Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Další odpověď, o niž jsem se neprosila.“ Zavrtěla hlavou a stále hleděla do ohně, ne na něj. „Ale s tím by se možná dalo něco udělat. Jak blízko jsi tomu, abys skutečně… získal Elaininu náklonnost?“

„Blíž než v den, kdy jsem dorazil do paláce,“ zavrčel a mračil se na ni. Snažil se neurazit Vyvolené, kteří ji postavili nad něj, ale rozhodně ho pořádně rozčilovala, mrcha jedna. Ten hubený krček by jí dokázal zlomit jako suchou větvičku! Aby se něčím zabavil, nalil si víno do jednoho z pohárů a podržel ho v ruce, třebaže nehodlal pít. To, že v místnosti už byl jeden mrtvý, v žádném případě neznamenalo, že Shiaine nehodlá skončit se dvěma. „Ale musím na to jít pomalu. Ji přece nemůžu zatlačit do rohu a pošimrat ji pod sukní.“

„To asi ne,“ připustila Shiaine tlumeným hlasem. „Ona není ten typ, na jaký jsi zvyklý.“ Směje se mu snad? Baví se na jeho účet? Měl co dělat, aby neodhodil pohár a tu čubku s liščím ksichtem neuškrtil rovnou.

Náhle se otočila a on zamrkal, když nedbale strkala dýku do pochvy. Vůbec ji neviděl, jak tu zatracenou věc vytahuje! Bezmyšlenkovitě se napil vína a málem se začal dávit, když si uvědomil, co udělal.

„Jak by se ti líbilo, kdyby Caemlyn vydrancovali?“ zeptala se.

„Hodně, pokud bych měl v zádech dobrý oddíl a volnou cestu k bráně.“ Víno muselo být v pořádku. Dva poháry znamenaly, že pila také, a pokud si náhodou vzal pohár mrtvého, nemohlo v něm zůstat dost jedu ani na otrávení myši. „Tohle chceš? Já se řídím rozkazy jako každý.“ Tedy v případě, že měl naději přežít nebo když pocházely od Vyvolených. Za neuposlechnutí Vyvoleného by klidně mohl zemřít. „Ale občas pomůže, když víš víc než jenom ‚běž tam a udělej tohle’. Kdybys mi řekla, o co ti tady v Caemlynu jde, mohl bych ti pomoct toho dosáhnout rychleji.“

„Ovšem.“ V úsměvu předvedla zuby a oči měla stejně bezvýrazné jako hnědé kamínky. „Ale nejdřív mi řekni, proč máš na rukavici krev.“

Hanlon její úsměv opětoval. „Jeden berka měl smůlu, má paní.“ Možná toho muže poslala a možná ne, ale on přidal její krk na seznam těch, jež hodlal podříznout. A klidně by na něj mohl přihodit i Marillin Gemalphin. Nakonec, pokud přežije jen jeden, bude taky jediný, kdo by mohl vykládat, co se stalo.

Ranní slunce teprve dřepělo na obzoru a část Tar Valonu stále zůstávala v šedivém stínu, ale sníh se všude jasně blyštěl. Město samo jako by se za bílými hradbami lesklo. Na hradbách hrdě vlály praporce, ale Egwain, sedící na svém grošákovi na břehu řeky nad městem, připadalo vzdálenější, než doopravdy bylo. Erinin se tu rozšiřovala, na druhý břeh to bylo víc než dvě míle, a Alindrelle Erinin a Osendrelle Erinin, obtékající ostrov, byly každá míli široká, takže to vypadalo, že Tar Valon sedí uprostřed obrovského jezera a je nedosažitelný i přes mohutné mosty klenoucí se vysoko nad vodami, aby pod nimi mohly proplouvat lodě. Sama Bílá věž, silný, jako kost bílý sloup stoupající ze středu města do neuvěřitelné výšky, v ní vyvolávala stesk po domově. Ne po Dvouříčí, ale po Věži. Tam teď byl její domov. Její pozornost upoutal chochol kouře, slabá černá čárka stoupající z protějšího břehu za městem, a ona se zaškaredila. Daišar zadupal, ale ona ho poplácala po krku a kůň se uklidnil. Na uklidnění jezdkyně by však bylo třeba víc. Stesk po domově byl jenom maličkost ve srovnání s ostatním.

S hlubokým povzdechem položila otěže na vysokou sedlovou hrušku a zvedla dlouhý mosazný dalekohled. Plášť jí sklouzl z ramene, ale ona si nevšímala chladu, i když jí od úst stoupala pára. Rukou zaclonila dalekohled před sluneční září. V dalekohledu k ní městské hradby přiskočily blíž. Soustředila se na dlouhé, zaoblené ruce Severního přístavu, jež se natahovaly proti proudu. Na hradbách kolem přístavu se pohybovali lidé, ale na takovou vzdálenost stěží rozeznala muže od žen. Přesto byla ráda, že na sobě nemá sedmipruhou štolu a že má tvář schovanou pod kapuci, čistě pro případ, že by tam někdo měl silnější dalekohled než ona. Široké ústí lidmi postaveného přístavu bylo přehrazené těžkým železným řetězem, jenž visel napjatý několik stop nad vodou. Maličké tečky na vodě před přístavem, vodní ptáci na lovu, dodávaly řetězu měřítko. Jeden krok dlouhý článek řetězu by museli zvedat dva muži. Mohla by pod ním podklouznout pramice, ale žádné trochu větší plavidlo nemohlo do přístavu vplout bez dovolení Bílé věže. Řetěz byl pochopitelně určen k tomu, aby zadržel nepřátele venku.

„Támhle jsou, matko,“ ozval se urozený pán Gareth, a ona odložila dalekohled. Její generál byl podsaditý muž v prostém kyrysu a obyčejném hnědém kabátci bez kousku zlata či výšivky. Tvář za mřížkou hledí měl upřímnou a ošlehanou větrem a celkově působil uklidňujícím dojmem. Stačilo jen se na Garetha Brynea podívat a člověk věděl, že kdyby se před ním otevřela Jáma smrti, on by ovládl svůj strach a udělal, co by bylo zapotřebí. A lidé by ho následovali. Na jednom bojišti za druhým dokazoval, že jít za ním je cestou k vítězství. Bylo dobré mít ho na své straně. Egwain se podívala, kam ukazuje.

Za ohybem řeky nad Tar Valonem se objevilo pět, šest – ne, sedm – říčních korábů. Plavidla byla velká, jak už říční koráby bývají, se třemi stěžni a trojúhelníkovými plachtami, do nichž se opíral vítr, a dlouhá vesla se nořila do modrozelených vod, aby jim dodala větší rychlost. Všechno na nich hovořilo o spalující touze po rychlosti, touze dosáhnout Tar Valonu hned ! Řeka tu byla dost hluboká, takže lodě mohly plout blízkou břehu, ale tyto pluly za sebou uprostřed Erinin, jak jen to bylo ve větru a proudech možné.

Ve skutečnosti se lidé na palubě neměli čeho bát, pokud se drželi mimo dostřel. Pravda, z místa, kde stála, by mohla všechny lodě zapálit nebo jim prostě udělat díru do trupu a potopit je. Stačila by chvilka. To by ale znamenalo, že se všichni na palubě utopí. Proud tu byl silný, voda jako led a na břeh to bylo daleko i pro někoho, kdo uměl dobře plavat. Ale i jediný mrtvý by znamenal, že by jedinou sílu použila jako zbraň. Snažila se žít, jako by ji již vázaly tři přísahy, a přísahy chránily ty na palubě před ní i všemi ostatními sestrami. Sestra, která složila přísahu na hůl přísah, by se nedokázala přimět použít potřebná tkaniva, možná by je ani nedokázala vytvořit, pokud by nedokázala sama sebe přesvědčit, že jí z těch lodí hrozí bezprostřední nebezpečí. Jenže to si očividně nemysleli ani kapitáni, ani posádky.

Když se koráby přiblížily, nesl se přes vodu mohutný křik. Hlídky na stěžních si jí a Garetha všimly a bylo jasné, že ji považují za Aes Sedai se strážcem. Nebo alespoň kapitáni nechtěli riskovat, že jimi nejsou. Vesla zrychlila. O trošku, ale veslaři se řádně nadřeli, aby to dokázali. Žena na zadní palubě prvního korábu, nejspíš kapitán, mávala rukama, jako by žádala větší úsilí, a hrstka mužů začala pobíhat po palubě a dotahovat a povolovat lana, aby změnili nastavení plachet, i když Egwain neviděla, že by tím něčeho dosáhli. Na palubách nebyli jenom lodníci. Muži se tlačili u zábradlí a někteří měli dalekohledy. Jiní zřejmě odměřovali, jak daleko jim ještě zbývá do bezpečí přístavu.