Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Proklatě, nevím, co s nima budem dělat,“ bručela Birgitte, když komorná v červenobílé livreji v malé vstupní hale odebrala Elain plášť a rukavice. Malé z hlediska paláce. Mezi úzkými kanelovanými bílými sloupy poblikávaly zlacené kandelábry a byla o polovinu větší než hlavní vstupní hala Matherinského zámku, i když tady byl nižší strop. Další komorná se stříbrným lvem na levé části prsou, holka jen o málo starší než kluk, jenž se snažil dovnitř zavést koně, jí nabídla stříbrný podnos s vysokými poháry svařeného vína, než ji zamračení od Aviendhy a Birgitte zahnalo. „Ti proklatí kluci usnou, když je postavíme na stráž,“ pokračovala Birgitte a mračila se za ustupující komornou. „Starci zůstanou vzhůru, ale polovička si ani nevzpomene, co mají proklatě dělat, kdyby se někdo pokusil vylízt po tý zatracený hradbě, a druhá polovička nezažene ani šest ovčáků se psem.“ Aviendha zvedla obočí na Elain a kývla.

„Nejsou tu, aby bojovali,“ připomněla jim Elain, když se vydali chodbou s modrými dlaždicemi, kandelábry se zrcadly a vykládanými truhlicemi. Elain šla uprostřed, Birgitte a Aviendha na krajích a gardistky o pár kroků před nimi a za nimi. Světlo , říkala si, já bych si to víno nevzala! V hlavě jí bušilo stejně jako Birgitte. Sáhla si na spánek a říkala si, jestli nemá svému strážci nařídit okamžité léčení.

Birgitte ale měla jiné představy. Prohlédla si Rasorii a ostatní ženy před nimi, pak se ohlédla přes rameno a kývla těm za nimi, aby šly kousek dál. To bylo zvláštní. Jednu každou gardistku vybírala osobně a důvěřovala jim. Přesto mluvila rychle a téměř šeptem a nakláněla se blíž k Elain. „Těsně předtím, než ses vrátila, se něco stalo. Žádala jsem Sumeko, aby mě vyléčila, než se vrátíš, a ona najednou omdlela. Prostě se jí vyvrátily oči v hlavě a šla k zemi. A není jediná. Žádná nepřizná proklatou věc, ne mně, ale viděla jsem ostatní z rodinky, jak málem vyskočily z kůže, a hledačky větru taky. Žádná z nich nedokázala plivnout, ani kdyby musela. Vrátila ses dřív, než jsem našla nějakou sestru, ale asi bych u nich taky vyšla naprázdno. Tobě to ale řeknou.“

Aby v paláci všechno fungovalo, pracovalo tady lidí jako v malé vesnici, a už se začali objevovat sloužící, muži a ženy v livrejích běhali po chodbách a tiskli se ke stěnám nebo se vrhali do bočních chodeb, aby měla Elainina eskorta místo, takže Birgitte vysvětlila to málo, co věděla, potichu a co nejstručněji. U některých řečí jí nevadilo, když se dostaly až na ulici, a zvlášť ne k Arymille, ale příběhy o Randovi mohly být stejně špatné jako příběhy o Zaprodancích, když je pár vypravěčů překroutilo. Vlastně i horší. Nikdo neuvěří, že se ji na trůn jako svou loutku pokoušejí dosadit Zaprodanci. „Na každý pád,“ dokončila, „to s námi tady nemá nic společného.“

Myslela si, že mluví přesvědčivě, velmi chladně a odtažitě, ale Aviendha jí stiskla ruku, což bylo u Aielů jako objetí na uklidněnou, když u toho byli lidé, a od Birgitte se poutem nesl soucit. Bylo to horší než soucit, byl to sdílený pocit ženy, která už sama utrpěla ztrátu. Gaidal Cain byl pro Birgitte ztracen stejně nenávratně, jako kdyby byl mrtvý, a navrch k tomu se její vzpomínky na minulé životy vytrácely. Z doby před založením Bílé věže si skoro nic nepamatovala jasně, a poté ne všechno. Některé noci nemohla usnout, dokud nevypila tolik pálenky, kolik udržela, ze strachu, že přijde i o vzpomínky na Gaidala, na to, jak ho znala a milovala. Pálenka nebyla nejlepším řešením a Elain by jí byla moc ráda nabídla lepší, ale věděla, že její vzpomínky na Randa se neztratí, dokud sama nezemře, a neuměla si představit hrůzu z vědomí, že by o ty vzpomínky mohla přijít. Přesto doufala, že Birgittinu kocovinu někdo brzy vyléčí, dřív, než jí hlava praskne jako přezrálý meloun. Její schopnost léčení na to nestačila a Aviendha v tom nebyla o nic lepší.

Přes pocity, které z Birgitte cítila, udržovala druhá žena hladkou tvář. „Zaprodanci,“ zamumlala suše. A tiše. To nebylo jméno, jímž by se měla ohánět. „No, pokud to nemá nic společnýho s náma, tak jsme zatraceně v pořádku.“ Zabručení, jež mohlo být smíchem, ji usvědčovalo ze lži. Ale ačkoliv tvrdila, že ještě nikdy nebyla voják, měla vojácký názor na svět. Člověk měl obvykle spíš horší vyhlídky, ale práci bylo třeba vykonat. „Ráda bych věděla, nač myslí,“ dodala a ukázala na čtyři Aes Sedai, které se právě vynořily z boční chodby.

Vandene, Merilille, Sareitha a Careane měly při chůzi hlavy dohromady, nebo spíš se tři ostatní shlukly kolem Vandene, nakláněly se k ní, mluvily na ni a naléhavě gestikulovaly, až se jim třásně na šátcích třásly. Vandene plula pomalu, jako by byla sama, a nevěnovala jim pozornost. Vždycky bývala štíhlá, ale tmavozelené šaty s vyšitými květinkami na rukávech a ramenou na ní visely jako na věšáku a bílé vlasy stažené na šíji potřebovaly učesat. Tvářila se bezútěšně, ale to nemuselo mít nic společného s tím, co jí sestry říkaly. Od vraždy své sestry byla taková. Elain by se byla vsadila, že ty šaty patřívaly Adeleas. Od její vraždy Vandene nosila její šaty častěji než své vlastní. Ne že by to mělo něco společného s tím, jak jí padnou. Obě měly stejnou postavu, ale od sestřiny smrti Vandene ztratila chuť k jídlu. Vlastně i chuť k většině ostatních věcí.

Sareitha, hnědá, s tmavým hranatým obličejem, dosud nedotčeným bezvěkostí, uviděla Elain první a položila Vandene ruku na loket, jako kdyby ji chtěla odtáhnout z chodby. Vandene jí ruku smetla a plula dál, jen po Elain koukla a zmizela v chodbě, odkud Elain přišla. Dvě ženy v bílém šatu mladších novicek, které následovaly ostatní v uctivé vzdálenosti, předvedly rychlé pukrle zbývajícím sestrám a odběhly za Vandene. Merilille, maličká žena v šedém, u níž cairhienská bledost vypadala jako slonovina, zírala, jako by chtěla jít za nimi. Careane si jenom upravila šátek se zelenými třásněmi na ramenou, širších, než měla většina mužů, a vyměnila si tichá slova se Sareithou. Pak se otočily k Elain a udělaly pukrle skoro stejně hluboké, jako předtím novicky udělaly před nimi. Merilille si všimla gardistek a zamrkala, pak si všimla Elain a nadskočila. Její pukrle bylo stejně hluboké jako u novicek.

Merilille nosila šátek přes sto let, Careane víc než padesát a dokonce i Sareitha ho nosila déle než Elain z rodu Trakandů, ale postavení mezi Aes Sedai se řídilo silou v jediné síle a žádná z těch tří nestála mezi sestrami výš než někde uprostřed. V očích Aes Sedai větší síla dodávala když už ne větší moudrost, tak alespoň váhu názoru dotyčné. A s dostatečně velkým rozdílem se z těch názorů stávaly rozkazy. Občas měla Elain pocit, že cesta rodinky je lepší.

„Nevím, co to je,“ řekla dřív, než ostatní Aes Sedai stačily otevřít pusu, „ale my s tím nemůžeme nic dělat, takže si klidně můžeme přestat dělat starosti. Máme toho dost přímo před sebou, bez toho, abychom vyváděly kvůli věcem, které nemůžeme ovlivnit.“

Rasoria pootočila hlavu, mračila se a očividně uvažovala o tom, co jí uniklo, ale Elainina slova vyhnala Sareitze úzkost z očí. Sice stále pohybovala rukama, jako by si chtěla uhladit hnědé sukně, byla však ochotná řídit se příkladem sestry stojící tak vysoko jako Elain. Občas bylo výhodné stát tak vysoko, že jste mohly jedinou větou utišit námitky. Careane se už vzpamatovala, jako by se nikdy nevyplašila. Hodilo se to k ní, i když vypadala spíš jako vozka než Aes Sedai, i když na sobě měla berylově prostřihávané hedvábí a hladkou, bezvěkou měděnou tvář. Ale zelené byly obvykle tvrdší než hnědé. Merilille rozhodně nevypadala vyrovnaně. Vykulené oči a pootevřené rty jí dodávaly polekaný výraz. To u ní ale bylo obvyklé.