Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Hanlon sebou trhl. Ne ze strachu z Murellina, zvlášť když byl ten mamlas na druhé straně stolu. Jeho překvapila Aes Sedai, která vyskočila a popadla džbán vína. Hodila do něj zázvor a hřebíček, přidala lžíci medu a otáčela džbánem, jako by se tak všechno smíchalo. Pak si obalila ruku sukní, vytáhla z ohně pohrabáč a strčila ho do vína, aniž by se přesvědčila, že je dost horký. Na Murellina se ani jednou nepodívala.

„Tvé ženy?“ ujišťoval se Hanlon opatrně. Druhý muž se oplzle ušklíbl.

„Skoro. Paní si řekla, že bych mohl použít to, co ty nechceš. A vůbec, s Fally se v noci zahříváme.“ Stále s úsměvem vyrazil kolem stolu, ale teď se šklebil na ženu. Výkřik z chodby ho zastavil, úsměv ho přešel.

„Falion!“ ozval se z dálky ostrý hlas Shiaine. „Přiveď Hanlona nahoru a pospěš si s tím!“ Falion praštila se džbánem na stůl, až víno vyšplíchlo, a než Shiaine domluvila, už byla ze dveří. Když druhá žena promluvila, Falion vyskočila.

Hanlon vyskočil také, byť z jiného důvodu. Dohonil ji na schodech a popadl ji za ruku. Rychle se ujistil, že dveře do kuchyně jsou zavřené. Murellinovi možná byla příliš velká zima. Přesto mluvil potichu. „Co to má znamenat?“

„Do toho ti nic není,“ odsekla příkře. „Nemáš něco, co by ho uspalo? Něco, co bych mu mohla dát do piva nebo do vína? Vypije cokoliv, ať to chutná sebehůř.“

„Jestli si Shiaine myslí, že neposlouchám rozkazy, tak do toho mi, zatraceně, něco je, a ty bys to tak měla vidět taky, jestli ti to aspoň trochu myslí.“

Falion se na něj svrchu podívala, studená jako ryba. „Tohle s tebou nemá nic společného. Co se Shiaine týče, pořád patřím tobě, když jsi tady. Víš, jisté věci se změnily.“ Najednou ho za zápěstí popadlo cosi neviditelného a odtrhlo mu to ruku z jejího rukávu. Něco jiného mu stisklo hrdlo, až nemohl dýchat. Levou rukou se marně snažil nahmátnout dýku. Její tón zůstával chladný. „Myslela jsem, že by se podle toho měly změnit i další věci, ale Shiaine neuvažuje logicky. Tvrdí, že až bude veliký pán Moridin chtít, aby byl můj trest menší, řekne to. Moridin mě jí dal . Murellin je její způsob, jak si zajistit, že to pochopím. Je to její způsob, jak si zajistit, abych věděla, že jsem její pes , dokud neřekne jinak.“ Náhle se zhluboka nadechla a tlak na Hanlonově zápěstí a hrdle polevil. Vzduch nikdy nebyl tak příjemný. „Dokážeš sehnat, o co žádám?“ zeptala se tak klidně, jako by se ho právě nepokoušela zabít s pomocí jediné síly. Už jenom z pomyšlení, že se ho to dotýkalo, mu naskakovala husí kůže.

„Dokážu…“ zachraptěl a musel polknout a rozmasírovat si krk. Měl pocit, jako by se mu kolem něj stáhla katova oprátka. „Můžu ti sehnat něco, co ho uspí nadobro.“ Jakmile to bude bezpečné, rozpáře ji jako husu.

Opovržlivě frkla. „Mě by Shiaine podezírala první, a to bych si stejně dobře mohla podříznout zápěstí, jako namítat něco proti tomu, co se rozhodne udělat. Postačí, když prospí celou noc. Přemýšlení nech na mně, to bude nejlepší pro oba.“ Položila ruku na sloupek balustrády a otočila se. „Pojď. Když řekne hned, myslí tím hned.“ Škoda že ji nemohl pověsit jako husu, když čeká na nůž.

Vydal se za ní a dupot jeho kroků se rozléhal po celé předsíni. Náhle si uvědomil, že neslyšel odcházet návštěvníka Shiaine. Pokud nebyl v domě nějaký tajný východ, o němž nic nevěděl, byly tu pouze přední dveře, dveře v kuchyni a další vzadu, kam se dalo jít pouze přes kuchyň. Zřejmě se s tím vojákem tedy setká. Možná to mělo být překvapení. Potají si uvolnil dýku v pochvě.

Podle očekávání v předním obývacím pokoji jasně plápolal oheň v širokém krbu z modře žilkovaného mramoru. Ta místnost by stála za vyloupení. Na stolcích stála spousta váz z porcelánu Mořského národa a nástěnné koberce i běhouny by také vynesly slušnou sumičku. Akorát jeden z koberců byl znehodnocený. Hromádku ležící na něm uprostřed místnosti zakrývala pokrývka, a jestli dotyčný koberec neušpinil svou krví, tak byl Hanlon ochotný sníst boty, které zpod pokrývky vyčnívaly.

Shiaine seděla ve vyřezávaném křesle. Byla to velice hezká žena, v modrém hedvábí se zlatým krumplováním, zdobeném pásem z tkaného zlata a těžkým zlatým náhrdelníkem kolem hubeného krku. Lesklé hnědé vlasy jí i v krajkové síťce spadaly pod ramena. Na první pohled vypadala křehce, ale na její tváři bylo cosi prohnaného a úsměv jí nikdy nedostoupil až k velkým hnědým očím.

Šátkem s krajkovým lemem otírala malou dýku s ohnivým opálem na jílci. „Běž říct Murellinovi, že pro něho budu mít… ranec… na uklizení, Falion,“ pronesla klidně.

Falion zachovávala tvář hladkou jako leštěný mramor, ale při pukrleti se málem přikrčila, než odběhla z místnosti.

Hanlon došel k hromádce a zvedl roh pokrývky. Přitom koutkem oka sledoval ženu a její dýku. Mrtvý měl otevřené modré oči v obličeji, který zaživa mohl být poměrně tvrdý. Po smrti poněkud změkl. Očividně nebyl ani tak opatrný, ani tak inteligentní, jak si Falion myslela. Hanlon pustil pokrývku a narovnal se. „Řekl něco, co se ti nelíbilo, má paní?“ optal se mírně. „Kdo to byl?“

„Řekl pár věcí, které se mi nelíbily.“ Zvedla dýku a prohlédla si čepel, aby se ujistila, že je čistá, než ji vrátila do zlacené pochvy u pasu. „Pověz mi, je Elainino dítě tvoje?“

„Nevím, kdo toho spratka zplodil,“ odpověděl suše. „Proč, má paní? Myslíš, že začínám měknout? Poslední couru, co tvrdila, že jsem jí udělal parchanta, jsem nacpal po hlavě do studny, aby vychladla, a nechal ji tam.“ Na podnose na stolku stál stříbrný džbán na víno s dlouhým hrdlem a dva stříbrem vykládané poháry. „Je to bezpečné?“ otázal se a nahlédl do pohárů. V obou bylo na dně trochu vína, ale špetka něčeho nezdravého, přihozená do vína, mohla z mrtvého udělat snadnou kořist.

„Catrelle Mosenainová, dcera obchodníka se železným zbožím z Maerone,“ poznamenala žena klidně, jako kdyby to věděl každý, a on sebou málem překvapeně trhl. „Rozbil jsi jí hlavu kamenem, než jsi ji nacpal do té studny a nepochybně ji tak zachránil před utopením.“ Odkud věděla jméno té běhny, natož to s kamenem? On sám si její jméno nepamatoval. „Velice pochybuji, že bys začínal měknout, ale hrozně nerada bych si myslela, že se líbáš s urozenou paní Elain, aniž bys mi o tom pověděl. To by se mi opravdu nelíbilo.“

Náhle se zamračila na zakrvácený šátek v ruce, půvabně vstala, došla ke krbu a šátek hodila do plamenů. Stála před ohněm, aby se ohřála, a na Hanlona se ani nepodívala. „Můžeš zařídit, aby několik těch Seanchanek uteklo? Nejlepší by bylo, kdyby mezi nimi byly i ty zvané sul’dam , i ty takzvané damane.“ Cizí slova jí dělala trochu potíže. „Ale jestli nezvládneš obojí, pár těch sul’dam bude stačit. Ony osvobodí další.“

„Možná.“ Krev a zatracenej popel, přeskakovala od jedné věci ke druhé hůř než Falion. „Nebude to snadné, má paní. Všechny přísně hlídají.“

„Neptala jsem se, jestli to bude snadné,“ pronesla s pohledem upřeným do plamenů. „Můžeš přesunout stráže od skladů s potravinami? Potěšilo by mě, kdyby jich několik opravdu shořelo. Už mě nebaví, jak se to pokaždé nevyvede.“

„To nemůžu,“ přiznal. „Leda bys chtěla, abych se pak okamžitě začal skrývat. Schovávají si rozkazy, že by se divil i Cairhieňan. A stejně by to nebylo k ničemu, ne, když těma zatracenýma průchodama přivážejí každý zatracený den další vozy.“ Pravdou bylo, že to ho nemrzelo. Z používaných prostředků se mu obracel žaludek, ale rozhodně ho to nemrzelo. Sice čekal, že palác bude poslední místo v Caemlynu, kam by dorazil hlad, jenže už zažil obléhání na obou stranách a nehodlal si ještě někdy vařit polévku z vlastních holínek. Shiaine však chtěla požáry.