Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Tuto chvíli si Ohnivák vybral a ohnal se po bělce a Siswai mu to oplatila a Elain měla chvíli co dělat, aby koně ovládla, zachránila Aviendhu před shozením a řekla Caseille, že žádnou pomoc nepotřebují, a pak se už necítila mrzutě. Chtěla Ohniváka praštit mezi uši.

Kromě toho, že nutila koně poslouchat otěže, se Aviendha chovala, jako by se nic nestalo. Mračila se, trochu nejistě, ale ta nejistota neměla co dělat s koněm.

„Říkala jsem ti o kruzích v Rhuideanu,“ začala pomalu a Elain netrpělivě kývla. Každá žena, která se chtěla stát moudrou, musela projít ter’angrialem , než začala s výcvikem. Bylo to něco jako ter’angrial používaný ke zkoušení mladších novicek při povýšení na přijaté v Bílé věži, až na to, že v tomhle žena uviděla celý svůj život. Všechny možné životy, každé rozhodnutí, které by udělala jinak, nekonečný vějíř životů založených na jiných volbách. „To všechno si nikdo nedokáže zapamatovat, Elain, jen kousky a útržky. Věděla jsem, že se zamiluju do Randa al’Thora...“ stále měla občas problémy používat před ostatními jen první jméno, „a že najdu sestry-ženy. Přinejlepším ti zůstanou nejasné obrazy. Občas náznak varování. Myslím, že kdybychom za ním šly teď, stalo by se něco velmi zlého. Jedna z nás by možná zemřela, možná obě, i přes to, co říkala Min.“ To, že Minino jméno vyslovila bez zadrhnutí, ukazovalo, jak ustaraná je. Neznala Min moc dobře a obvykle o ní mluvila formálně, jako o Min Farshawové. „Možná zemře on. Možná něco jiného. Nevím to jistě – možná přežijeme všichni a budeme s ním sedět u ohně a opékat pecaru , až ho najdeme – ale mám v hlavě varování.“

Elain rozzlobeně otevřela pusu, a potom ji zase zavřela, hněv z ní opadl, jako když voda odteče dírou, a svěsila ramena. To, co Aviendha viděla, možná byla pravda a možná ne, ale faktem bylo, že její námitky byly od začátku oprávněné. Bylo by to velké riziko, podstoupené v nevědomosti, a mohlo by to přivodit obrovskou katastrofu. Ten signální oheň byl stále jasnější. A on tam byl, přímo tam, kde ten oheň hořel. Pouto jí to neřeklo, ani z této vzdálenosti, ale ona to věděla. A věděla, že ho nechá, aby se o sebe sám postaral, zatímco ona se bude starat o Andor.

„O tom, jak být moudrou, tě nemůžu naučit nic, Aviendho,“ pronesla tiše. „Už teď jsi mnohem moudřejší než já. Nemluvě o tom, že jsi i odvážnější a chladnokrevnější. Vrátíme se do Caemlynu.“

Aviendha pod veškerou tou chválou trochu zrudla – občas dokázala být velmi citlivá – ale nemarnila čas, hned otevřela průchod, za nímž se objevil dvůr u stájí královského paláce, a vítr vál sníh z louky na umetenou dlažbu, jako by skoro tři sta mil nic neznamenalo. Elain náhle pocítila silněji Birgitte, jež byla někde v paláci. Bolela ji hlava a žaludek, což bylo poslední dobou celkem časté, ale k Elainině náladě se to hodilo až moc.

Musím ho nechat, ať se o sebe postará sám , říkala si, když projížděla průchodem. Světlo, jak často si to v duchu říkala? Na tom nezáleželo. Rand byl láskou jejího srdce a radostí jejího života, ale Andor byl její povinností.

Průchod byl umístěn tak, že Elain jako by vyjela ze zdi do ulice do místa, pro bezpečnost vyznačeného pískem vysypanými sudy, rozmístěnými na dlažbě. Kupodivu necítila, že by kdekoliv v paláci někdo usměrňoval, i když tu bylo přes sto padesát žen usměrňování schopných. Některé budou pochopitelně na hradbách, příliš daleko, aby vycítila cokoliv menšího než propojený kruh, a pár jich bude úplně mimo město, ale někdo v paláci skoro vždycky používal saidar , ať už se dotyčná pokoušela přinutit jednu ze zajatých sul’dam přiznat, že opravdu vidí tkaniva z jediné síly, nebo jenom vyhlazovala pomačkaný šátek, aniž by ohřívala žehličku. Dnes ráno však ne. Nadutost hledaček větru se často rovnala té, již předváděly Aes Sedai, ale i tu muselo udusit, co cítily. Elain napadlo, že kdyby vylezla k oknu nahoře, určitě by uviděla tkaniva toho signálního ohně, jak už byly stovky leguí daleko. Cítila se jako mravenec, který si právě uvědomil hory, mravenec srovnávající Páteř světa ke kopcům, jež vždycky choval v úctě. Ale tváří v tvář tomuhle se musely cítit malé i hledačky větru.

Královniny stáje, ve východní části paláce a ze severu a z jihu ohraničené dvouposchoďovými budovami stájí z čistě bílého kamene, byly tradičně vyhrazeny pro královniny osobní koně a kočáry, a ona se zdráhala používat je, než bude Lví trůn oficiálně její. Kroky vedoucí k trůnu byly stejně složité jako při dvorském tanci, a i když tanec občas připomínal hospodskou rvačku, člověk pořád musel našlapovat s půvabem a přesností, aby získal svůj cíl. Dělat si nároky na výhody dřív, než byly potvrzeny, stálo některé ženy příležitost vládnout. Nakonec usoudila, že to není přestupek, kvůli němuž by vypadala příliš nafoukaně. Kromě toho byly Královniny stáje malé a neměly žádné jiné využití. Bylo tu méně lidí, kteří by museli dávat pozor na otevírající se průchody. Vlastně když vstoupila, celý dvůr byl prázdný, jen ve dveřích do stájí stál štolba v červeném kabátě. Ten se ale otočil a křikl dovnitř a vzápětí se vyhrnuly desítky podkoních, když vyváděla Ohniváka z vyznačeného kruhu. Nakonec se mohla vrátit v doprovodu mocných pánů a paní, nebo v to možná jen doufali.

Caseille provedla gardistky průchodem a většině přikázala sesednout a postarat se o zvířata. Ona sama a půltucet dalších zůstaly v sedlech a vše sledovaly nad hlavami pěších. Ani tady by Elain nenechala bez dohledu. Zvlášť tady, kde čelila většímu nebezpečí než v každém zámku, který navštívila. Muži od Matherinů se motali kolem, pletli se do cesty štolbům a gardistkám a civěli na bílé kamenné balkony a sloupořadí kolem dvora a věže a zlaté kupole viditelné za nimi. Chlad zde byl menší než v horách – odmítala ho cítit, jak to jen v současné době šlo, ale stále si ho uvědomovala – ale lidem i koním se při dechu stále tvořily obláčky páry. Také tu, po čistém horském vzduchu, byl silně cítit koňský hnůj. Uvítala by horkou lázeň před zapáleným ohněm v krbu. Potom se bude muset vrátit k tomu, jak si zabezpečit trůn, ale teď potřebovala právě dlouhou koupel.

K Ohnivákovi se rozběhli dva štolbové. Žena ho uchopila za uzdu a předvedla Elain pukrle, ale víc se starala o to, aby vysoký kůň nedělal potíže, když Elain sesedala, než o klanění, a muž se uklonil a zůstal ohnutý, s rukama sepjatýma, aby měla Elain při sesedání kam šlápnout. Ani jeden se nepodíval na zasněženou horskou louku, tam, kde by normálně viděli jen kamennou zeď. Stájníci už byli na průchody zvyklí. Slyšela, že v hospodách dostávají pití, když se chlubí, kolikrát už viděli použít jedinou sílu, a věci, jež údajně viděli, že dělá. Elain si uměla představit, jak asi ty příběhy znějí, když se dostanou k Arymille. Docela se bavila představou, jak si Arymilla kouše nehty.

Když sesedla, objevil se kolem ní hlouček gardistek, v karmínových kloboucích s bílými chocholy na široké krempě a s krajkou lemovanými krajkovými šerpami s vyšitým stříbrným lvem šikmo přes kyrysy. Teprve tehdy Caseille odvedla zbytek Elainina doprovodu do stájí. Náhrada byla stejně ostražitá, s rukama u jílců meče, kromě Deni, široké, klidně vypadající ženy s dlouhou, mosazí obitou palicí. Celkem jich bylo devět – jenom devět , pomyslela si Elain trpce. V samotném královském paláci potřebuju jenom devět osobních strážců! – ale všechny byly zkušené. Ženy, které vykonávaly „řemeslo meče", jak to Caseille nazývala, musely být dobré, nebo je dřív nebo později zabil někdo z jejich kolegů, jehož jedinou výhodou byla síla. Deni s mečem vůbec zacházet neuměla, ale pár mužů, kteří vyzkoušeli její palici, toho trpce litovalo. Přes své rozměry byla velice rychlá a neměla sebemenší ponětí, co to je férový boj, vlastně v tom ani neměla cvik.