Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Směšný dědek se zamračil, až ji napadlo, jestli snad nezašla příliš daleko. Byl šílený jako zajíc jarňák, ale ne ve všem. Ne pořád. „Neuvědomil jsem si, že jsi tak… citlivá,“ řekl nakonec a dál se pokoušel objet Janny. Svraštělá tvář se mu rozzářila. „Ale měl jsem to vědět. Odteď si to budu pamatovat. Jarid smí žít. Pokud tě nebude trápit.“ Náhle jako by si poprvé všiml Janny. S podrážděným výrazem zvedl ruku zaťatou v pěst. Baculatá žena se viditelně připravovala na ránu, aniž by uhnula, a Elenia zaskřípala zuby. Bude to stříbrná výšivka. Pro komornou se rozhodně nehodila, ale Janny si ji zasloužila.

„Urozený pane Nasine, hledala jsem tě všude,“ zazněl zpovzdáli slaďoučký ženský hlas a kroužení přestalo.

Elenia si s úlevou oddechla, když ze šera vyjela Arymilla se svým doprovodem, a musela potlačit nával vzteku, že se jí ulevilo. Arymilla v přehnaně vyšívaném zeleném hedvábí, s krajkou pod bradou a na zápěstích, byla kyprá až tlustá, s prázdným úsměvem a hnědýma očima, které neustále kulila hraným zájmem, i když nikde nebylo nic zajímavého. Nebyla dost chytrá, aby poznala rozdíl, ale byla dost mazaná, aby věděla, že existují věci, o něž by se měla zajímat, a nechtěla, aby si někdo myslel, že jí unikají. Skutečně se zajímala pouze o své vlastní pohodlí a příjmy, jež jí ho měly zajistit, a jediný důvod, proč chtěla trůn, byly královské truhlice, které jí mohly poskytnout větší pohodlí a větší příjmy, než měly ostatní hlavy rodů. Doprovod měla větší než Nasin, i když jen polovina jejích ozbrojenců měla čtyři měsíce, znak jejího rodu. Ostatní byli hlavně příživníci a pochlebníci, méně významní urození pánové a paní z menších rodů a další, ochotní lízat Arymille ruku pro trochu moci. Arymilla milovala, když jí lidé podlézali. Naean tam byla také, na kraji skupiny, se svými ozbrojenci a komornou, navenek chladná a ovládající se. Ale držela se co nejdál od Jaqa Lounalta, hubeňoura s jedním z těch směšných tarabonských závojů, který mu zakrýval obrovské kníry, a kuželovitým kloboukem, který mu nadzdvihoval kapuci pláště. Taky se příliš usmíval. Nevypadal jako muž, jenž kusem provazu dokáže někoho donutit žebrat.

„Arymillo,“ řekl Nasin zmateně a zamračil se na svou pěst, jako by ho překvapilo, že ji má zvednutou. Položil ruku na sedlovou hrušku a zářivě se na tu husu pitomou usmál. „Arymillo, drahoušku,“ vyhrkl nadšeně. Ale ne s takovým nadšením, s jakým mluvil na Elenii. Zřejmě sám sebe nějak přesvědčil, že Arymilla je jeho dcera a navíc oblíbená dcera. Jednou ho Elenia slyšela, jak s ní vzpomíná na její „matku“, svou poslední ženu, nyní již třicet let po smrti. Arymille se podařilo pokračovat v hovoru, třebaže, pokud Elenia věděla, s Miedelle Caeren se v životě nesetkala.

Přese všechny otcovské úsměvy ale zapátral v davu za ní a uvolnil se, teprve když našel Sylvase, svou vnučku a dědičku, statnou, klidnou mladou ženu, jež jeho pohled bez úsměvu opětovala a pak si stáhla tmavou, kožešinou podšitou kápi hluboko do čela. Sylvase se nikdy neusmívala, nemračila se, nedávala najevo žádné pocity, jen se stále tvářila jako kráva. Zřejmě byla také chytrá jako kráva. Arymilla si ji držela u sebe blíž než Elenii či Naean, a dokud to dělala, nebyla naděje, že by Nasin přestal se svými výlevy. Byl šílený, ale také prohnaný. „Doufám, že se o mou malou Sylvase dobře staráš, Arymillo,“ zahuhňal. „Všude kolem se potulují lovci věna a já chci, aby byl můj drahoušek v pořádku.“

„Ovšemže dávám,“ opáčila Arymilla a projela se svou tlustou kobylou kolem Elenie, aniž by se na ni podívala. Mluvila nasládle a s odporně přehnanou laskavostí. „Víš, že na ni dávám stejný pozor jako na sebe.“ Předvedla ten svůj tupý úsměv a jala se Nasinovi narovnávat plášť na ramenou a uhlazovat ho jako někdo, kdo opečovává milovaného mrzáka. „Venku je na tebe příliš velká zima. Vím, co potřebuješ. Teplý stan a svařené víno. Moc ráda pošlu svou komornou, aby ti ho připravila. Arlene, doprovoď urozeného pána Nasina do jeho stanu a svař mu nějaké dobré víno.“

Jedna štíhlá žena z jejího doprovodu se prudce otřásla, pak popojela blíž a shrnula si kapuci prostého modrého pláště, čímž odhalila hezkou tvářičku a rozechvělý úsměv. Náhle si všichni ti patolízalové a vlezdoprdelkové honem upravovali pláště, natahovali si rukavice a dívali se všude jinde, jen ne na Arymillinu komornou. Zvlášť ženy. Věděly, že stejně dobře mohla Arymilla vybrat některou z nich. Sylvase kupodivu zrak neodvracela. Ve stínu kápě jí do tváře vidět nebylo, ale hlavu otočila za štíhlou ženou.

Nasin vycenil zuby v úsměvu, díky čemuž připomínal kozla ještě víc než obvykle. „Ano. Ano, svařené víno bude dobré. Arlene, správně? Pojď, Arlene, hodná holka. Tobě není zima, že ne?“ Dívka zapištěla, když jí přehodil cíp pláště kolem ramen. „V mém stanu ti bude teplo, slibuju.“ Aniž by se ohlédl, odjel pryč a cestou se radostně chechtal a šeptal cosi mladé ženě pod svou rukou. Jeho ozbrojenci jej následovali za vrzání kůže a pomalého čvachtání kopyt v blátě. Jeden z nich se zasmál, jako by jiný řekl něco veselého.

Elenia znechuceně kroutila hlavou. Postavit hezkou ženu před Nasina, aby se nějak zabavil, byla jedna věc – vlastně ani nemusela být hezká, každá žena, kterou ten starý hlupák dokázal zahnat do rohu, byla v nebezpečí – ale použít takhle vlastní komornou bylo odporné. Ale ne tak odporné, jako byl Nasin sám. „Slíbila jsi, že ho budeš ode mě držet dál, Arymillo,“ procedila Elenia napjatě mezi zuby. Ten chlípný starý blázen na ni možná prozatím zapomněl, ale vzpomene si, jakmile ji příště zase uvidí. „Slíbila jsi, že ho zabavíš.“

Arymilla se zatvářila mrzutě a trucovitě se zatahala za rukavice. Nedostala, co chtěla. To byl podle ní velký hřích. „Jestli chceš být v bezpečí před obdivovateli, máš se držet mě, místo aby ses tu jenom tak potulovala. Můžu já za to, že přitahuješ muže? Já jsem tě zachránila. A neslyšela jsem žádné poděkování.“

Elenia zaťala zuby tak silně, až ji rozbolely čelisti. Předstírání, že tuto ženu podporuje z vlastní volby, stačilo, aby chtěla někoho pokousat. Její možnosti byly jasné: buď napíše Jaridovi, nebo strpí prodloužené líbánky se svým „snoubencem“. Světlo, mohla by to podstoupit, kdyby si nebyla jistá, že ji Nasin zavře na nějakém zapadlém sídle a poté, co bude nějakou dobu snášet jeho osahávání, nakonec zapomene, že tam je. A nechá ji tam. Arymilla však na předstírání trvala. Trvala na velké spoustě věcí a některé z nich byly naprosto nesnesitelné. Nicméně bylo třeba je přetrpět. Prozatím. Možná, až se všechno napraví, mohl by pan Lounalt věnovat pár dní svou pozornost Arymille.

Odněkud vyloudila omluvný úsměv a donutila se ohnout krk, jako by patřila k těm patolízalům, kteří ji lačně pozorovali. Nakonec pokud se před Arymillou plazila ona , jenom to dokazovalo, že oni konají správnou věc. Z toho, jak na ni koukali, zatoužila po lázni. Z toho, že to musela udělat před Naean, by nejradši křičela. „Nabízím ti veškerou vděčnost, jakou v sobě mám, Arymillo.“ To vlastně nebyla lež. Veškerá vděčnost, již v sobě měla, odpovídala touze tu ženu uškrtit. A pomalu. Musela se ale pořádně nadechnout, než ze sebe dostala zbytek. „Musíš mi odpustit, že jsem pomalejší, prosím.“ Velmi trpké slovo. „Nasin mě docela rozrušil. Víš, co by udělal Jarid, kdyby zjistil, jak se Nasin chová.“ Teď se jí do hlasu vloudilo nabroušené ostří, ale ta hlupačka se zahihňala. Zahihňala se!