Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Dyelin, jež netušila nic o medu a tom ostatním, jen si všimla, že se všechny zubí, si hlasitě odkašlala. „A občas se to nestane. Jestli tvůj chytrý plán vyjde přesně tak, jak bylo naplánováno, nebudeme Aemlyn, Ellorien a ty ostatní potřebovat, avšak je to obrovské riziko. Jestli se všechno zvrtne –“

Otevřely se dveře a dovnitř se vnesla vlna chladu a žena s tvářemi jako jablíčka, ledovýma očima a zlatým uzlem podporučíka na rameni. Možná prve klepala, ale pokud ano, ochrana zvuk ztlumila. Stejně jako Rasoria, i Tzigan Sokorin byla hledačkou větru, než se připojila k Elainině osobní stráži. Asi se měnily stráže. „Moudrá Monaelle si přeje mluvit s urozenou paní Elain,“ ohlásila Tzigan a škrobeně se narovnala. „Je s ní panímáma Karistovanová.“

Sumeko bylo možné odbýt, ne však Monaelle. Arymillini lidé by se raději pustili do Aes Sedai než do Aielů, nicméně moudrou do města mohlo přivést pouze něco skutečně důležitého. Birgitte to věděla také a okamžitě začala skládat mapu. Aviendha nechala ochranu, aby se rozplynula, a propustila pravý zdroj.

„Požádej ji, ať jde dál,“ nakázala Elain.

Monaelle na Tzigan nečekala a vplula do místnosti, jakmile byla ochrana pryč. Když si v poměrném teple spustila loktuši z ramen k loktům, zlaté a slonovinové náramky jí hlasitě zachřestily. Elain nevěděla, jak je Monaelle stará – moudré nebyly ohledně věku tak zdrženlivé, jenže byly vyhýbavé – přesto vypadala na střední věk. V po pás dlouhých žlutých vlasech měla načervenalé pramínky, ale ani jediný bílý vlas. Na Aielanku byla malá, menší než Elain, s mírnou, mateřskou tváří, a v jediné síle byla dost slabá, jenom tak tak by byla přijata do Bílé věže, ale mezi moudrými, kde se to nepočítalo, stála velmi vysoko. Pro Elain a Aviendhu bylo důležitější, že u jejich znovuzrození jako prvních sester byla porodní bábou. Elain před ní udělala pukrle a přešla Dyelinino opovržlivé frknutí. Aviendha se jí hluboce poklonila, přičemž se málem zlomila v pase. Kromě povinností, které k porodní bábě měla podle aielských zvyků, byla stále ještě učednicí moudrých.

„Soudím, že soukromí již nevyžadujete, když jste spustily ochranu,“ řekla Monaelle, „a je čas, abych zkontrolovala tvůj stav, Elain z rodu Trakandů. Do porodu by se to mělo dělat dvakrát měsíčně.“ Proč se mračila na Aviendhu? Ach, Světlo, samet!

„A já se přišla podívat, co dělá,“ dodala Sumeko, která vstoupila za moudrou. Sumeko byla působivá, obtloustlá žena se sebevědomýma očima v dobře střižených šatech ze žlutého sukna, přepásaných červeným pásem, a stříbrnými hřebeny v rovných černých vlasech. Na vysokém límci měla stříbrný špendlík ve tvaru kruhu s rudým smaltem. Mohla by být šlechtična nebo úspěšná obchodnice. Kdysi byla v přítomnosti Aes Sedai dost ostýchavá, ale to už ji dávno přešlo. A nebála se ani královniny gardy. „Můžeš jít,“ nařídila Tzigan. „Tohle se tě netýká.“ Vlastně ani šlechticů. „Ty můžeš jít taky, urozená paní Dyelin, i ty, urozená paní Birgitte.“ Zadívala se na Aviendhu, jako by ji chtěla též vyhodit.

„Aviendha smí zůstat,“ prohlásila Monaelle. „Promeškává příliš mnoho lekcí a tohle se bude muset dříve nebo později naučit.“ Sumeko kývla, ale na Dyelin a Birgitte upřela chladný, netrpělivý pohled.

„Musíme s urozenou paní Dyelin něco probrat,“ řekla Birgitte s mapou zastrčenou v rudém kabátě a vyrazila ke dveřím. „Večer ti povím, co jsme vymyslely, Elain.“

Dyelin na ni vrhla přísný pohled, skoro stejně přísný jako na Sumeko, ale odložila víno, poklonila se Elain a s neskrývanou netrpělivostí čekala, zatímco Birgitte cosi dlouze mumlala do ucha Monaelle. Moudrá něco krátce odpověděla. O čem si to šeptaly? Nejspíš o kozím mlíku.

Jakmile se za ženami zavřely dveře, Elain nabídla, že nechá poslat pro další víno, neboť to ve džbáně již bylo studené, ale Sumeko stroze odmítla a Monaelle také, zdvořile a trochu nepřítomně. Moudrá upírala oči na Aviendhu a mladší žena zrudla, odvrátila zrak a popadla se za sukně.

„Nesmíš mít Aviendze za zlé ty šaty, Monaelle,“ pravila Elain. „Požádala jsem ji, aby si je vzala, a ona to udělala jako laskavost pro mě.“

Monaelle našpulila rty a zamyslela se. „První sestry by si měly prokazovat laskavosti,“ usoudila nakonec. „Znáš své povinnosti ke svým lidem, Aviendho. Zatím sis s tím obtížným úkolem poradila docela dobře. Musíš se naučit žít ve dvou světech, takže se hodí, že sis zvykla i na tyto šaty.“ Aviendha se uvolnila, jenže Monaelle pokračovala: „Ale nesmíš si zvykat příliš. Ode dneška budeš každý třetí den a noc trávit ve stanech. Zítra se se mnou vrátíš. Než se staneš moudrou, musíš se toho ještě hodně naučit, a to je tvou povinností, stejně jako být svazující šňůrou.“

Elain sestru vzala za ruku a stiskla jí ji, a když se ji Aviendha pokoušela pustit, držela ji dál. Aviendha se po krátkém zaváhání vzdala. Zvláštním způsobem Elain Aviendžina přítomnost nahrazovala ztrátu Randa. Nebyla to jen sestra, ale také sestra, která ho milovala. Mohly si navzájem dodávat sílu a rozesmát se navzájem, když jim bylo do pláče, a když to bylo potřeba, mohly si spolu poplakat. Jedna noc ze tří o samotě znamenala jednu noc ze tří, kdy bude každá plakat sama. Světlo, co Rand děla? Ten strašný plamen na západě stále zářil s nezmenšenou silou a Elain si byla jistá, že Rand je v jeho středu. Na jejich poutu se nezměnilo ani zbla, přesto si tím byla jistá.

Náhle si uvědomila, že Aviendze mačká ruku vší silou, což ona opětuje. Obě naráz povolily sevření, ruce si však nepustily.

„Muži dokážou dělat potíže, i když jsou úplně jinde,“ podotkla Aviendha tiše.

„Pravda,“ souhlasila s ní Elain.

Monaelle se nad tím usmála. Patřila k těm několika málo lidem, kteří věděli o poutu s Randem a o tom, kdo je otcem Elainina dítěte. Nicméně nikdo z rodinky to netušil.

„Podle mě jsi nějakému muži dovolila dělat všechny potíže, jakých se mu zachtělo, Elain,“ napomenula ji škrobeně Sumeko. Pravidla rodinky se řídila pravidly pro mladší a přijaté novicky a zakazovala nejen děti, ale i vše, co by k nim mohlo vést, a členky se jimi přísně řídily. Kdysi by si žena z rodinky raději spolkla jazyk, než by byť jen naznačila, že nějaká Aes Sedai nedodržela pravidla. Od té doby se však hodně změnilo. „Dnes mám cestovat do Tearu, abych mohla zítra dopravit lodní náklad obilí a oleje, a už se připozdívá, takže jestli jste skončily s řečičkami o mužích, navrhuji, aby Monaelle pokračovala v tom, proč sem přišla.“

Monaelle si postavila Elain před krb tak blízko, až byl žár z dohořívajících polen téměř nesnesitelný – vysvětlila jí, že je lepší, když je matka v teple – a potom ji obklopila záře saidaru a začala splétat prameny ducha, ohně a země. Aviendha ji pozorovala skoro stejně pozorně jako Sumeko.

„Co je to?“ zeptala se Elain, když se do ní tkanivo zanořilo. „Je to jako rytí?“ Každá Aes Sedai v paláci na ni použila rytí, i když pouze Merilille měla dostatečnou schopnost léčit, aby to k něčemu bylo, ale ani ony, ani Sumeko nedokázaly říci víc, než že čeká dítě. Elain ucítila svrbění a jakési bzučení v těle.

„Nebuď labuť, holka,“ zavrčela Sumeko. Elain pozvedla obočí, a dokonce ji napadlo, že Sumeko pod nosem setká prsten s Velkým hadem, ale kulatolící žena si toho zřejmě nevšimla. Nemusela by si všimnout ani toho prstenu, jak se předkláněla a civěla, jako by mohla tkanivo v Elainině těle vidět. „Moudré se naučily léčení ode mne. A asi i od Nyneivy,“ připustila po chvíli. Ach, kdyby to Nyneiva slyšela, vyletěla by jako ohňostrůjcovská rachejtle. „A prostou formu se naučily od Aes Sedai.“ Frknutí, znějící jako trhání plátna, ukazovalo, co si Sumeko myslí o „prosté“ formě, což bylo jediné léčení, jež Aes Sedai znaly po tisíce let. „Tohle je něco, co znají jenom moudré.“