Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Rasoria, rozložitý podporučík, která tady velela, vypadala, že se jí ulevilo, když štolbové odvedli Ohniváka pryč. Kdyby bylo po jejích osobních strážcích, nikdo kromě nich by k Elain nesměl ani na krok. No, možná že nebyly tak hrozné, ale podezíravě se koukaly skoro na každého kromě Birgitte a Aviendhy. Rasoria, přes modré oči a žluté, nakrátko ostříhané vlasy Tairenka, v tom patřila k nejhorším, dokonce trvala na tom, že budou sledovat kuchaře připravující Elainino jídlo a všechno ochutnají, než jí to přinesou. Elain neprotestovala, i když to přeháněly. Jedna zkušenost s vínem, do něhož byla přidána droga, jí docela stačila, i když věděla, že se dožije narození svého dítěte. Ale rty netiskla kvůli nedůvěře gardistek či tomu, co k ní vedlo. Šlo o Birgitte, proplétající se davem, ale ne k ní.

Aviendha se z průchodu pochopitelně vynořila poslední, když se ujistila, že jsou všichni na druhé straně, a než tkanivo propustila, Elain zamířila k ní, a vykročila tak náhle, že její doprovod musel skočit, aby kolem ní udržel kruh. Ale jakkoli rychle se pohnula, Birgitte, s tlustým zlatým copem až do pasu, tam byla první, pomohla Aviendze na zem a předala její kobylu štolbovi, který byl stejně nohatý jako Siswai. Aviendha měla vždycky větší potíže při sesedání než při nasedání, ale Birgitte nešlo jenom o pomoc. Elain a její doprovod dorazily právě včas, aby slyšela, jak ta ženská spěšně říká Aviendze tichým hlasem: „Pila kozí mlíko? A spala dost? Cejtí...“ Nakonec se odmlčela a zhluboka se nadechla, než se obrátila k Elain, navenek klidná, i když ji tu uviděla. Pouto fungovalo oboustranně.

Birgitte nebyla velká, i když v botách s vysokými podpatky Elain převyšovala, byla v nich vysoká jako Aviendha, avšak její přítomnost obvykle zdůrazňovala uniforma hlavního kapitána královniny gardy, krátký červený kabát s vysokým bílým límcem, nošený přes pytlovité modré kalhoty nacpané do lesklých černých holínek, se čtyřmi zlatými uzly na levém rameni a čtyřmi zlatými proužky na bílých manžetách. Nakonec to byla Birgitte Stříbrný luk, hrdinka z pověstí. Stále se snažila dožít těm pověstem. Tvrdila, že příběhy jsou silně nafouknuté, pokud ne rovnou úplně vymyšlené. Ale pořád to byla tatáž žena, která to všechno udělala a vytvořila jádro pověstí a víc. Teď, přes klidný zevnějšek, se z pouta nesly neklid a starosti o Elain spolu s bolestí hlavy a žaludku. Velmi dobře věděla, jak Elain nesnáší, když se na ni vyptávají za jejími zády. To nebyl celý důvod, proč byla Elain tak nabroušená, ale pouto Birgitte jasně říkalo, jak rozčilená je.

Aviendha si klidně odvinula loktuši z hlavy, přehodila si ji přes ramena a tvářila se jako žena, která neprovedla nic špatného a už vůbec se nezapletla s někým, kdo něco špatně udělal. Bylo by se jí to docela podařilo, nebýt toho, že vykulila oči, jak se pokoušela vypadat nevinně. Birgitte na ni měla v mnoha směrech špatný vliv.

„Pila jsem kozí mlíko,“ pronesla Elain vyrovnaně a až příliš jasně si uvědomovala, že gardistky obklopují všechny tři. Dívaly se ven, prohlížely dvůr, balkony a střechy, ale zcela určitě je poslouchaly. „Spala jsem dost. Chceš se mě zeptat ještě na něco?“ Aviendha nepatrně zrudla.

„Myslím, že prozatím mám už všechny odpovědi,“ opáčila Birgitte bez ruměnce, v nějž Elain doufala. Ta ženská věděla, ž e je unavená, věděla , že o tom spánku lže.

Pouto bylo občas rozhodně protivné. Ona včera vypila jen pohár silně zředěného vína, ale začínala mít Birgittinu kocovinu i její bolavý žaludek. Žádná z Aes Sedai, s níž o poutu mluvila, o ničem takovém nemluvila, ale ona s Birgitte prožívaly až příliš často totéž, fyzicky i emocionálně. To poslední znamenalo skutečný problém, když byla její nálada jako na houpačce. Občas se jí to podařilo setřást, bojovat s tím, ale dnes věděla, že bude muset trpět, dokud se Birgitte nevyléčí. Usoudila, že ty stejné pocity mají, protože jsou obě ženy. Předtím nikdo nikdy neslyšel o spojení se ženou. A jen málokdo o tom slyšel i teď, pravda, a některé Aes Sedai dokonce věřily, že to není možné. Strážce byl samec stejně jistě jako býk. To věděla každá, a jen málokterá se zastavila a zamyslela se nad tím, že to, co „ví každá", by si zasloužilo bližší zkoumání.

Být přichycena při lži, když se snažila řídit Egwaininým nařízením žít, jako kdyby již složila tři přísahy, Elain zahnalo do obrany a kvůli tomu byla neomalená. „Je Dyelin zpátky?“

„Ne,“ odsekla Birgitte stejně neomaleně a Elain si povzdechla. Dyelin odešla z města předtím, než se objevilo Arymillino vojsko, a vzala s sebou Reanne Corlyovou, aby jí dělala průchody a urychlila cestování, a na jejím návratu dost záviselo. Na tom, jaké zprávy přinese. Na tom, co kromě zpráv přinese.

Zvolit, kdo bude královnou Andoru, bylo docela prosté, když došlo na základy. V říši bylo přes čtyři sta rodů, ale jenom devatenáct bylo tak silných, aby za nimi ostatní šly. Obvykle všech devatenáct rodů stálo za dědičkou, nebo alespoň většina z nich, pokud nebyla očividně neschopná. Rod Mantear ztratil trůn ve prospěch Trakandů, když Mordrellen zemřela jen proto, že dědička Tigrain zmizela, a Mantearové začali plodit jen syny. A protože Morgasa z rodu Trakandů získala podporu třinácti rodů. K nástupnictví stačilo deset z devatenácti, podle zákona a práva. Dokonce i uchazečky, které si stále myslely, že by trůn měly získat ony, se obvykle připojily ke zbytku nebo se aspoň odmlčely a vzdaly se svých nároků, jakmile měla jiná žena za sebou deset rodů.

Když byly vyhlášeny tři soupeřky, byly věci dost špatné, ale nyní se Naean a Elenie sjednotily za Arymillou Marne, ze všech lidí, která z těch tří měla nejmenší naději na úspěch, a to znamenalo, že měla dva rody – dva dost velké, aby se s nimi muselo počítat; Matherinové a ostatních osmnáct, které navštívila, byli příliš bezvýznamní – svoje vlastní Trakandy a Dyelininy Taraviny, proti šesti. Dyelin ovšem trvala na tom, že Carandové, Coelanové a Rensharové podpoří Elain, a také Norwelynové, Pendarové a Traemane, ale první tři rody chtěly na trůně Dyelin a druhé tři zřejmě upadly do zimního spánku. Dyelin ale byla neochvějně věrná a neúnavně pracovala v Elainin prospěch. Neustále trvala na tom, že některé z rodů, jež se k ničemu nevyjadřovaly, bude možné přesvědčit, aby se postavily za Elain. Elain za nimi pochopitelně nemohla jít sama, Dyelin však ano. A teď začínala být situace zoufalá. Šest rodů podporovalo Arymillu a jenom hlupák by si myslel, že neposlala agenty k ostatním. Nebo že ji někteří vyslechnou jen proto, že měla těch šest rodů.

Přes skutečnost, že Caseille a její gardistky odešly z nádvoří, Elain a ostatní se museli tlačit davem. Muži od Matherinů konečně slezli z koní, ale pořád se tady motali, pouštěli halapartny a zase je zvedali, jen aby je znovu upustili, a přímo na dvoře se snažili vyložit svého soumara. Jeden chlapec honil slepici, která se nějak osvobodila a teď pobíhala koním mezi nohama, a jeden svraštělý stařík hlasitě povzbuzoval, i když bylo otázkou, jestli kluka nebo ptáka. Praporečník jen s věnečkem bílých vlasů, ve vybledlém červeném kabátě, přes břicho řádně napnutém, se snažil znovu nastolit pořádek s pomocí jen o málo mladšího gardisty. Oba se nejspíš vrátili z výměnku, stejně jako spousta jiných, ale další chlapec chtěl odvést svého kosmatého koně do paláce a Birgitte mu musela rozkázat, kam má jít, než mohla Elain vstoupit. Chlapec, sotva ochmýřený, nemohlo mu být víc než čtrnáct, na Birgitte kulil oči stejně jako na palác. Ve své uniformě byla rozhodně výraznější než dědička v jezdeckých šatech, a on už dědičku viděl. Rasoria ho postrčila směrem ke starému praporečníkovi a kroutila hlavou.