Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Medailonky na Zaidině čestném řetěze se zhouply, jak zavrtěla hlavou. „Talaan a Metarra jsou stále učednice. Musejí se vrátit kvůli výcviku. Ostatní mají taky povinnosti. Čtyři lze postrádat, dokud koruna nebude tvá.“

Odsud to už byla jenom věc smlouvání. Elain nečekala, že si ponechá učednice, a hledačky větru klanových paní vln taky nemohly zůstat, což čekala. Většina paní vln používala své hledačky větru a mistry meče jako blízké poradce, a odloučily by se od nich asi stejně snadno jako ona od Birgitte. Zaida se snažila vyjmout také ostatní, jako třeba hledačky větru sloužící na velkých plavidlech, jenomže tím by výjimka platila na příliš velký počet, a Elain odmítla, a odmítla slevit ze svých požadavků, dokud Zaida nesleví ze svých. Což ta žena udělala pomalu a velice neochotně. Ale ne tak pomalu, jak Elain čekala. Paní vln tuhle dohodu očividně potřebovala tolik, jako ona potřebovala ženy, které budou setkávat průchody.

„Pod Světlem, je dohodnuto,“ mohla konečně říci, políbila si konečky pravé ruky a přitiskla je Zaidě na rty. Aviendha se zubila, očividně to na ni udělalo dojem. Birgitte udržovala hladkou tvář, ale pouto hlásilo, že nemůže uvěřit, že z toho Elain vyšla tak hladce.

„Je dohodnuto, pod Světlem,“ zamumlala Zaida. Její prsty na Elaininých rtech byly mozolnaté, i když už mnoho let nemusela tahat lana. Tvářila se docela spokojeně na ženu, jež se vzdala devíti ze čtrnácti hledaček větru, o něž se jednalo. Elain napadlo, kolik z těch devíti bude žen, jimž Seanchané v Ebú Daru zničili plavidla. Ztráta lodi byla mezi Atha’an Miere vážná věc, ať byl důvod jakýkoliv, a možná i důvod chtít se ještě chvíli držet mimo domov. Na tom ale nezáleželo.

Chanelle se tvářila ponuře, potetované ruce zatínala do kolen, jenomže ne tak ponuře, jak by se dalo čekat na ženu Mořského národa, která bude muset ještě chvíli zůstat na souši. Měla velet hledačkám větru, jež tu zůstanou, a nelíbilo se jí, že Zaida přistoupila na to, že nad ní mají být Elain a Birgitte. Mořský národ už se nebude nosit po paláci, jako by mu patřil, a činit požadavky nalevo napravo. Jenže Elain tušila, že Zaida na tuto schůzku přišla s vědomím, že zde bude muset několik svých žen nechat, a Chanelle přišla s vědomím, že jim bude velet. Na tom také nezáleželo, ani na tom, jaké výhody si Zaida myslela, že získala, aby jí to pomohlo stát se paní lodí. A že si to myslela, bylo jasné jako sklo. Záleželo jenom na tom, že Caemlyn nebude hladovět. Na tom a na... na tom, že ten zatracený oheň na západě ještě plane. Ne, ona se stane královnou a nemohla se chovat jako zamilovaná holka. Caemlyn a Andor byly to jediné, na čem jí mohlo záležet.

Zaida a hledačky větru odešly, půvabné a navenek klidné, ale téměř stejně málo obřadně, jako vstoupily, jen s přáním, aby na Elain svítilo Světlo a byla v bezpečí. Na Atha’an Miere to bylo jako vyběhnout beze slova. Elain usoudila, že pokud se Zaida opravdu chce stát příští paní lodí, má soupeřku, jíž hodlá vypálit rybník. Pro Andor mohlo být dobře, že Zaida usiluje o trůn Atha’an Miere, nebo jak to Mořský národ nazýval. Dohoda nedohoda, bude si už nadosmrti pamatovat, že jí Andor pomohl, a to by mělo být dobře. I když pokud neuspěje, její soupeřka bude zase vědět, koho Andor podpořil. Přesto to bylo samé kdyby a možná. Tady a teď bylo něco úplně jiného.

„Nečekám, že někdo bude hrubý na vyslance,“ začala tiše, jakmile se za nimi zavřely dveře, „ale v budoucnu očekávám, že budu mít ve svých komnatách soukromí. Ani vyslanci sem prostě nesmějí jen tak vrazit. Je to jasné?“

Rasoria kývla, tvář ztuhlou, ale podle barvy na tvářích se cítila pokořeně, že sem nechala Mořský národ jen tak vrazit, stejně jako Birgitte, a pouto se... kroutilo ... až Elain cítila, jak i jí rozpaky rudnou tváře. „Neudělaly jste nic špatně, ne tak úplně, ale ať už se to nikdy nestane.“ Světlo, teď mluvila jako hňup! „Už o tom nebudeme mluvit,“ dodala škrobeně. Ach, Světlo spal Birgitte i to pouto! Musely by se Zaidou zápasit, aby ji zastavily, ale přidat hluboké pokoření k bolení hlavy druhé ženy, bylo jako vršit urážku na zranění! A Aviendha neměla právo se zubit tak... tak vlezle . Elain nevěděla, kdy nebo jak její sestra zjistila, že se na Birgitte občas odrážejí pocity té druhé, ale celé jí to připadalo ohromně zábavné. Občas mívala pěkně protivný smysl pro humor.

„Myslím, že se vy dvě jednou roztečete,“ prohlásila, škytajíc smíchy. „Ale tys už ten žert provedla, Birgitte Trahelion.“ Birgitte se na ni zamračila, náhlý strach potlačil rozpaky, a zatvářila se tak nevinně, až hrozilo, že jí vypadnou oči z důlků.

Lepší se neptat, usoudila Elain. Když člověk začne klást otázky, říkávala Lini, tak musí vyslechnout odpovědi, ať chce, nebo ne. A ona to nechtěla slyšet, když Rasoria zírala na dlažbu a ostatní gardistky v místnosti zapomněly předstírat, že neposlouchají. Nikdy si neuvědomila, jak vzácné je soukromí, dokud ho úplně neztratila. Nebo skoro úplně. „Hodlám teď dokončit koupel,“ pronesla klidně. Krev a popel, jaký žert jí to Birgitte provedla? Nemohlo to být nic vážného, když dosud nevěděla, o co šlo.

Naneštěstí voda v lázni vychladla, tedy byla vlažná. Rozhodně se jí nechtělo do ní sedat. Ještě chvilka ve vodě by byla skvělá, ale neměla čas čekat, až vany vědro po vědru vyprázdní a přinesou další horkou vodu. Celý palác už musel vědět, že je zpátky, a první panská a první úředník budou chtít podat hlášení, zvlášť když byla den pryč. Povinnost byla před potěšením, pokud měla vládnout zemi. A dvojnásob to platilo pro někoho, kdo se teprve pokoušel získat trůn.

Aviendha si sundala ručník z hlavy a roztřásla si vlasy. Zřejmě se jí ulevilo, že nebude muset znovu lézt do vody. Vydala se k převlékárně, a než došla ke dveřím, shodila župan. Než se tam dostaly Elain a komorné, už byla skoro oblečená. Jen s několika protesty nechala Naris tu práci dodělat, i když už jí zbývala jenom těžká vlněná sukně. Vzápětí komornou zase odehnala a tkanice po kolena vysokých holínek si zavázala sama.

Elain to neměla tak snadné. Pokud se neobjevilo něco naléhavého, cítila se Essande znevážena, když s ní neprobrala výběr šatů. U blízkých služebníků bylo třeba neustále zachovávat jemnou rovnováhu. S výjimkou osobního sluhy věděli víc o jejích tajemstvích, než si myslela, že vědí, a viděli ji v tom nejhorším stavu, mrzutou, unavenou, jak pláče do polštáře, vzteká se a trucuje. Úcta musela platit na obě strany, jinak byla situace nezvládnutelná. A tak si Aviendha sedla na lavici a nechala si od Naris učesat vlasy, než se Elain rozhodla pro prosté šedé šaty z jemné vlny, se zelenou výšivkou na vysokém límci a rukávech a podšité černou liškou. Ne že by se nemohla rozhodnout, jenže Essande jí pořád předhazovala hedvábí podšité perlami, safíry nebo ohnivými opály, každé šaty zdobenější než ty předchozí. I když trůn ještě Elain nepatřil, Essande chtěla, aby se každý den oblékala jako královna k audienci.

To mělo smysl v dobách, kdy každý den přicházely delegace kupců se svými peticemi nebo s projevy úcty, zvláště cizinci, kteří doufali, že potíže v Andoru neovlivní jejich obchod. Staré rčení, že ten, kdo drží Caemlyn, drží Andor, nebylo nikdy tak docela pravdivé, a v očích kupců naděje, že skutečně získá trůn, zmizely, když k branám dorazilo Arymillino vojsko. Rody stojící na každé straně si dokázali spočítat stejně snadno jako peníze. Dokonce i andorští kupci se teď královskému paláci vyhýbali a drželi se pokud možno ve Vnitřním Městě, aby si nikdo nemyslel, že přišli do paláce, a bankéři přicházeli zahalení a v anonymních kočárech. Nikdo jí nepřál nic zlého, to věděla, a zcela jistě ji nikdo nechtěl rozzlobit, ale taky teď nechtěli rozzlobit Arymillu. Nicméně bankéři chodili dál a zatím neslyšela, že by někteří kupci předkládali petice Arymille. To by byla první známka, že je její věc ztracená.