Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Kde jsou ostatní?“ zeptal se, shodil ze sebe plášť a pověsil ho na věšák ve tvaru levharta. Od vysokého stropu předsíně se odrazil zvuk kroků. Předsíň byla dobře zařízená, s barevným štukovým vlysem a několika nástěnnými koberci na vyřezávaném deštění vyleštěném do vysokého lesku, osvětlená zlacenými kandelábry vhodnými i pro královský palác, ale nebylo tady o moc větší teplo než venku. Falion nad dýkou v jeho ruce zdvihla obočí a on ji se stísněným úsměvem vrátil do pochvy. Dokázal ji vytáhnout rychleji, než si lidé mysleli, a s mečem byl skoro stejně rychlý. „Ulice jsou v noci plné zlodějů.“ Přes zimu si sňal rukavice a nacpal si je za opasek. Jinak by to vypadalo, že se obává nebezpečí. Kdyby došlo na nejhorší, kyrys by měl stačit.

„Nevím, kde je Marillin,“ prohodila Falion přes rameno a už mířila do schodů. „Odešla odpoledne. Murellin je ve stáji s fajfkou. Až oznámím Shiaine, že jsi dorazil, můžeme si promluvit.“

Díval se, jak vystupuje do schodů, a zabručel. Murellin byl hromotluk, kterého nechtěl mít v zádech, a kdykoliv si chtěl zakouřit, musel do stáje, protože Shiaine nesnášela drsný tabák, jejž kouřil, a jelikož si k tomu obvykle bral pivo, neměl by se hned tak vrátit. Marillin mu dělala větší starosti. Byla také Aes Sedai, zjevně pod velením Shiaine stejně jako Falion nebo on, ale s ní žádnou dohodu uzavřenou neměl. Ani žádné spory, ale Aes Sedai nedůvěřoval ze zásady. Ať už byly z černého adžah nebo ne. Kam šla? A proč? To, co člověk nevěděl, ho mohlo zabít, a Marillin Gemalphin trávila příliš mnoho času děláním věcí, o nichž nic nevěděl. Pomalu docházel k závěru, že v Caemlynu se děje obecně příliš mnoho věcí, o nichž nic neví. Už bylo načase, aby se poučil, pokud chtěl žít.

Když Falion zmizela, prošel z ledové předsíně do kuchyně v zadní části domu. Místnost s holými cihlovými zdmi byla pochopitelně prázdná – kuchařka věděla, že nemá vystrkovat nos ze svého pokojíku v suterénu, když ji tam jednou poslali – a černá železná kamna a pece byly vyhaslé, ale v dlouhém kamenném krbu hořel malý ohýnek, takže v kuchyni, na rozdíl od většiny místností v domě, bylo poměrné teplo. Shiaine byla lakomá, pokud nešlo o její vlastní pohodlí. Oheň tu byl jen pro případ, že by na noc chtěla svařené víno nebo mléčný koktejl s vejcem.

Od příchodu do Caemlynu byl v tomto domě několikrát a věděl, ve kterých kredencích je koření a kde vždycky najde soudek s vínem. Víno bylo vždycky dobré. Na víně Shiaine nikdy nešetřila. Alespoň ne na víně, jež hodlala pít sama. Než se Falion vrátila, měl na stole vedle džbánu vína položenou misku s medem a nádobku se zázvorem a hřebíčkem a pohrabáč strčený v ohni. Shiaine možná řekla „přijď hned“ a myslela „hned“, ale když chtěla nechat muže čekat, mohlo se dávno rozednít, než ho přijme. Její povolání ho pokaždé připravilo o spánek, Světlo spal tu ženskou!

„Kdo je ten návštěvník?“ zeptal se.

„Jméno neřekl, aspoň ne mně,“ odvětila Falion, pootevřela dveře do chodby a zapřela je židlí. Tak sice do kuchyně potáhne, ale chtěla slyšet, kdyby ji Shiaine volala. Nebo se možná chtěla ujistit, že je nikdo nebude moci poslouchat. „Hubený muž, vysoký a tvrdý, vypadá jako voják. Asi důstojník, podle chování možná šlechtic a podle přízvuku Andořan. Vypadá inteligentně a opatrně. Šaty má prosté, i když nákladné, a žádné prsteny nebo spony.“ Zamračila se na stůl, obrátila se ke kredenci u dveří do chodby a položila si na stůl cínový pohárek. Jeho ani nenapadlo připravit dva. Už dost špatné bylo, že si musel sám ohřívat víno. Aes Sedai nebo ne, byla pořád komorná. Ona si však přisunula židli ke stolu a odstrčila kořenky, jako by čekala, že ji bude obsluhovat.

„Ale včera měla dva návštěvníky a ne tak opatrné,“ pokračovala. „Jeden přišel ráno a na manžetách měl zlaté kance Sarandů. Nejspíš si myslel, že něčeho tak malého si člověk nevšimne, pokud vůbec myslel. Byl obtloustlý, středního věku, měl žluté vlasy a na každého koukal svrchu. Pochválil víno, jako by ho překvapilo, že v domě našel slušnou odrůdu, a chtěl, aby mě Shiaine nechala zbít, že jsem mu neprokazovala dostatečnou úctu.“ I to pronášela chladným, odměřeným hlasem. Trochu žáru projevila jedině tehdy, kdy na ni Shiaine vzala řemen. Tenkrát ji slyšel výt. „Podle mého nějaký venkovan, který do Caemlynu jezdívá zřídkakdy, ale myslí si, že ví, jak se chovají urozenci. Poznáš ho podle bradavice na bradě a malé půlměsíčné jizvy u levého oka. Ten odpoledne byl malý a tmavý, s ostrým nosem a ostražitým pohledem. Neviděla jsem žádné jizvy nebo znaménka, ale na levé ruce měl prsten s hranatým granátem. Byl skoupý na slovo a dával si dobrý pozor, aby toho prozradil co nejmíň, ale měl u sebe dýku se čtyřmi měsíci rodu Marne na jílci.“

Hanlon si založil ruce na prsou, opřel se vedle krbu a udržoval bezvýraznou tvář, i když by se nejradši zamračil. Byl si jistý, že v plánu je dostat Elain na trůn, třebaže to, co mělo přijít poté, zůstávalo záhadou. Slíbili mu ji jako královnu. Nezáleželo mu na tom, jestli bude nosit korunu, až si ji vezme, nebo ne, jen by to celou věc trochu okořenilo – zkrotit tu dlouhonohou kobylu by bylo čirou radostí, i kdyby to byla holka ze vsi, zvlášť poté, co mu ta cuchta dneska skočila do řeči přede všemi těmi ženskými! – ale jednání se Sarandy a Marny ukazovalo, že Elain má zemřít bez koruny. Možná, prese všechny sliby, že si bude moci zadovádět s královnou, ho umístili tam, kde byl, aby ji mohl ve vybranou chvíli, kdy její smrt přinese Shiaine žádaný výsledek, zabít. Nebo spíš Vyvolenému, jenž dával rozkazy Shiaine. Moridin, tak se ten chlápek jmenoval, ačkoliv Hanlon to jméno slyšel poprvé až v tomto domě. To mu starosti nedělalo. Pokud měl někdo kuráž, aby si říkal Vyvolený, nebyl Hanlon tak hloupý, aby to zpochybňoval. Ale skutečnost, že je v celé záležitosti jen s dýkou, ta mu starosti dělala. Pokud dýka splní úkol, co záleží na tom, jestli se přitom zlomí? Mnohem lepší bylo být rukou na jílci než čepelí.

„Viděla jsi, že by někdo někomu platil?“ zeptal se. „Neslyšela jsi něco?“

„To bych ti byla řekla,“ opáčila stroze. „A podle naší dohody je teď s otázkami řada na mně.“

Podařilo se mu zakrýt podráždění netrpělivostí. Ta husa se pokaždé ptala na Aes Sedai v paláci nebo na rodinku nebo Mořský národ. Hloupé otázky. Kdo se přátelí s kým, kdo koho nesnáší. Kdo spolu potají mluví a kdo se komu vyhýbá. Co zaslechl. Jako by neměl na práci nic jiného než číhat na chodbách a špehovat je. Nikdy jí nelhal – byla tu příliš vysoká pravděpodobnost, že zjistí pravdu, i když tu trčela jako komorná. Nakonec byla Aes Sedai – ale bylo stále těžší přijít s něčím, co jí už neřekl, a ona umíněně trvala na tom, že jí má předávat informace, pokud chce nějaké od ní. Dnes jí ale přece jen mohl něco povědět, neboť několik Atha’an Miere odešlo a celá banda nadskakovala, jako by je někdo píchal rampouchy do zad. S tím se bude muset spokojit. On potřeboval zjistit důležité věci, ne nějaké zatracené klepy.

Než se ale stačila zeptat, otevřely se dveře ze dvora. Murellin byl velký, málem dveře vyplnil, přesto však dovnitř zavál ledový vítr a ohýnek zaprskal a vyhodil do komína jiskry. Kolohnát za sebou zavřel dveře a tvářil se, že mu není zima, ale jeho hnědý kabát vydal za dva pláště. Kromě toho nebyl jen velký jako vůl, ale také tak chytrý. Praštil na stůl s dřevěným pohárkem, zastrčil si palce za pás a naštvaně si prohlížel Hanlona. „Motáš se kolem mý ženský?“ zahučel.