Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Nedoprovázeli ji pochopitelně jenom tito muži. Kromě Sheriam, její kronikářky, vyjela dnes ráno se šesti dalšími Aes Sedai, které si s sebou přivedly své strážce, pokud je měly, takže za sestrami čekalo osm mužů v barvoměnivých pláštích, které se ve větru vlnily, až z toho oči přecházely, a jinak díky nim části jezdců a koní jako by splývaly se stromy. Strážci věděli o hrozícím nebezpečí – přinejmenším od nájezdníků – a věděli, že jejich Aes Sedai jsou napjaté jako struny, a tak obhlíželi okolní les, jako by tady kavalerie vůbec nebyla. Jejich hlavní starostí bylo bezpečí jejich Aes Sedai, a to by nesvěřili nikomu jinému. Sarin, podsaditý muž s černými vousy a velmi širokými rameny, se držel u Nisao, drobné žluté sestry, a Jori dělal totéž s Morvrin, i když byl menší, stejně široký jako Sarin, ale i na Cairhieňana prcek. Tři strážci Myrelle, tedy ti, k nimž se odvažovala hlásit, stáli tak blízko, že aby mohla Myrelle odjet, musela by je odstrčit. Setagana, strážce Anaiyi, byl hubený a tmavý, krasavec, kde Anaiya byla obyčejná, a skoro se mu dařilo obklopit ji, i když byl sám. Tervail, s výrazným nosem a zjizvenou tváří, dělal totéž s Beonin. Carlinya žádného strážce neměla, což pro bílou nebylo nic zvláštního, ale muže si zpod kožišinou podšité kapuce prohlížela, jako by uvažovala o tom, že si nějakého pořídí.

Nedávno by Egwain váhala ukazovat se s těmito šesti ženami. Ona a Sheriam jí všechny z různých důvodů odpřisáhly věrnost, a ani ony, ani ona nechtěly, aby to někdo věděl či jen tušil. Skrze ně ovlivňovala události, nakolik to bylo možné, když ji všichni považovali jen za loutku, mladou amyrlin, kterou může věžová sněmovna používat, jak se jí zlíbí, a nikdo ji neposlouchá. Sněmovna tu iluzi ztratila, když ji donutila vyhlásit válku Elaidě, a konečně uznala, že tohle měly za lubem od chvíle, kdy uprchly z Věže, ale kvůli tomu se jen sněmovna a adžah ještě víc strachovaly, co udělá příště, a pokoušely se zajistit, aby to – ať to bude cokoli – bylo podle jejich. Přísedící velice překvapilo, když přijala jejich návrh, aby vytvořila radu, po jedné sestře z každého adžah. Rada jí měla sloužit moudrostí a zkušenostmi. Nebo si možná myslely, že jí úspěch s vyhlášením války stoupl do hlavy. Ona pochopitelně prostě řekla Morvrin, Anaiye a ostatním, aby zajistily, že vybrány budou ony, a ony si ve svých adžah uchovaly dost velký vliv, aby právě to dokázaly. Jejich rady poslouchala, i když se jimi neřídila vždy, už celé týdny, ale teď už aspoň nebylo nutné scházet se potají či si tajně vyměňovat zprávy.

Zatímco Egwain civěla na Věž, jejich skupinka se rozrostla.

Sheriam, s úzkou modrou štolou svého úřadu na svém plášti, se vzmohla na velmi formální úklonu ze sedla. Žena s ohnivými vlasy uměla být občas řádně formální. „Matko, přísedící Delana s tebou chce mluvit,“ řekla, jako by Egwain zavalitou šedou sestru, sedící na grošované kobyle skoro stejně tmavé jako Sheriamin černonohý kůň, neviděla. „Tvrdí, že je to ve velmi důležité věci.“ Nevlídnost v hlase prozrazovala, že jí Delana neprozradila, o co jde, což se Sheriam pochopitelně nelíbilo. Na své postavení velice žárlila.

„V soukromí, matko, prosím,“ vyhrkla Delana a shrnula si tmavou kapuci z vlasů barvy stříbra. Na ženu měla hluboký hlas, ale nezněl jí naléhavě jako u někoho, kdo musí hovořit o důležitých věcech.

Její přítomnost byla velikým překvapením. Delana Egwain ve věžové sněmovně často podpořila, když se přísedící dohadovaly, jestli to které rozhodnutí má vztah k válce s Elaidou. To znamenalo, že sněmovna musí stát za Egwaininými rozkazy, jako by měly větší konsenzus, a to se rozhodně nelíbilo dokonce ani sestrám, jež podporovaly válku, což znamenalo zase nekonečné dohadování. Chtěly Elaidu svrhnout, ale být po jejich, nedělala by sněmovna nic jiného, jenom by se hádala. Pravdou však bylo, že Delanina podpora nebyla vždy vítaná. Jeden den dokázala být ztělesněním šedé vyjednavačky usilující o dohodu a druhý den vznášela tak ostré námitky, až to každé přísedící v doslechu narovnalo páteř. Vědělo se o ní, že i jinak dokáže vypustit kočku do holubníku. Už třikrát požadovala, aby sněmovna formálně vyhlásila, že Elaida je černá adžah, což nevyhnutelně vedlo k trapnému tichu, dokud někdo nepožádal, aby bylo zasedání odročeno. Jen málokterá sestra byla ochotná bavit se o černém adžah otevřeně. Delana by se bavila o čemkoliv, od toho, jestli najdou vhodné šaty pro devět set osmdesát sedm novicek, po to, zda má Elaida mezi sestrami tajné příznivkyně, což bylo další téma, z něhož většina sester dostávala kopřivku. Z čehož vyvstávala otázka, proč si tak časně vyjela, a sama. Nikdy se k Egwain nepřiblížila, aby u toho nebyly další přísedící. Bledé oči měla stejně bezvýrazné jako aessedaiovskou tvář.

„Při jízdě,“ sdělila jí Egwain. „Budeme chtít trochu soukromí,“ dodala, když Sheriam otevřela pusu. „Zůstaň s ostatními.“ Kronikářka téměř hněvivě přimhouřila zelené oči. Byla dobrá kronikářka a dychtivá, přidala se k Egwain a netajila se s tím, že nemá ráda, když ji Egwain vyloučí ze svého rokování. Ať však byla rozčilená nebo ne, uklonila se. Sheriam ne vždycky věděla, kdo z nich dvou velí, teď jí to však bylo jasné.

Země se od řeky zvedala, ale nebyly tady obvyklé kopce, nýbrž vysokánský štít na západě, tak obrovský, až pro něj bylo jméno hora téměř zneuctěním. Dračí hora převyšovala všechno ostatní včetně Páteře světa. V poměrně ploché krajině kolem Tar Valonu její vrchol s bílou čepičkou jako by dosahoval k nebesům, zvlášť když ze zubatého vrcholku stoupal tenký pramínek kouře jako právě teď. Tenký pramínek v té výšce musel být zblízka něčím zcela jiným. Stromy se vzdávaly už v polovině svahu Dračí hory a jejího vrcholu nikdy nikdo nedosáhl, i když úbočí prý byla plná kostí těch, kteří to zkoušeli. Nikdo nedokázal vysvětlit, proč by se o to někdo vůbec pokoušel. Občas se dlouhý večerní stín hory natáhl až k městu. Lidé žijící v okolí byli zvyklí na to, že obloze dominuje Dračí hora, stejně jako byli zvyklí, že se nad městskými hradbami tyčí Bílá věž a je vidět na míle daleko. Obojí bylo nezměnitelnými prvky, jež tu byly odjakživa a vždycky budou. Životy lidí ovládaly úroda a řemesla, ne hory či Aes Sedai.

V maličkých vískách po deseti dvanácti domcích s doškovou či břidlicovou střechou, i ve větších vesnicích se stovkou stavení, se děti hrající si ve sněhu nebo nosící vědra od studny zastavovaly a s otevřenou pusou civěly na vojáky jedoucí po vyšlapané stezce, která tu nahrazovala silnici, když nebyla zrovna pod sněhem. Vojáci neměli žádné korouhve, ale pár z nich mělo na pláštích či rukávcích plamen Tar Valonu a zvláštní pláště strážců prozrazovaly, že alespoň některé z žen budou Aes Sedai. Dokonce i takhle blízko u města bylo donedávna vzácné vidět Aes Sedai a dětem se při pohledu na ně ještě doteď rozzářily oči. I když oni i samotní vojáci stáli hodně vysoko na seznamu zázraků. Většinu krajiny pokrývaly dvorce krmící Tar Valon, kamennými zídkami obehnaná políčka obklopovala rozlezlá stavení a vysoké kamenné nebo cihlové stodoly. Mezi nimi rostly stromy a mlází. Vesnické děti často běžely kousek podél silnice a skákaly ve sněhu jako zajíci. Zimní práce držely většinu dospělých doma a ti, kdož se odvážili ven, byli zabalení až po oči a na vojáky, strážce a Aes Sedai se skoro nepodívali. Blížilo se jaro a s ním orba a setí, a to nic, co dělaly Aes Sedai, neovlivnilo. Světlo dej ani neovlivní.