Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Kromě toho ho prostě chtěla dostat pryč z Bílé věže. Modlila se, aby se tam alespoň jeden z jejích poslů dostal a aby se už Gawyn plavil po řece sem. Egwain obléhala Tar Valon už déle než týden, a byl by to vskutku krutý žert osudu, kdyby se Gawyn ocitl mezi přísahami bránit Věž a láskou k Egwain. Horší bylo, že tu přísahu už jednou porušil, nebo ji alespoň ohnul, pro lásku ke své sestře a možná i pro lásku k Egwain. Kdyby Elaida byť jenom tušila, že Gawyn pomohl Siuan uprchnout, veškeré zásluhy za to, že pomohl nahradit Siuan na amyrlinině stolci, by se vypařily jako rosa, a pokud by byl v té chvíli ještě stále v Elaidině dosahu, skončil by v kobce a měl by ohromné štěstí, kdyby se nedostal k popravčímu. Elain nelitovala jeho rozhodnutí pomoci Elaidě. Nemohl tehdy vědět dost, aby se rozhodl jinak. Hodně sester bylo také zmateno tím, co se stalo. A hodně jich zřejmě ještě zmateno bylo. Jak mohla po Gawynovi žádat, aby viděl, co Aes Sedai unikalo?

A Galad... Vyrostla a nedokázala ho mít ráda, byla si jistá, že ji nesnáší a ze všeho nejvíc nesnáší Gawyna. Než se Gawyn narodil, Galad si musel myslet, že se jednou stane prvním knížetem mečů. Vzpomínala si na něj jako na chlapce, na mladého muže, který se již chová jako otec nebo strýc, spíš než bratr, jak dává Gawynovi první lekce v šermu. Vzpomínala si, jak se bála, že Gawynovi cvičným mečem rozbije hlavu. Ale on mu nikdy neudělal víc než pár modřin, jako každý jiný mládenec cvičící s mečem. Věděl, co je správné, tenhle Galad, a byl ochoten dělat, co bylo správné, bez ohledu na to, kdo a kolik za to zaplatil, včetně jej. Světlo, začal válku, aby pomohl jí a Nyneivě uprchnout ze Samary, a bylo pravděpodobné, že to riziko znal od samého začátku! Galadovi se líbila Nyneiva, nebo aspoň po jistou dobu – bylo těžké si představit, že chová tyto city, když se dal k bělokabátníkům a jen Světlo vědělo, kde je a co dělá – ale pravdou bylo, že tu válku začal, aby zachránil svou sestru. Nemohla schvalovat, že se stal dítětem Světla, a nemohla ho mít ráda, ale doufala, že je v pořádku. Doufala také, že najde cestu zpátky domů, do Caemlynu. Zprávu o něm by uvítala skoro stejně jako zprávu o Gawynovi. Sice ji to překvapilo, ale byla to pravda.

„Když jsi byla pryč, dorazily další dvě sestry. Jsou u Stříbrný labutě.“ Od Birgitte to znělo, jako by se v hostinci zastavily jen proto, že všechny postele v paláci už byly obsazené. „Zelená se dvěma strážci a šedá s jedním. Přišly zvlášť. A žlutá a hnědá odjely stejnej den, takže jich je dohromady pořád deset. Žlutá jela na jih k Far Maddingu. Hnědá na východ.“

Sephanie, trpělivě čekající u Aviendžiny vany, aniž by měla co na práci, si nad Elaininou hlavou vyměnila pohled se sestrou a zazubila se. Jako mnoho lidí ve městě měla za daný fakt, že Aes Sedai u Stříbrné labutě znamenají, že Bílá věž podporuje Elain a rod Trakandů. Essande je obě sledovala jako jestřáb a kývla. Ona to věděla taky. Každý zametač a hadrník vybírající popelnice věděl, že se Věž rozdělila a Aes Sedai bojují mezi sebou, ale přesto mělo to jméno stále svou váhu a obraz síly, který ani na chvíli nevybledl. Všichni věděli, že Bílá věž vždycky podporovala právoplatné královny Andoru. Vlastně většina sester se těšila na vládnoucí královnu, která bude zároveň Aes Sedai, první za tisíc let a první od Rozbití světa, která se k Aes Sedai otevřeně hlásila, ale Elain by vůbec nepřekvapilo, kdyby zjistila, že v Arymillině táboře je nějaká sestra, udržovaná hezky v ústraní. Bílá věž nikdy nesázela všechno na jednoho koně, pokud nebyl závod podplacený.

„To už stačí,“ řekla a podrážděně uhnula před kartáčem. Dívka byla dobře vycvičená, takže kartáč odložila na stoličku, vzala velkou illiánskou houbu a začala ji mydlit. Elain by moc ráda věděla, co ty sestry znamenají. Byly jako zrnko písku ve střevíci, tak maličké, až si člověk uměl jen těžko představit, že vyvolává potíže, ale čím déle tam zůstávalo, tím větší vypadalo. Ze sester u Stříbrné labutě se stával velký kámen už jen tím, že tam byly.

Ještě než dorazila do Caemlynu, sestry bydlely v několika hostincích, vždycky jich několik odjelo a další je nahradily. Obléhání na tom nic nezměnilo. Vojáci kolem Caemlynu by se nepokoušeli bránit sestře v cestě, stejně jako ti v Tearu ne. Ve městě chvíli byly i červené a vyptávaly se na muže mířící do Černé věže, ale čím víc toho zjistily, tím víc dávaly najevo své znepokojení, a poslední párek odjel z města den poté, co se před hradbami objevila Arymilla. Každá Aes Sedai, která vstoupila do města, byla opatrně sledována, a žádná z červených se ke Stříbrné labuti ani nepřiblížila, takže nebylo příliš pravděpodobné, že sem sestry poslala Elaida, aby ji unesly. Z nějakého důvodu si představovala malé skupinky Aes Sedai, roztroušené od Morny po Bouřlivé moře, a neustálý proud sester mezi nimi, sbírající informace a roznášející informace. Zvláštní představa. Sestry ke sledování světa používaly špehy a málokdy se o to, co zjistily, podělily, pokud to neznamenalo hrozbu pro samotnou Věž. Ty u Labutě nejspíš patřily k těm, které čekaly, až se všechno vyřeší, až na amyrlinině stolci skončí buď Egwain, či Elaida, než vyhlásí svou věrnost. To byla chyba – Aes Sedai by měla stát za tím, co si myslí, bez toho, aby si dělala starosti, jestli skončí na straně vítězů! – ale tyhle ji znervózňovaly z jiného důvodu.

Nedávno jeden z jejích pozorovatelů u Labutě vyslechl znepokojující jméno, rychle zamumlané a rychle utišené, jakoby ze strachu z cizích uší. Cadsuane. To nebylo běžné jméno. A Cadsuane Melaidhrin se zapletla s Randem, když byl v Cairhienu. Vandene si o té ženské moc nemyslela, tvrdila, že je tvrdohlavá jako mula, ale Careane málem omdlela, když to jméno uslyšela. Příběhy obklopující Cadsuane se zřejmě rozrostly do pověstí. Pokoušet se jednat s Drakem Znovuzrozeným sama rozhodně patřilo k tomu, co by Cadsuane Melaidhrin mohla podniknout. Ne že by si Elain dělala starosti kvůli Randovi a nějaké Aes Sedai, až na to, že by ji mohl rozčílit, až by se přestala ovládat – ten muž byl občas sám příliš neústupný, aby viděl, kde leží jeho dobro! – ale proč by se o ní zmiňovala sestra v Caemlynu? A proč ji ta druhá hned zarazila?

Přes horkou lázeň se otřásla při pomyšlení na všechny ty sítě, které Bílá věž během staletí spředla, tak jemné, že už je neviděl nikdo kromě sestry, jež je připravila, a tak propletené, že je nedokázal rozplést nikdo jiný než právě ta sestra. Věž spřádala sítě, adžah spřádaly sítě, dokonce i jednotlivé sestry spřádaly sítě. Občas ty plány splývaly, jako by je vedla jediná ruka. Jindy tahaly každý za jiný provaz. Tak to na světě chodilo tři tisíce let. Teď se Věž úhledně rozdělila zhruba na třetiny, jedna třetina pro Egwain, druhá pro Elaidu a třetí stála stranou. Kdyby ty poslední byly ve styku, vyměňovaly si informace – spřádaly plány? – následky...

Náhlý hluk, tlumený dveřmi, ji probral. Naris a Sephanie vykvíkly, vletěly si do náručí a civěly na dveře.

„Co zatraceně proklatě...?“ Birgitte s prskáním vyskočila z truhly, vyrazila z místnosti a práskla za sebou dveřmi. Hlasy zesílily.

Neznělo to, jako kdyby gardistky bojovaly, jen se z plných plic hádaly, a z pouta se nesl jen hněv a rozčilení spolu s tím zatraceným bolením hlavy, ale Elain vylezla z vany a natáhla ruce, aby jí Essande mohla obléknout župan. Bělovlasá žena byla úplně klidná, Elain asi taky, takže obě komorné se uklidnily natolik, aby se začervenaly, když se na ně Essande podívala, ale Aviendha vyskočila z vany, až voda cákala všude kolem, a celá mokrá vrazila do převlékárny. Elain čekala, že se vrátí s nožem, ale ona se vrátila obklopená záři saidaru s jantarovou želvou v ruce. Druhou rukou podávala Elain angrial , který měla v měšci, slonovinovou sošku nahaté ženy. Kromě ručníku na hlavě na sobě měla Aviendha jenom vodu a mydlinky a rozzlobeně zaháněla Sephanii, která se jí snažila navléknout župan. Nůž nenůž, Aviendha stále dokázala uvažovat, jestli bude bojovat s čepelí nebo jinak.