasy. Byly to její šaty, ušité jen pro ni, ale od příchodu do Caemlynu se jim vyhýbala, jako by se v nich hemžili jedovatí pavouci. Uhladila si rukáv a zaváhala, jako by se ještě nerozhodla, a potom nechala Naris, aby jí pozapínala perleťové knoflíčky. Když jí Elain nabídla smaragdy, jež by se k ní báječně hodily, odmítla a nechala si stříbrný náhrdelník a těžký slonovinový náramek, ale na poslední chvíli si na rameno připjala jantarovou želvu.

„Nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit,“ prohodila. „Lepší být v bezpečí než litovat,“ souhlasila Elain. „Ty barvy ti ohromně sluší.“ Byla to pravda, ale Aviendha se začervenala. Pochvaly týkající se toho, jak skvěle střílí z luku nebo jak rychle běhá, brala, jako by jí patřily, ale těžko se srovnávala s tím, že je krásná. To k ní sice také patřilo, ale až donedávna to přecházela.

Essande nesouhlasně vrtěla hlavou, protože netušila, že brož je angrial . Jantar se k modrému sametu moc nehodil. Nebo to možná bylo kvůli Aviendžinu noži, který si zastrčila za zelený sametový pásek. Bělovlasá žena se ujistila, že Elain má malou dýku se safíry na pochvě a jílci pověšenou na zlatém opasku. Všechno muselo být přesné, aby se to setkalo s Essandiným schválením.

Rasoria sebou prudce trhla, když Aviendha vstoupila do předpokoje v hedvábí a s vysokým límcem. Gardistky ji dosud neviděly v ničem jiném než v aielském. Aviendha se mračila, jako kdyby se byly zasmály, a popadla svůj nůž, ale její pozornost naštěstí odvrátil plátnem zakrytý tác na servírovacím stolku u zdi. Zatímco se oblékaly, donesli Elain oběd. Aviendha sundala modře pruhované plátno a snažila se Elain přimět k jídlu, usmívala se a poukazovala, jak sladké budou dušené sušené švestky, a vykřikovala nad kousky vepřového v jíše. Vypadaly spíš jako průhledné plátky. Rasoria si odkašlala a připomněla, že oheň ve větším obývacím pokoji hezky hoří. Moc ráda urozené paní Elain podnos odnese. Všichni se snažili zajistit, aby Elain správně jedla, i když v názoru na to, co je „správné", se dost lišili, ale tohle bylo směšné. Ten tác tu stál už nějakou dobu. Jícha se srazila do hmoty, která by se v misce udržela, kdyby ji obrátila vzhůru nohama!

Čekaly na ni hlavy čtyř rodů a už čekaly dost dlouho. Taky to řekla, ale navrhla, že je dvě nechá najíst, pokud mají hlad. Vlastně naznačila, že by mohla trvat na tom, aby se najedly. To stačilo, aby Aviendha přehodila plátno přes podnos a otřásla se, a Rasoria také dál nemarnila čas.

Ledovou chodbou do formálního pokoje to byla jen krátká cesta, a jediné, co se tu, kromě nich, hýbalo, byly jasně barevné zimní nástěnné koberce, vlnící se v průvanu, ale gardistky kolem Elain a Aviendhy vytvořily kruh a dávaly pozor, jako by čekaly trolloky. Elain dalo práci přesvědčit Rasorii, že pokoj není třeba prohlížet, než tam vstoupí. Gardistky jí sloužily a poslouchaly, ale také měly za úkol ji udržet naživu, a kvůli této povinnosti uměly být stejně tvrdohlavé jako Birgitte ohledně toho, jestli je zrovna strážcem, hlavním kapitánem nebo starší sestrou. Po tom incidentu se Zaidou by Rasoria nejspíš chtěla, aby urození pánové a paní, čekající uvnitř, odevzdali zbraně! Hrozba jíchou k tomu taky mohla trochu přispět. Ale po krátkém dohadování Elain a Aviendha vedle sebe propluly širokými dveřmi a bez doprovodu. Ale Elain její uspokojení nevydrželo dlouho.

Formální pokoj byl velký, aby se sem docela pohodlně vešlo několik desítek lidí, s tmavým deštěním a vrstvami koberců a s křesly s vysokými opěradly, postavenými do půlkruhu před vysokým krbem z bílého mramoru s červenými žilkami. Zde se přijímali důležití hodnostáři s většími poctami než při audienci před trůnem, protože to tu bylo soukromější. Polena v krbu hořela, ale oheň ještě nestačil celou místnost vyhřát, i když to určitě nebyl důvod, proč měla Elain pocit, že dostala ránu do břicha. Už pochopila, proč je Birgitte tak zmatená.