Robert Jordan - Křižovatka soumraku

S kletbou se probral ze zamyšlení. V noci se muž musel mít na pozoru taky, a nedívat se na cestu mu v tom nepomohlo. Aspoň že nezpomalil, ani se nezastavil. Po pár krocích se pousmál a pohladil svou dýku. Mezi závany větru bylo ticho a v těch chvilkách zaslechl křupání bot, jež se za ním neslo od chvíle, kdy opustil palác. Na další křižovatce zabočil stejně pomalu doprava a pak se hned přitiskl zády ke zdi stáje. Vrata do stáje byla zavřená a nejspíš zevnitř zajištěná závorou, ale v ledovém vzduchu stále visel pach koní a koňské mrvy. Hostinec naproti byl také zavřený a okenicemi nepronikalo žádné světlo. Jediný zvuk kromě větru bylo vrzání houpajícího se vývěsního štítu. Ve tmě neviděl, co je na něm vyobrazeno. A nikdo také neuvidí nic nepatřičného.

Dostalo se mu varování. Ten, kdo ho sledoval, zrychlil ve snaze nepustit ho na příliš dlouhou dobu z očí, a pak opatrně vystrčil hlavu v kapuci za roh. Pochopitelně nebyl dost opatrný. Hanlon hmátl levou rukou do kapuce a stiskl mu hrdlo a zároveň ho zkušeně bodl dýkou. Zpola čekal, že pod kabátem najde kyrys či drátěnou košili, a byl na něco takového připravený, ale ocel snadno zajela pod hrudní kost. Nevěděl, proč bodná rána do tohoto místa zřejmě ochromí plíce, takže raněný nedokáže vykřiknout a utopí se ve vlastní krvi, věděl jen, že to spolehlivě funguje. Dnes v noci však neměl čas čekat. To, že v dohledu nebyli žádní gardisté, ještě neznamenalo, že to tak zůstane. Udeřil muži hlavou o kamennou zeď stáje dost tvrdě, aby mu rozbil lebku, zarazil mu dýku do těla až po jílec a cítil, jak se hrot zastavil o páteř.

Dýchal klidně – občas prostě musel někoho zabít, nebyl důvod se kvůli tomu vzrušovat – jenom mrtvolu rychle položil do sněhu u zdi, dřepl si k ní a otřel si dýku do jeho tmavého kabátu. Stáhl si plechovou rukavici, rozhlédl se na obě strany a rychle mrtvému přejel rukou přes obličej. Zašustění mu prozradilo, že to byl muž, ale nic víc. Muž, žena ani dítě pro něj neznamenali žádný rozdíl – pouze hlupáci se chovali, jako kdyby děcka neměla oči a pusu, aby řekla, co viděla – přesto si přál, aby našel knír nebo bambulovitý nos, cokoliv, co by mu osvěžilo paměť a pomohlo mu zjistit, co je mrtvý zač. Sevřel mrtvému rukáv a našel silné plátno, nijak zvlášť dobré, ale ani příliš hrubé, a šlachovitá paže mohla patřit úředníkovi, povozníkovi i komorníkovi. Zkrátka komukoliv, stejně jako kabát. Rychle mrtvému prohledal kapsy a našel dřevěný hřeben a cívku motouzu, které odhodil stranou. Na opasku se však zarazil. Visela mu tam kožená pochva, ale prázdná. Nikdo na světě by nedokázal tasit nůž poté, co si Hanlonova dýka našla jeho plíce. Člověk měl pochopitelně dobrý důvod mít v noci nůž v ruce, ale důvodem tohoto muže docela dobře mohlo být, že chtěl někoho bodnout do zad nebo mu podříznout hrdlo.

Hanlon se nad tím však nezamýšlel dlouho. Neplýtval časem na spekulace a odřízl muži měšec. Váha v dlani, než si měšec rychle nacpal do kapsy, mu prozradila, že v něm není žádné zlato a nejspíš ani jediný stříbrňák, ale s odříznutým měšcem ho bude ten, kdo ho najde, považovat za oběť lupičů. Hanlon se narovnal, natáhl si rukavici, vrátil dýku do pochvy a znovu pokračoval v cestě. Dýku si držel pod pláštěm u těla a ostražitě se rozhlížel. Uvolnil se, teprve když byl hodný kus daleko od mrtvého, a i pak jen trochu.

Většina lidí, již se o mrtvém doslechnou, uvěří příběhu o loupežné vraždě, který jim připravil, ne však ten, kdo ho poslal. Když ho muž sledoval již od paláce, znamenalo to, že ho někdo poslal, ale kdo? Hanlon si byl docela jistý, že kdyby mu některá z Atha’an Miere chtěla vrazit nůž do těla, byla by to udělala sama. A třebaže mu rodinka lezla na nervy pouhou svou přítomností, tyhle ženy se obvykle chovaly tiše a chodily po špičkách. Pravda, u lidí, kteří se naučili vyhýbat pozornosti, se dalo očekávat, že si najmou vraha, ale on s žádnou nikdy nevyměnil víc než pár slov a rozhodně se žádnou nepokusil osahávat. Aes Sedai by se to podobalo víc, ale on si byl jistý, že jejich podezření nevzbudil. Přesto by několik z nich mohlo mít vlastní důvody ho zabít. S Aes Sedai si člověk nikdy nemohl být jistý. Birgitte Trahelion byla hloupá šťabajzna, která se zřejmě opravdu považovala za osobu z pověstí, možná dokonce za skutečnou Birgitte, pokud někdy nějaká skutečná Birgitte skutečně existovala, a mohla by si myslet, že ohrožuje její postavení. Sice kroutila při chůzi zadkem v těsných spodcích jako nějaká hampejznice, ale oči měla chladné. Ta by klidně dokázala poslat někoho, aby mu podřízl krk, a ani by nemrkla. Největší starosti mu však dělala poslední možnost. Jeho skuteční pánové nebyli právě nejdůvěřivější a ne vždy důvěryhodní. A urozená paní Shiaine Avarhin, jež mu v současné době předávala rozkazy, byla právě ta osoba, která si ho zavolala do noci. Kde čirou náhodou čekal chlapík s nožem v ruce. Hanlon nevěřil na shodu náhod, ať už lidé o al’Thorovi vykládali cokoliv.

Napadlo ho otočit se a vrátit se do paláce. Měl schované nějaké zlato. Mohl by podplatit stráže u brány jako každý jiný nebo prostě nařídit, aby mu bránu otevřely a on mohl projet. Jenomže to by znamenalo celý zbytek života se ohlížet přes rameno a každý, kdo by se k němu dostal na délku paže, by mohl být najatý vrah. Což se příliš nelišilo od toho, jaký život vedl teď. Až na jistotu, že by mu dříve nebo později někdo dal jed do polévky nebo mu vrazil nůž mezi žebra. Kromě toho byla z největší pravděpodobnosti na vině ta běhna Birgitte. Nebo nějaká Aes Sedai. Nebo možná přece jen urazil některou ženu z rodinky. Přesto se vždy vyplácelo mít se na pozoru. Uvolnil prsty, jimiž svíral dýku. Život byl zrovna teď dobrý, samé pohodlí a spousta žen, na něž hodnost kapitána gardy dělala dost velký dojem či je děsila dost na to, aby mu byly po vůli, ale život na útěku byl vždycky lepší než smrt na místě.

Najít správnou ulici, natož správný dům, nebylo snadné – jedna ulička vypadala potmě jako druhá – ale on se pořádně díval a nakonec zabušil na dveře vysoké stavby, jež mohla patřit bohatému, avšak diskrétnímu kupci. Jenomže on věděl, že to tak není. Avarhinové byli bezvýznamný rod, podle některých dokonce vymřelý, přežila jen jediná dcera, a Shiaine měla peníze.

Jedno křídlo dveří se otevřelo a on si honem zaclonil oči před náhlou září. Levou rukou. Dýku svíral v pravici tak, aby ji ten ve dveřích neviděl. Zadíval se přes roztažené prsty a poznal ženu před sebou v prostých tmavých šatech komorné. Ne že by ho to uklidnilo.

„Polib nás, Falion,“ řekl a vstoupil. S chlípným úsměvem po ní natáhl levou ruku.

Žena s podlouhlým obličejem jeho ruku smetla a rázně za ním zavřela dveře. „Shiaine je zavřená s nějakým návštěvníkem v předním obývacím pokoji nahoře,“ oznámila mu klidně, „a kuchařka je ve své ložnici. Nikdo jiný v domě není. Pověs si plášť. Oznámím jí, že jsi tady, ale možná budeš muset čekat.“

Hanlon se přestal usmívat a spustil ruku. Přes bezvěkou tvář byla Falion přinejlepším pohledná, a i to by bylo přehánění, s jejím chladným pohledem a chladným chováním. Ženu jako ona by si ke šmajchlování nevybral, ale zřejmě ji potrestal jeden z Vyvolených a on byl součástí toho trestu, což věci měnilo. Do jisté míry. Povalit ženskou, která neměla na vybranou, mu nikdy nečinilo potíže, a Falion rozhodně na vybranou neměla. Její šaty komorné hovořily jasně. Sama dělala práci čtyř pěti žen, zastupovala komorné a kuchtičky, spala, když si urvala chvilku, a ponižovala se, kdykoliv se Shiaine zamračila. Ruce měla zarudlé a drsné od praní a drhnutí podlah. Bylo však pravděpodobné, že to přežije, a poslední, co Daved Hanlon chtěl, byla Aes Sedai, jež by k němu chovala osobní zášť. Alespoň ne tehdy, když by se okolnosti mohly změnit dřív, než by dostal příležitost vrazit jí do srdce nůž. Dohodnout se s ní bylo docela snadné. Zřejmě byla prakticky založená. Před ostatními ji pomuchloval pokaždé, když se mu ocitla na dosah, a když byl čas, nacpal ji do jejího pokojíku v podkroví, kde pomačkali povlečení a pak v zimě seděli na úzké posteli a vyměňovali si informace. Na její naléhání jí udělal několik modřin pro případ, že by si to Shiaine chtěla prověřit. Doufal, že si zapamatuje, že to bylo na její naléhání.