Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Matherinové byli vždy Trakandům věrní,“ opáčila Elain, „a já věřím, že vždycky budou. Cením si věrnosti urozeného pána Aedmuna, pantáto Rosi, i tvé.“

Neurazila by Matheriny a jej slibem, že si to bude pamatovat, ani příslibem budoucích odměn, ale pantáta Ros se zeširoka usmál, čímž říkal, že už ho odměnila tak, jak si zasloužil. Matherinové budou odměněni, pokud si odměnu zaslouží, ale to jim nemohla předhazovat, jako by kupovala koně.

Pantáta Ros ji doprovodil ke dveřím a uklonil se jí. Na širokém žulovém schodišti tu v zimě čekali sluhové v těžkých kabátech s pohárem vína na rozloučenou, což ona odmítla. Dokud nebude mít čas zvyknout si na ledový vzduch, chtěla mít obě ruce pod pláštěm. Aviendha by si stejně nejspíš našla způsob, jak ji přimět, aby ho upustila. Ona si pohár vzala. Loktuši měla ovinutou kolem hlavy a ramenou, jediný ústupek mrazivému ránu. Ona zimu samo sebou ignorovala. To Elain ji naučila, jak na to. Elain se vší mocí pokoušela zahnat zimu a k jejímu úžasu ustoupila. Ne úplně – stále jí bylo chladno – ale bylo to lepší než mrznout.

Obloha byla bez mráčku, slunce jasně svítilo, ale za okolními štíty se mohla každou chvíli objevit bouřková mračna. Nejlepší bude, pokud se jim dnes podaří dorazit k cíli co nejdříve. Naneštěstí se její vysoký vraník Ohnivák choval podle svého jména, vzpínal se a frkal, jako kdyby ještě nikdy neviděl udidlo, a Aviendžina nohatá bělka s labutí šíjí se ho rozhodla napodobit, tancovala v hlubokém sněhu a odmítala jít tam, kam se ji štolba pokoušel dovést. Bylo to živější zvíře, než jaké by Elain pro svou sestru vybrala, ale Aviendha na tom trvala poté, co zjistila její jméno. Siswai znamenalo ve starém jazyce oštěp. Štolbové, ženy, sice byli schopní, ale zřejmě si mysleli, že musí zvířata uklidnit, než je předají jezdcům. Elain měla co dělat, aby na ně nevyštěkla, že Ohniváka zvládala dřív, než se tu vůbec objevil.

Její doprovod už seděl v sedlech, aby nemusel stát ve sněhu, asi dvacítka jezdců v červených kabátech s bílým límcem a leštěnými kyrysy a přílbami královniny gardy. Pochybnosti pantáty Rose by mohl vysvětlit fakt, že jezdci měli kabáty z hedvábí, stejně jako červené spodky s bílými lampasy, a kolem krku a na manžetách světlou krajku. Rozhodně vypadali spíš obřadně než účinně. Nebo možná pochyboval, protože to byly ženy. Nebylo obvyklé, aby ženy konaly práce, kde bylo třeba zacházet se zbraněmi, jen občas se nějaká vyskytla u kupecké stráže či ve válce mezi vojáky, a Elain nikdy neslyšela o skupině vojaček, dokud jednu takovou nevytvořila. Až na Děvy, ovšem, ale to byly Aielanky a u nich to chodilo jinak. Doufala, že je lidé budou považovat z její strany za strojenost a se všemi těmi krajkami a v hedvábí za ozdobu. Muži mívali sklon podceňovat ženu se zbraní, pokud se jí neocitli tváří v tvář, a většina ostatních žen ji považovala za bezduchou hlupačku. Osobní stráž se obvykle snažila vypadat co nejzuřivěji, aby se nikdo ani nepokoušel přes ni projít, ale její nepřátelé by si prostě našli jiný způsob útoku, i kdyby celá královnina garda stála kolem ní v těsném kruhu. Jí šlo o to mít osobního strážce, kterého nebudou její nepřátelé brát v úvahu, dokud nebude příliš pozdě. Hodlala jejich uniformy ještě víc ozdobit, částečně aby ten špatný dojem umocnila a částečně proto, aby posílila pýchu těch žen na to, že jako vojáci jsou významnější, ale ona sama nepochybovala v nejmenším. Všechny, od kupeckých stráží po hledačky rohu, byly pečlivě vybrány pro své schopnosti, zkušenosti a odvahu. Byla ochotná vložit svůj život do jejich rukou. Už to udělala.

Hubená žena se dvěma zlatými uzly poručíka na rameni rudého pláště Elain zasalutovala rukou křížem přes prsa a její červený bělouš pohodil hlavou, až stříbrné rolničky v jeho hřívě tiše zacinkaly, jako by jí také salutoval. „Jsme připravené, má paní, a všude je čisto.“ Caseille Raskovni bývala u kupecké stráže a její arafelský přízvuk nepatřil vzdělané ženě, ale mluvila rázně a nepřipouštěla žádné hlouposti. Používala také správné oslovení a bude v tom pokračovat, dokud nebude Elain korunovaná, ale byla připravená bojovat, aby tu korunu pro Elain získala. Poslední dobou se ke královnině gardě hlásilo velmi málo lidí, ať mužů, či žen, kteří k tomu nebyli připravení. „Muži, které nám předal pantáta Ros, jsou taky připravení. Víc už nebudou.“ Jednonohý si odkašlal, posunul berlu a zadíval se na sníh před sebou.

Elain pochopila, co Caseille míní. Pantáta Ros vyškrábal na zámku jedenáct mužů, které mohl poslat do Caemlynu, a vybavil je halapartnami a krátkými meči a různými kusy zbroje, co jen našel –devět starověkých přileb bez hledí, sedm kyrysů se zuby. Koně neměli špatné, i když měli zimní srst, ale i když se choulili v pláštích, Elain viděla, že osm z nich se nemusí holit častěji než jednou za týden, pokud vůbec. Muži, jež pantáta Ros prve popisoval jako zkušené, byli vrásčití, kostnatí a dohromady nejspíš neměli ani jednu sadu zubů. Určitě nelhal, ani se nesnažil vyhýbat svým povinnostem. Aedmun nepochybně sebral všechny schopné muže z celé oblasti a vybavil je tím nejlepším, co měl. Všude to bylo stejné. Zřejmě velký počet zdravých a silných mužů po celém Andoru se snažil dostat k ní do Caemlynu. A nikdo z nich se do města nedostane, dokud už nebude po všem. Mohla by pátrat celý den, aniž by našla jediný oddíl. Ale i tahle ubohá skupinka držela halapartny, jako by věděla, co s nimi. Ono ale zase nebylo těžké sedět v klidu v sedle a mít halapartnu opřenou o třmen. I ona by to zvládla.

„Navštívili jsme devatenáct těchto zámků, sestro,“ ozvala se tiše Aviendha a popošla blíž, až se dotýkaly rameny, „a včetně těchto jsme sebrali dvě stě pět chlapců příliš mladých, aby se hodili na prolévání krve, a starců, kteří už dávno měli odložit oštěpy. Předtím jsem se neptala. Ty znáš svoje lidi a jejich způsoby. Stojí to za čas, který tomu věnuješ?“

„Ach ano, sestro.“ Elain mluvila stejně tiše, aby je jednonohý bývalý voják a služebnictvo neslyšeli. I nejlepší lidé se dokázali změnit v mezky, když si uvědomili, že po nich chcete určité chování. Zvlášť když si uvědomili, že pomoc, kterou tak namáhavě získali a nabídli a vy přijali, vůbec není to, oč vám v prvé řadě šlo. „Všichni v té vesnici dole u řeky už vědí, že tu jsem, a taky na polovině statků na míle kolem. Do poledne se to dozví ta druhá polovina a zítra další vesnice a statky. Zprávy v zimě cestují pomalu, zvlášť tady. Oni vědí , že jsem vznesla nárok na trůn, jenže i kdybych ho zítra získala nebo pozítří umřela, dozvěděli by se to nejdřív koncem jara, možná dokonce až v létě. Dneska však vědí, že Elain z rodu Trakandů je naživu, navštívila zámek celá v hedvábí a ověšená šperky a povolala muže pod svou korouhev. Lidé na dvacet mil odsud budou tvrdit, že mě viděli a dotkli se mé ruky. Jenom málokdo to může tvrdit, aniž by se pak nemluvilo pochvalně o tom, o kom tvrdí, že ho viděli, a když o někom mluvíš pochvalně, dokážeš sama sebe přesvědčit, že je to dobrý člověk. Na devatenácti místech kolem Andoru jsou lidé, kteří mluví o tom, že tento týden viděli dědičku, a ty řeči se každý den rozšíří jako rozpíjející se kaňka.

Kdybych měla čas, navštívila bych každou vesnici v Andoru. Na tom, co se stane v Caemlynu, to nezmění ani ň, ale bude to znamenat obrovský rozdíl, až vyhraju.“ Nepřiznávala si, že by mohla vyhrát jiná. Zvlášť neuvažovala o tom, kdo by na trůn usedl, kdyby neuspěla. „Většina královen v naší historii strávila první léta své vlády tím, že shromažďovala lidi pod svou korouhev, Aviendho, a některé to nedělaly, ale čekají nás těžší časy. Možná nebudu mít ani rok, než budu potřebovat, aby za mnou stáli všichni Andořané do posledního. A nemůžu čekat, až získám trůn. Těžší časy přicházejí a já musím být připravená. Andor musí být připravený a já ho musím připravit,“ dokončila rázně.