Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Jakmile se za Rasoriou zavřely dveře, kolem Aviendhy vzplála záře saidaru . Aielanka spletla ochranu proti odposlouchávání, jež přilnula ke stěnám místnosti. To, co nyní řeknou, bylo zabezpečeno jen pro jejich uši, jak jen to bylo možné, a Aviendha by zjistila, kdyby se kdokoliv pokoušel naslouchat s pomocí jediné síly. Takováto tkaniva zvládala velice dobře.

„Paní Harforová,“ řekla Elain, „začni, prosím.“ Pochopitelně jim nenabídla víno ani křesla. Pana Norryho by takové porušení dobrých mravů šokovalo až do hloubi duše a paní Harforová by se mohla docela dobře urazit. Zatím se Norry ošil a koutkem oka se podíval po Reene. Ta stiskla rty. Dokonce i po týdnu, kdy se scházeli každý den, bylo naprosto zřejmé, jak neradi podávají hlášení před tím druhým. Oba na své hájemství jaksepatří žárlili, o to víc, že první panská se přesunula na území, jež kdysi bylo možné považovat za práci pana Norryho. Vedení paláce bylo samo sebou vždy zcela v rukou první panské a dalo by se říci, že její nové povinnosti jsou pouhým rozšířením starých. Halwin Norry by to ale nikdy neřekl. Hořící polena v krbu hlasitě zapraskala a vyslala do komína spršku jisker.

„Jsem přesvědčená, že druhý knihovník je… špeh, má paní,“ promluvila paní Harforová nakonec. Norryho si nevšímala, jako by tím dokázala zařídit, že zmizí. Odmítala komukoliv jinému prozradit, že v paláci hledá špehy, a to, že to věděl první úředník, ji zřejmě žralo ze všeho nejvíc. Jediné, čím ji převyšoval, pokud měl opravdu v něčem větší pravomoci než ona, bylo placení palácových účtů. Norry nikdy nechtěl vysvětlovat výdaje, avšak i tohle bylo víc, než se jí líbilo. „Každé tři čtyři dny navštěvuje pan Harnder hostinec U obruče a šípu. Údajně tam chodí na pivo, které vaří hostinská, jakási Millis Fendryová, jenže panímáma Fendryová také chová holuby, a kdykoliv tam pan Harnder zajde, ona odešle holuba, který odletí na sever. Včera si tři z Aes Sedai, které přebývají u Stříbrné labutě, našly důvod navštívit Obruč a šíp, i když tam chodí mnohem chudší lidé než k Labuti. Přišly tam a odešly zahalené a s kapucemi a přes hodinu byly zavřené s panímámou Fendryovou v soukromém pokoji. Všechny tři byly z hnědého adžah. Obávám se, že to ukazuje, kdo pana Harndera zaměstnává.“

„Kadeřníci, dveřníci, kuchaři, mistr tesař, ne méně než pět úředníků pana Norryho a teď jeden knihovník.“ Dyelin si přehodila nohu přes nohu a kysele se mračila. „Je tady někdo, o kom nakonec nezjistíme , že je špeh, paní Harforová?“ Norry znepokojeně natahoval krk. Zločiny svých úředníků bral jako osobní urážku.

„Doufám, že se snad dostávám na dno toho sudu, má paní,“ opáčila paní Harforová samolibě. Ji nevzrušovali ani špehové, ani hlavy mocných rodů. Špehové byli mor, který hodlala z paláce vymýtit stejně jistě, jako ho udržovala bez krys a blech – i když poslední dobou jí s krysami musely pomáhat Aes Sedai – zatímco mocní šlechtici byli jako déšť nebo sníh, přírodní úkazy, jež je třeba přetrpět, než se přeženou, ale nic, kvůli čemu by se měl člověk rozčilovat. „Je jen určitý počet lidí, které je možné koupit, a jen určitý počet si může dovolit nebo chce kupovat.“

Elain se snažila vzpomenout, jak pan Harnder vypadá, ale jen se nejasně rozpomínala na boubelatého plešouna, který neustále mrkal. Sloužíval její matce a před ní i královně Mordrellen. Nikdo se nezmínil o tom, že zřejmě slouží i hnědým adžah. V každém paláci mezi Páteří světa a Arythským oceánem operovali špehové Věže. Každý vladař aspoň s polovinou mozku to očekával. Seanchané budou nepochybně brzy také žít pod dohledem Bílé věže, pokud už k tomu nedošlo. Reene odhalila několik špehů červených adžah, což byl nepochybně odkaz z dob, kdy v Caemlynu přebývala Elaida, ale tenhle knihovník byl první špeh jiného adžah. Elaidě by se v časech, kdy byla rádkyní královny, nelíbilo, aby ostatní adžah věděly, co se děje v paláci.

„Škoda že nemáme žádné falešné příběhy, které bychom chtěli hnědým adžah podstrčit,“ pronesla zlehčujícím tónem. Velká škoda, že ony a červené vědí o rodince. Přinejlepším musely vědět, že v paláci je mnoho žen, které dokážou usměrňovat, a nepotrvá dlouho, než jim dojde, kdo to je. Tak vznikne spousta problémů, ale na ně teprve dojde. Lini říkávala, že je třeba vždycky mít dopředu připravené plány, avšak dělat si příliš velké starosti s něčím, co se stane za rok, znamenalo, že člověk může zítra zakopnout. „Sleduj pana Harndera a snaž se zjistit, s kým se přátelí. To by mělo prozatím stačit.“ Někteří špehové se spoléhali na své uši, buď že zaslechnou nějaké klepy, nebo poslouchali u dveří. Jiní podmazávali jazyky skleničkami vína. Pokud chtěli špehovi zmařit plány, ze všeho nejdřív museli zjistit, jakým způsobem získává informace, které pak prodává.

Aviendha hlasitě frkla, roztáhla suknice a začala si sedat na koberec, než jí došlo, co má na sobě. Vrhla po Dyelin varovný pohled a usadila se místo toho na okraj křesla, obraz dvorní dámy s blýskajícíma se očima. Až na to, že dvorní dáma by palcem nehladila nůž u pasu. Být po jejím, byla by Aviendha podřízla každému špehovi krk, jakmile by ho dostala do rukou. Špehování bylo podle jejího názoru ohavné, jakkoliv jí Elain vysvětlovala, že odhalený špeh je nástroj, který lze využit k tomu, aby přiměla své nepřátele uvěřit v to, co chtěla ona.

Ne že by každý špeh nutně pracoval pro nepřítele. Většina z těch, jež první panská odhalila, brala peníze z více než jednoho zdroje, k nimž patřili král Roedran z Murandy, různí vznešení páni a paní z Tearu, hrstka cairhienských šlechticů a značný počet kupců. Hodně lidí se zajímalo o to, co se děje v paláci, ať už z obchodních nebo jiných důvodů. Občas se zdálo, že každý špehuje každého.

„Pani Harforová,“ pravila Elain, „nenašla jsi žádné špehy Černé věže.“

Jako většina lidí, i Dyelin se při zmínce o Černé věži zachvěla a zhluboka se napila vína, ale Reene se jen zaškaredila. Protože na tom nemohla nic změnit, rozhodla se skutečnost, že existují muži, kteří dokážou usměrňovat, ignorovat. Pro ni byla Černá věž… jenom pro zlost. „Neměli čas, má paní. Dej jim rok a najdeš dveřníky a knihovníky, kteří berou peníze i od nich.“

„Asi ano.“ Příšerná představa. „Co jiného pro nás ještě máš?“

„Promluvila jsem si s Jonem Skellitem, má paní. Muž, jenž jednou převleče kabát, to klidně udělá znovu, a Skellit je takový.“ Holič Skellit byl v žoldu rodu Arawnů, což znamenalo, že je Arymilliným mužem.

Birgitte spolkla kletbu – z nějakého důvodu se v přítomnosti Reene Harforové snažila dávat pozor na jazyk – a mrzutě vyjela: „Ty sis s ním promluvila? Aniž by ses někoho zeptala?“

Dyelin neměla ohledně první panské žádné výčitky a zamumlala: „Mateřský mlíko v hrnku!“ Elain ještě nikdy neslyšela, že by Dyelin mluvila hrubě. Pan Norry zamrkal a málem upustil složku. Na Dyelin se ani nepodíval. První panská se však jen odmlčela, aby se ujistila, že Birgitte už domluvila, a klidně pokračovala.

„Byl správný čas a Skellit byl zralý. Jeden z mužů, jimž podává hlášení, odjel z města a ještě se nevrátil, a ten druhý si zřejmě zlomil nohu. Tam, kde hasili oheň, je vždycky náledí.“ Řekla to tak nevzrušeně, až bylo jasné, že mužův pád nějak zařídila. V těžkých časech dokázali být tvrdí právě ti nejméně nápadní lidé. „Skellit souhlasí, že další zprávu do táborů doručí osobně. Viděl, jak se dělá průchod, a nebude muset předstírat hrůzu.“ Člověk by si myslel, že odmalička vídá, jak kupecké vozy projíždějí dírou ve vzduchu.