Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Napadlo ji, že těsně nad každým plavidlem setká světlici, která se rozprskne třeba s hlasitým prásknutím. To by mělo stačit, aby si každý na palubě, kdo má aspoň trochu mozku, uvědomil, že je nezachrání ani rychlost, ani vzdálenost, jen snášenlivost zrozená ze tří přísah. Měli by vědět, že jsou v bezpečí kvůli Aes Sedai. Ztěžka si vydechla, zavrtěla hlavou a v duchu se napomenula. To prosté tkanivo by také přitáhlo pozornost z města, a určitě víc než jedné sestry. Sestry poměrně často chodívaly na břeh a zíraly na Tar Valon a věž. I kdyby jedinou reakcí na její světlici byla ukázka síly, takový souboj by bylo těžké zarazit. Jakmile by jednou začal, věci by se snadno mohly vymknout kontrole. Už tak k tomu bylo příliš mnoho příležitostí, a posledních pět dní se situace ještě zhoršila.

„Od chvíle, co jsme dorazili, nepustil správce přístavu dál víc než osm devět lodí naráz,“ poznamenal Gareth, když se první plavidlo dostalo na jejich úroveň, „ale kapitáni zřejmě vypracovali načasování. Brzy se objeví další várka a dorazí do města v době, kdy si věžová garda bude jistá, že ti muži se skutečně chtějí přidat k vojákům. Jimar Chubain je dost chytrý, aby si dal pozor a nepustil do města nikoho, kdo by tam být neměl. V přístavu má víc gardistů než kdekoliv jinde kromě ve strážních věžích na mostech. Jinde jich moc není, co jsem zjistil. To se ale změní. Lodě sem i do Jižního přístavu připlouvají od úsvitu do soumraku. Tyhle zřejmě nepřepravují tolik vojáků jako ostatní. Každý plán je skvělý, dokud na něj nedojde, matko, ale pak ho musíš přizpůsobit okolnostem nebo se nechat zadupat do země.“

Egwain rozčileně frkla. Na těch sedmi lodích muselo být nejméně dvě stě cestujících. Několik z nich mohli být kupci či další nevinní poutníci, ale vycházející slunce se odráželo od přileb, kyrysů a ocelových koleček našitých na kožené kazajky. Kolik lodí připlouvalo každý den? Na každý pád do města proudili muži, aby se dali do služeb vrchního kapitána Chubaina. „Proč muži vždycky tolik chvátají, aby někoho zabili, anebo se nechali zabít?“ zamumlala podrážděně.

Urozený pán Gareth na ni klidně hleděl. Seděl na svém velkém ryzákovi s bílou lysinkou jako socha. Občas si myslela, že trošku ví, co k tomuto muži cítí Siuan. Občas ji napadlo, že by stálo za to ho polekat, jen aby ho viděla polekaného.

Naneštěstí znala odpověď na svou otázku tak dobře jako on. Aspoň co se týkalo mužů vojáků. Ano, existovala spousta mužů, kteří spěchali podpořit či bránit věc, již považovali za správnou, jiní hledali dobrodružství, ať už za ně považovali cokoliv, ale prostým faktem bylo, že nošením píky či oštěpu si mohl muž vydělat za den dvakrát víc než chozením za pluhem jiného muže a ještě o polovinu víc, když uměl jezdit dost dobře, aby se mohl dát k jezdectvu. Kušištníci a lučištníci byli někde mezi tím. Muž, jenž pracoval pro jiného, mohl snít o tom, že jednou bude mít vlastní statek či krám nebo že vydělá dost, aby si ho mohli pořídit jeho synové, ale určitě slyšel tisíc příběhů o mužích, kteří byli pět nebo deset let u vojska a vrátili se domů dost bohatí, aby se mohli zařídit pro sebe, příběhy o obyčejných mužích, z nichž se stali generálové či páni. Pro chudáka, řekl Gareth bez obalu, může být pohled přes hrot píky lepší než pohled na zadek tažného koně, patřícího někomu jinému. I když bylo mnohem pravděpodobnější, že ho píka zabije dřív, než si vyslouží slávu a bohatství. Byl to trpký pohled na věc, avšak Egwain usoudila, že právě takhle získala své vojáky. Protože na každého muže, který chtěl, aby uchvatitelka opustila amyrlinin stolec, na každého, který si byl alespoň jistý, kdo Elaida je, se jich deset, pokud ne sto, přidalo kvůli žoldu. Muži na lodích zvedali ruce, aby strážím na přístavní hradbě ukázali, že nedrží zbraně.

„Ne,“ řekla a urozený pán Gareth si povzdechl. Dál mluvil klidně, ale jeho slova příliš upokojující nebyla.

„Matko, dokud zůstanou přístavy otevřené, bude Tar Valon jíst lépe než my, a místo aby věžová garda slábla hlady, bude větší a silnější. Tuze pochybuji, že Elaida nechá Chubaina, aby na nás zaútočil, jakkoliv bych si přál, aby to udělala. Každý den, co tu čekáš, se jenom zvyšuje účet v krvi, který budeme nakonec muset zaplatit. Nech sestry, ať mě a moje muže přenesou za hradby, a můžu Tar Valon dobýt. Nebude to čisté. To není nikdy. Ale můžu pro tebe město získat. A zemře míň lidí, než když budeš otálet.“

Stáhl se jí žaludek, až skoro nemohla dýchat. Pečlivě, krok za krokem, provedla cvičení novicek, aby se uklidnila. Břeh zadržuje řeku a vede ji bez ovládání. Uklidnila se.

Příliš mnoho lidí začalo chápat, jakou výhodu mají průchody, a jistým způsobem z nich byl Gareth nejhorší. Jakmile zjistil, že průchod dokáže přenést víc než malou skupinku lidí naráz, pochopil důsledky. Ani velké hradby Tar Valonu, ležící mimo dosah těch největších obléhacích strojů, by proti vojsku, které dokáže cestovat, nebyly větší překážkou než papír. Ale i kdyby to nedošlo Garethu Bryneovi, jiní lidé se toho nápadu chytí. Asha’mani to už očividně udělali. Válka byla vždy ošklivá a teď začínala být ještě ošklivější.

„Ne,“ zopakovala. „Vím, že než tohle skončí, budou umírat lidé.“ Světlo jí pomáhej, viděla je umírat a stačilo jen zavřít oči. Pokud se rozhodne špatně, zemře jich mnohem víc a nejen tady. „Ale musím udržet Bílou věž naživu – do Tarmon Gai’donu – aby stála mezi světem a asha’many – a Věž zemře, jestli se sestry začnou v ulicích Tar Valonu zabíjet navzájem.“ Už se to jednou stalo. Nesměla to dopustit podruhé. „Jestliže zemře Bílá věž, zemře naděje. Přece ti to nemusím pořád opakovat.“

Daišar zafrkal, pohodil hlavou a poskočil, jako by vycítil její rozčilení, ale ona mu rázně přitáhla otěže a vrátila dalekohled do koženého pouzdra, jež měla pověšené u sedla. Potápějící se ptáci se vzdali rybolovu a vzlétli, když se těžký řetěz, chránící Severní přístav, začal spouštět. Pod vodou bude dávno předtím, než se k ústí přístavu dostane první loď. Jak je to dlouho, co se do Tar Valonu dostala právě takto? Připadalo jí to velice dávno. V minulém věku. Na břeh tam ke správkyni novicek tenkrát vystoupila jiná žena.

Gareth s úšklebkem potřásl hlavou. Ale nikdy se nevzdával. On ne. „Musíš udržet Bílou věž naživu, matko, ale mým úkolem je předat ti ji. Tedy pokud se věci nezměnily a já o tom nic nevím. Vidím, jak si sestry šeptají a ohlížejí se přes rameno, i když nevím, co to znamená. Jestli Věž ještě chceš, dojde na útok, a lepší dříve nežli později.“

Náhle ráno jaksi potemnělo, jako by slunce zakryly mraky. Ať udělá cokoliv, mrtví se budou vršit jako sáhové dříví, ale ona musí udržet Bílou věž naživu. Musí. Když člověk nemá na vybranou, musí si vybrat nejmenší zlo.

„Už jsem tu viděla dost,“ prohlásila tiše. Naposledy se podívala na proužek kouře za městem a otočila Daišara k lesu sto kroků od řeky, kde mezi stále zelenými kalinami a holými buky a břízami čekal její doprovod.

Dvě stě mužů lehké kavalerie v kyrysech z vařené kůže nebo kabátech pošitých kovovými kolečky by na břehu řeky rozhodně připoutalo pozornost, avšak Gareth ji přesvědčil, že tyto muže s lehkými kopími a jezdeckými luky potřebuje. Ten kouř na protějším břehu nepochybně stoupal z hořících vozů či zásob. Byly to kapky, ale objevovaly se každou noc, občas jedna, jindy dvě či tři, až za úsvitu všichni ze všeho nejdřív hledali kouř. Zničit nájezdníky se zatím nedařilo. Kolem pronásledovatelů náhle vypukaly sněhové vánice nebo zavály mrazivé větry nebo stopy prostě najednou zmizely a sníh za posledním otiskem byl hladký, jako čerstvě napadaný. Podle pozůstatků tkaniv bylo jasné, že jim pomáhají Aes Sedai, a Elaida měla určitě muže a možná i sestry také na tomto břehu řeky. Jen máloco by Elaidu potěšilo víc než dostat do rukou Egwain z al’Vereů.