Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Aviendha se s úsměvem dotkla její tváře. „Myslím, že se od tebe naučím hodně o tom, jak být moudrou.“

K jejímu pokoření Elain rozpaky zrudla jako rak. Tváře měla jako v ohni! Projevy humoru možná byly horší než to rozmazlování. Světlo, a mohla se těšit na měsíce něčeho takového! Nikoliv poprvé pocítila trošku dopal na Randa. Tohle jí udělal on – no dobrá, pomáhala mu, vlastně ho do toho navezla, ale to nebylo podstatné – tohle byla jeho vina a on si odešel s poťouchlým úsměvem na tváři. Pochybovala, že to byl skutečně poťouchlý úsměv, ale až příliš snadno si to uměla představit. Ať si on každou chvíli přebíhá od smíchu k pláči a uvidíme, jak se mu to bude líbit! Vůbec mi to nemyslí jasně , pomyslela si podrážděně. To byla taky jeho vina.

Štolbové konečně usoudili, že Ohnivák a Siswai jsou už dostatečně klidné, aby na ně mohly nasednou dámy, a Aviendha se vyškrábala do sedla z nasedacího kamene mnohem půvabněji než kdysi a upravila si nabírané, nerozdělené sukně, aby jí zakrývaly co největší kus nohou v tmavých punčochách. Stále věřila, že její nohy jsou lepší než kůň, ale naučila se celkem obstojně jezdit. I když se i nadále tvářila překvapeně, když kůň udělal, co po něm chtěla. Ohnivák se snažil tancovat, když se mu Elain vyšplhala na záda, ale ona mu obratně přitáhla otěže, trochu prudčeji, než by to udělala obvykle. Její proměnlivá nálada ji přivedla k náhlému strachu o Randa, a když nedokázala zajistit jeho bezpečí, tak měla po ruce jednoho samce, u něhož mohla zajistit, že udělá přesně to, co dělat měl.

Šest gardistek pomalu vyjelo napřed po cestě od zámku a zbytek následoval ji a Aviendhu ve vyrovnaném dvojstupu. Poslední gardistky vedly nákladní zvířata. Za nimi se trousili místní muži s vlastním soumarem, kosmatým koněm ověšeným kotlíky, ranci a dokonce i několika živými slepicemi. Když projížděli vesničkou a přes kamenný můstek přes kroutící se zamrzlý potok, ozval se i sem tam nějaký ten jásot, hlasité výkřiky „Elain a lilie!“ a „Trakandové! Trakandové!“ a „Matherin je věrný!". Ale uviděla i ženu plačící na prsou svému manželovi, i on měl slzy na tvářích, a další žena stála zády k jezdcům, hlavu sklopenou, a odmítala se na ně podívat. Elain doufala, že jim jejich syny pošle domů v pořádku zpátky. U Caemlynu by se nemělo bojovat, pokud neudělala příliš velkou botu, ale bojovat se bude, a jakmile bude Růžová koruna její, čekaly ji bitvy. Na jihu byli Seanchané a na severu čekali myrddraalové a trolloci, čekající jen na příchod Tarmon Gai’donu. V příštích dnech budou synové Andoru krvácet. Světlo ji spal, nebude brečet!

Za mostem silnice začala stoupat do prudké stráně mezi borovicemi, jedlemi a kalinami, ale na horskou louku, kterou hledali, to bylo jen míli. Ve sněhu, třpytícím se v dopoledním slunci, byly ještě stopy kopyt, vedoucí od místa, kde průchod zanechal hlubokou rýhu. Mohlo to být blíž k zámku, ale vždy tu hrozilo nebezpečí, že někdo bude stát na místě, kde se průchod otevře.

Jakmile vjeli na louku, obklopila Aviendhu záře saidaru . Ona udělala průchod sem z jejich poslední zastávky včera, zámku sto mil na sever odsud, takže setká průchod do Caemlynu, ale pohled na Aviendhu zářící jedinou silou v Elain vyvolal zádumčivost. Ta, která dělala průchod z Caemlynu, vždycky dělala i ty ostatní, dokud se nevrátili, protože se naučila nazpaměť půdu, jíž se její průchod dotkl, ale při každé z pěti cest Aviendha žádala, aby mohla udělat první průchod. Mohla prostě jenom chtít cvičit, jak tvrdila, ačkoliv v tom Elain neměla o moc víc praxe než ona, ale napadala ji další možnost. Aviendha jí možná chtěla bránit v usměrňování, aspoň ve větším množství. Protože byla těhotná. Tkanivo, které z nich dvou udělalo sestry stejné matky, by se nesmělo použít v případě, že by jedna z nich byla těhotná, protože nenarozené dítě by pak patřilo k poutu a nemuselo by být dost silné, aby to přežilo, ale některá z Aes Sedai v paláci by se určitě zmínila, kdyby se v těhotenství měla vyhýbat usměrňování. Ale jen málo Aes Sedai kdy porodilo dítě. Možná to nevěděly. Uvědomovala si, že je spousta věcí, jež Aes Sedai neznají, jakkoliv před zbytkem světa předstíraly opak – ona sama tohoto předpokladu občas využívala –ale zdálo se jí divné, že by nevěděly něco, co je pro většinu žen tak důležité. Bylo to, jako kdyby pták věděl, jak sezobnout každé semínko kromě ječmene, což údajně znal, protože jestli nevěděl, jak zobat ječmen, co dalšího ještě nevěděl? Moudré ale děti rodily a neříkaly nic o –

Náhle se jí starosti kvůli dítěti, usměrňování a co Aes Sedai vědí či nevědí vykouřily z hlavy. Cítila, jak někdo usměrňuje saidar . Ne Aviendha, ne někdo v horách okolo, ne tak blízko. Tohle bylo v dálce, jako signální oheň planoucí v noci na vrcholku hory. Velmi vzdálené hory. Neuměla si představit, kolik jediné síly bylo třeba, aby ucítila usměrňování na takovou dálku. Tohle musela ucítit každá žena na světě, která dokáže usměrňovat. Musela být schopná ukázat přímo na to místo. A ten oheň hořel na západě. Na poutu s Randem se nic nezměnilo, nedokázala říci, kde přesně je, jen přibližně na několik set mil, ale věděla to.

„Je v nebezpečí,“ vyhrkla. „Musíme za ním, Aviendho.“

Aviendha se otřepala a přestala zírat k západu. Záře kolem ní ale nezhasla a Elain cítila, že natahuje z pravého zdroje, jak nejvíc to jde. Jenže když se k ní otočila, vycítila, jak množství saidaru v té druhé ženě slábne. „Nesmíme, Elain.“

Elain se šokované otočila v sedle a zůstala na ni chvíli zírat. „Ty ho chceš opustit ? Nechat ho tam ?“ Nikdo nedokázal zvládnout tolik saidaru , ani ten nejsilnější kruh, ne bez podpory. Údajně existoval jistý sa’angrial , větší než jakýkoliv jiný, a pokud to, co slyšela, byla pravda, nedokázala ho použít žádná žena a přežít to, ne bez ter’angrialu vyrobeného právě k tomuto účelu, a pokud věděla, o tom nikdo ani neslyšel. Žádná sestra by se o to určitě ani nepokoušela, kdyby takový našla. Tolik jediné síly dokázalo jediným úderem srovnat horské pohoří do roviny! Tohle by nezkoušela žádná sestra, snad kromě černé adžah. Nebo hůř, Zaprodankyně. Možná nebyla sama. Co jiného to mohlo být? A Aviendha to prostě chtěla ignorovat , když musela vědět, že je Rand tam?

Gardistky, které netušily, o co jde, stále trpělivě čekaly na svých koních a sledovaly les kolem louky. Po přijetí v zámku si nedělaly moc velké starosti, i když Caseille pozorovala Elain a Aviendhu, a za mřížovým hledím bylo vidět, že se mračí. Věděla, že se s otevíráním průchodu opozdily. Muži ze zámku se shlukli kolem svého soumara, ohmatávali rance a očividně se hádali, jestli tam je nebo není něco zabalené. Aviendha pobídla bělku blíž k Elaininu vraníkovi a tiše promluvila.

„Nic nevíme, Elain. Nevíme, jestli tancuje s oštěpy nebo cokoliv jiného. Jestli tancuje s oštěpy a my tam vrazíme, nezaútočí na nás dřív, než zjistí, kdo jsme? Nerozptýlíme ho, protože nás nebude čekat, a neumožníme tak jeho nepřátelům vyhrát? Jestli zemře, najdeme toho, kdo vzal jeho život, a zabijeme ho, ale když tam půjdeme teď, půjdeme naslepo a mohly bychom si přivodit pohromu.“

„Mohly bychom být opatrné,“ namítla Elain mrzutě. Rozzuřilo ji, že se cítí mrzutě a navíc mrzutost předvádí, ale dokázala jenom podléhat svým náladám a nedovolit, aby ji úplně ovládly. „Nemusíme cestovat přímo na to místo.“ Sevřela svůj měšec, nahmátla slonovinovou sošku sedící ženy uvnitř a významně se podívala na sestřinu jantarovou brož. „Světlo, Aviendho, máme angrial a žádná z nás není úplně bezbranná.“ Ach, Světlo, teď to teprve znělo podrážděně. Velmi dobře věděla, že ony dvě, a navíc s angrialem , by byly jako můry v plameni proti tomu, co cítily, ale i tak mohla můra ve správný okamžik znamenat rozdíl. „A neříkej mi, že ohrozím dítě. Min říkala, že se narodí silné a zdravé. Sama jsi mi to říkala. To znamená, že budu žít dost dlouho, aby se má dcera narodila.“ Doufala, že to bude dcera.