Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Norry si odkašlal. I to znělo jaksi suše. „Zdá se, že si na některé důchody půjčili dvakrát i třikrát. Bankéři o tom pochopitelně… nevědí… aspoň zatím.“

Birgitte začala klít, ale hned se zarazila. Dyelin se mračila do vína tak, až byl div, že nezkyslo. Aviendha Elain stiskla ruku a hned ji zase pustila. Z ohně vyletěly jiskry a pár jich dopadlo na koberec.

„Na žoldnéřské kumpanie si budeme muset dát pozor.“ Elain zvedla ruku, aby zarazila Birgitte. Druhá žena sice neotevřela pusu, ale z pouta se nesl křik. „Budeš na to muset někde najít lidi.“ Světlo! Zřejmě si budou muset dávat pozor na lidi vně i uvnitř hradeb! „Nemělo by jich být zapotřebí moc, ale musíme vědět, kdyby se začali chovat divně nebo tajnůstkářsky, Birgitte. To by mohlo být jediné varování.“

„Uvažovala jsem o tom, co dělat, kdyby se jedna kumpanie nechala koupit,“ poznamenala Birgitte trpce. „Vědět to stačit nebude, pokud nebudu mít dostatek mužů, co by mohli vletět ke každý bráně, o který si budu myslet, že byla zrazená. A polovina vojáků ve městě jsou žoldnéři. A půlka těch ostatních jsou dědci, co ještě přednedávnem byli na penzi. Budu nepravidelně měnit stanoviště žoldnéřů. Pak pro ně bude těžší vydat nějakou bránu, když si nebudou jistí, kde budou zítra, ale stejně by se to dalo zařídit.“ Jakkoliv pořád namítala, že není generál, zažila víc bitev a obléhání než deset žijících generálů a velice dobře věděla, jak takové věci chodí.

Elain si skoro přála, aby měla sklenici vína. Skoro. „Je možné, že by bankéři zjistili to, co ty, pane Norry? Než budou půjčky splatné?“ Pokud ano, někteří by mohli dát na trůně přednost Arymille, neboť ta by pak mohla obrat krajinu dohola, aby zaplatila. Možná by to i udělala. Žoldnéři byli jako korouhvička, obraceli se tam, kam zavály politické větry. Bankéři zase byli schopní politiku ovlivňovat.

„Podle mého názoru to není příliš pravděpodobné, má paní. Museli by… ehm… klást správné otázky správným lidem, jenže bankéři jsou mezi sebou obvykle… ehm… uzavření. Ne, podle mě to není pravděpodobné. Prozatím.“

V každém případě se s tím nedá nic dělat. Jen musela povědět Birgitte, že se možná objeví nový zdroj vrahů a únosců. Akorát že vzhledem k tvrdému výrazu tváře i pouta jí to už došlo. Odteď nepůjde udržet osobní stráž pod sto žen. Pokud tu tato naděje někdy vůbec byla.

„Děkuji, pane Norry,“ řekla Elain. „Vedl sis dobře, jako vždy. Okamžitě mi sděl, pokud uvidíš nějaký náznak, že bankéři ty otázky položili.“

„Ovšem, má paní,“ zamumlal Norry a sklonil hlavu jako volavka vrhající se za rybou. „Má paní je laskavá.“

Když Reene a Norry odešli – on jí podržel dveře a uklonil se téměř o vlásek půvabněji než obvykle a ona nepatrně sklonila hlavu, když kolem něj proplouvala do chodby – Aviendha ochranu, kterou držela, nepropustila. Jakmile se dveře zavřely a jejich bouchnutí spolkla ochrana, promluvila. „Někdo se pokoušel poslouchat.“

Elain zavrtěla hlavou. Nedalo se říci kdo – černá sestra? Zvědavá členka rodinky? – ale aspoň jim to nevyšlo. Ne že by tu byla větší šance, že se někomu podaří přes Aviendžiny ochrany proklouznout, možná by to nezvládl ani Zaprodanec, ale pokud by to někdo dokázal, byla by to Aielanka řekla hned.

Dyelin její prohlášení vzala méně sebejistě a zamumlala něco o Mořském národě. Když uslyšela, že polovina hledaček větru odchází, nehnula brvou, ne před Reene a Norrym, ale teď chtěla vědět, co je za tím. „Já Zaidě nikdy nevěřila,“ zavrčela, když Elain skončila. „Ta dohoda sice vypadá dobře pro obchod, ale nepřekvapilo by mě, kdyby nechala jednu hledačku větru poslouchat. Připadala mi jako žena, která chce vědět všechno, čistě pro případ, že by se jí to mohlo jednou hodit.“ Dyelin nebyla váhavá, teď však zaváhala a obracela pohár s vínem v dlaních. „Víš jistě, Elain, že nám ten… to světlo nemůže ublížit?“

„Tak jistá, jak jen to jde, Dyelin. Kdyby to mělo roztrhnout svět, už by k tomu podle mě došlo.“ Aviendha se zasmála, avšak Dyelin zesinala. Opravdu! Občas se člověk musel smát, i když jen proto, aby se nerozplakal.

„Jestli budeme příliš otálet, když teď Norry a paní Harforová odešli,“ ozvala se Birgitte, „někdo by mohl začít být zvědavý.“ Mávla rukou, aby ukázala ochranu, kterou neviděla, třebaže věděla, že je stále na místě. Denní porady s první panskou a prvním úředníkem vždycky maskovaly ještě něco jiného.

Všechny ženy k ní přistoupily, když odložila dvě mísy Mořského národa ze zlatého porcelánu na servírovací stolek a z kabátku vytáhla ošoupanou mapu. Mívala ji tam vždycky, pokud nespala, a to ji potom měla pod polštářem. Rozložila ji a v rozích zatížila prázdnými sklenicemi. Na mapě byl Andor od Erinin k hranici mezi Altarou a Murandy. Vlastně se dalo říci, že na mapě je Andor celý, poněvadž to, co leželo dál na západ, bylo posledních několik pokolení pod vládou Caemlynu jenom napůl. Mapa nebyla zrovna mistrovské dílo a zkrabacená místa zakrývala většinu podrobností, avšak terén na ní byl vidět dobře a bylo na ní vyznačené každé město a vesnice, silnice, most i brod. Elain odložila šálek s čajem dál od mapy, aby ji nepolila. A aby se zbavila té bídné náhražky čaje.

„Hraničáři se pohnuli,“ vykládala Birgitte a ukázala na lesy severně od Caemlynu, na místo nad nejsevernější hranicí Andoru, „ale moc daleko nedošli. Tímto tempem jim to ke Caemlynu potrvá nejméně měsíc.“

Dyelin se zadívala do svého vína a pak náhle vzhlédla. „Myslela jsem, že vy ze severu jste na sníh zvyklí, urozená paní Birgitte.“ I teď musela hledat slabá místa, a říkat jí, aby to nedělala, by ji jenom přesvědčilo, že Birgitte má nějaké tajemství, takže by pak byla dvacetkrát odhodlanější je vypátrat.

Aviendha se na ni zamračila – když na Birgitte zrovna nezírala s bázní a úctou, zuřivě její tajemství ochraňovala – ale Birgitte Dyelinin pohled klidně opětovala a z pouta nebyly znát sebemenší obavy. S tou lží ohledně svého původu už se docela sžila. „Už jsem v Kandoru dlouho nebyla.“ To byla pravda, třebaže to bylo mnohem déle, než si Dyelin uměla představit. Tenkrát se to tam ještě ani nejmenovalo Kandor. „Ale ať už jsi zvyklá na cokoliv, přesunout dvě stě tisíc vojáků, nemluvě o Světlo ví kolika markytánech, se v zimě prostě rychle nedá. Horší je, že jsem poslala panímámu Ocalinovou a panímámu Foteovou na návštěvu do vesnic několik mil jižně od hranice.“ Sabeine Ocalinová a Julanya Foteová byly z rodinky a uměly cestovat. „Vesničané si prý myslí, že Hraničáři se utábořili na zimu.“

Elain sykla a zamračila se do mapy, jak si prstem odpočítávala vzdálenosti. Spoléhala na zprávy o Hraničářích, když už ne na to, že se objeví Hraničáři samotní. Zpráva o tom, že do Andoru vstoupilo tak velké vojsko, by se před nimi měla hnát jako lesní požár. Jen hlupák by uvěřil, že tak daleko táhnou proto, aby dobyli Andor, ale každý, kdo by se o nich dozvěděl, by uvažoval, co mají v úmyslu a co s nimi udělat, a každý by říkal něco jiného. Tedy jakmile by se ta zpráva začala šířit. Pak by nade všemi získala výhodu. Ona zařídila, aby Hraničáři přišli do Andoru, a už také zařídila, aby odešli.

Volba nebyla příliš těžká. Zastavit je by stálo příliš mnoho krve, pokud by se to vůbec dalo zařídit, a oni chtěli jenom projít do Murandy, kde doufali, že najdou Draka Znovuzrozeného. To také bylo její dílo. Nesdělili jí, proč Randa hledají, a ona jim nehodlala říkat, kde je doopravdy, ne, když s sebou měli tucet Aes Sedai, což také tajili. Ale jakmile by se o nich dozvěděly hlavy rodů…