Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Už tábor objížděla podruhé, když před sebou zahlédla další oddíl na koních, v hasnoucím světle pomalu projíždějící mezi ohni. Zamračila se a přitáhla koni otěže. Ženy byly v pláštích a kapuce měly stažené do čela. Jedna byla v modrém hedvábí podšitém černou kožešinou, druhá v prosté šedé vlně, ale čtyři ozbrojenci měli na pláštích jasně viditelné tři klíče. Elenii napadla velká spousta lidí, které by potkala raději než Naean Arawn. Na každý pád, i když jim Arymilla výslovně nezakázala, aby se scházely bez ní – Elenia zaskřípala zuby a přinutila se tvářit vlídně – prozatím bylo moudřejší netlačit na pilu. Zvlášť když z takového setkání nemohla vzejít žádná výhoda.

Naean ji naneštěstí zahlédla dřív, než stačila otočit koně. Rychle řekla něco svému doprovodu, a zatímco se ozbrojenci a komorná ještě klaněli, ona už pobídla koně směrem k Elenii, až mu od kopyt odletovaly hroudy hlíny. Světlo spal tu hlupačku! Na druhou stranu mohlo být dobré vědět, co ji tak zneklidnilo, a naopak nebezpečné, kdyby to nezjistila. Mohlo by, přesto to však znamenalo nebezpečí.

„Zůstaňte tady a pamatujte si, že jste nic neviděli,“ štěkla Elenia na svůj ubohý doprovod, a aniž by čekala na odpověď, pobídla patami Jitřní vítr do běhu. Nepotřebovala složité úklony a pukrlata pokaždé, když se otočila, nic víc, než co se hodilo, a její lidé věděli, že nemají dělat nic, co jim nepřikáže. Starosti si musela dělat se všemi ostatními, Světlo je všechny spal! Když dlouhonohý ryzák vyrazil, pustila plášť a ten za ní vlál jako karmínový praporec Sarandů. Nechala ho povlávat, jen ať ho sedláci a Světlo ví kdo vidí, a tak jí jezdeckými šaty pronikal vítr, což byl další důvod k podráždění.

Naean měla aspoň dost rozumu, aby zpomalila a setkala se s ní v polovině cesty, vedle dvou těžce naložených vozů s ojemi opřenými v blátě. Muži u ohně se soustředili na kotel, z něhož se kouřilo, a třebaže se z toho zápachu Elenii obracel žaludek, vítr, jenž k ní puch přinášel, také zabrání, aby něco zaslechli. Jenom doufala, že to bude něco důležitého.

Naean s tváří bledou jako slonovina, rámovanou černou kožešinou, by mohla být krasavice, nebýt tvrdých rysů kolem úst a očí studených jako modrý led. Seděla v sedle zpříma a navenek se tvářila klidně, nedotčená událostmi. Dýchala pravidelně. „Víš, kde budeš dnes v noci spát, Elenie?“ zeptala se chladně.

Elenia se nenamáhala tvářit vlídně a mračila se jako ďas. „Tak tohle chceš?“ Riskovat Arymillinu nespokojenost kvůli takové blbosti! Z pomyšlení, že je třeba vyhnout se Arymillině nespokojenosti, prskala. „Víš tolik, co já, Naean.“ Zatahala za otěže a už obracela koně, když Naean znovu promluvila, a s důrazem.

„Nehraj si přede mnou na hlupačku, Elenie. A neříkej, že by sis stejně jako já klidně neukousla nohu, jen aby ses dostala z téhle pasti. Nemohly bychom tedy aspoň předstírat zdvořilost?“

Elenia zastavila Jitřní vítr a úkosem se zadívala na druhou ženu. Tak mohla dohlížet na muže u nejbližšího ohně. Žádný z nich neměl rodový znak. Mohli patřit ke komukoliv. Občas se některý ohlédl na dvě dámy na koních, ale jinak se soustředili hlavně na oheň a teplo. A na to, jak dlouho potrvá, než se hovězí rozvaří na kaši. Tahle sorta zřejmě byla schopná jíst cokoliv.

„Myslíš, že dokážeš uniknout?“ zeptala se tiše. Zdvořilost byla dobrá, ne však za cenu, že tu všem na očích setrvá déle, než bude nezbytné. Ale jestliže Naean našla cestu, jak z toho ven… „Jak? Smlouva, kterou jsi podepsala, že budeš podporovat Marny, už byla vylepená v půlce Andoru. Kromě toho si nemůžeš myslet, že tě Arymilla nechá jen tak odjet.“ Naean sebou trhla a Elenia se proti své vůli usmála. Ta žena nebyla tak nedotčená, jak předstírala. Přesto se jí dařilo mluvit klidně.

„Včera jsem viděla Jarida, Elenie, a i z dálky měl tvář jako bouřkový mrak a cválal tak rychle, že si mohl klidně srazit vaz. Jestli znám tvého manžela, tak už plánuje, jak tě z toho vysekat. Kvůli tobě by plivl do oka i Temnému.“ To byla pravda, něco takového by Jarid klidně udělal. „Určitě chápeš, že bude lepší, když budu do vašich plánů zasvěcená.“

„Můj manžel podepsal stejnou smlouvu jako ty, Naean, a je to čestný muž.“ Pro vlastní dobro byl až příliš čestný, pravda, ale už před svatbou se řídil tím, co chtěla Elenia. Jarid tu smlouvu podepsal, protože ji podepsala ona a jemu řekla, že to má udělat, tedy ne že by v té věci měla na vybranou, a klidně ji odvrhne, i když neochotně, pokud ho požádá. Pochopitelně bylo v této chvíli těžké sdělit mu, co si přeje. Arymilla dávala dobrý pozor, aby ji k němu nepustila ani na míli. Měla všechno v rukou – jak bylo za daných okolností možné – ale potřebovala dát Jaridovi zprávu, i kdyby jenom proto, aby mu zabránila „vysekat ji z toho“. Plivnout do oka Temnému? Z přesvědčení, že jim oběma pomáhá, by mohl všechno zničit, a nakonec by to mohl udělat, i když by věděl, že je tím zničí.

Nedat najevo rozčilení a vztek, jež se v ní najednou vzedmuly, vyžadovalo velké sebeovládání, ona však zakryla napětí úsměvem. Velice se pyšnila tím, že se za každé situace dokáže usmát. V tomto úsměvu byl nicméně nádech překvapení. A opovržení. „Já nic neplánuji, Naean, a jsem si jistá, že ani Jarid ne. Kdybych ale přece jen něco vymýšlela, proč bych tě měla přibrat?“

„Protože jestli mě nepřibereš,“ prohlásila Naean bez obalu, „Arymilla by se o tom mohla dozvědět. Možná je pitomá, ale když jí jednou něco ukážeš, všimne si toho. A ty bys mohla každou noc spát ve stanu se svým snoubencem , nemluvě o tom, že by tě chránili jeho ozbrojenci.“

Eleniin úsměv se rozplynul a její hlas zněl stejně mrazivě, jako byla ta ledová koule, která se jí náhle vytvořila v žaludku. „Měla by sis dávat pozor na jazyk, nebo by Arymilla mohla požádat své Taraboňany, aby si s tebou zase zahráli kolíbku. Vlastně si myslím, že ti tohle můžu zaručit.“

Nezdálo se možné, že by Naean mohla ještě víc zblednout, ale podařilo se jí to. Zakymácela se v sedle a musela se chytit Elenie za ruku, aby nespadla. Závan větru jí rozevlál plášť a ona ho znovu nechytila. Kdysi chladné oči měla vytřeštěné a vůbec se svůj strach nepokoušela skrýt. Možná ho už ani nedokázala skrývat. Když promluvila, supěla. „Vím, že s Jaridem něco plánujete, Elenie. Vím to! Vezmi mě s sebou a… a já budu přísahat věrnost Arawnům, jakmile se zbavím Arymilly.“ Ano, musela být řádně otřesená, když nabídla něco takového.

„Chceš na sebe přilákat ještě větší pozornost?“ štěkla Elenia a vytrhla jí ruku. Jitřní vítr a černý valach nervózně zatancovali, jak převzali náladu svých jezdkyň, a Elenia ryzákovi prudce přitáhla otěže, aby ho uklidnila. Dva muži u ohně rychle odvrátili zrak a sklonili hlavy. Nepochybně si mysleli, že viděli, jak se v houstnoucím šeru hádají dvě šlechtičny, a nechtěli na sebe přilákat pozornost, aby si snad hněv nevybily na nich. Ano, muselo jít jen o tohle. Možná budou něco povídat, ale byli dost chytří, aby se nezapletli do hádek nadřízených.

„Nemám žádný plán na… útěk. Vůbec žádný,“ dodala Elenia tišeji. Znovu si přitáhla plášť k tělu a klidně otočila hlavu k vozům a stanům opodál. Jestli je Naean dost vyděšená… Až se objeví příležitost… Nikdo nebyl dost blízko, aby je mohl slyšet, ale přesto dál mluvila skoro šeptem. „Věci by se mohly pochopitelně změnit. Kdo ví? Pokud by se tak stalo, tak ti pod Světlem a na svou naději na znovuzrození slibuji, že neodejdu bez tebe.“ Naean se zatvářila překvapeně a v očích jí vykvetla naděje. Teď bylo třeba nahodit udičku. „Tedy pokud budu mít dopis napsaný tvou vlastní rukou, podepsaný a zapečetěný, ve kterém jednoznačně odmítneš podporu Marnům, z vlastní svobodné vůle, a odpřisáhneš podporu rodu Arawnů se mnou na trůně. Pod Světlem a na svou naději na znovuzrození. Nic menšího mi stačit nebude.“