Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Dnes to bylo popáté, co strávila noc mimo Caemlyn, od chvíle, kdy zjistila, že je město v ohrožení, a při každé cestě navštívila za den tři čtyři zámky, jednou dokonce pět, všechno majetek lidí svázaných s rodem Trakandů krví či přísahou, a každá návštěva si vyžádala čas. Nedostatek času ji tížil, ale bylo nutné uchovávat správný obraz. Na cesty ze zámku do zámku si musela vzít jezdecké šaty, jinak by dorazila pomačkaná a vypadala jako uprchlík, ale předtím se musela převléknout, ať to bylo na noc nebo jen na pár hodin. Polovinu času jí zabíralo převlékání z jezdeckých šatů do noční košile a zpátky, ale jezdecké šaty vypovídaly o spěchu a nutnosti, možná dokonce o zoufalství, kdežto korunka dědičky a vyšívaná noční košile s krajkami, vybalená z cestovní truhly a oblékaná po umytí, představovala sebedůvěru a sílu. Byla by si s sebou kvůli dojmu vzala vlastní komornou, kdyby s ní Essande dokázala v zimě udržet krok, i když tušila, že pomalost bělovlasé báby má původ spíš v tom, jak se rozčileně kousala do jazyka. Ale ani Essande by nemohla být tak pomalá jako tahle vytřeštěná Elsie.

Konečně jí Elsie s pukrletem podala kožišinou podšitý karmínový plášť a ona si ho spěšně přehodila přes ramena. V kamenném krbu hořel oheň, v místnosti však žádné teplo nebylo, a jí se poslední dobou nějak nedařilo zimu ignorovat. Holka se klaněla, když se ptala, jestli má sehnat muže, aby odnesli truhlice, zlíbí-li se Jejímu Veličenstvu. Když to udělala poprvé, Elain jí laskavě vysvětlila, že ještě není královna, ale Elsie zřejmě k smrti děsila představa, že by ji měla oslovovat prostě jen má paní nebo dokonce princezno, i když to poslední bylo považováno za hodně staromódní. Ať už to bylo správné nebo ne, Elain obvykle potěšilo, že někdo uznává její právo na trůn, jenomže dnes ráno byla příliš unavená a pouze dychtila vydat se na cestu. Potlačila zívnutí a stroze Elsie nařídila, ať sežene muže a pohne s tím, a otočila se ke dveřím. Holka jí je běžela otevřít, což trvalo déle, než kdyby si je otevřela sama, udělala pukrle, než dveře otevřela, a pak další. Elaininy rozdělené hedvábné sukně zuřivě šustily, když vyrazila z místnosti, natahujíc si červené jezdecké rukavičky. Usoudila, že kdyby ji Elsie zdržela ještě o vteřinu, začala by ječet.

Zaječela však ta holka, a dříve, než Elain ušla tři kroky. Bylo to zděšené vytí. Plášť zavlál, jak se Elain otočila a popadla pravý zdroj, cítila, jak jí proudí bohatý saidar . Elsie stála na pruhu koberce položeného uprostřed světle hnědých dlaždic a zírala do chodby, ruce přitisknuté na ústa. Tím směrem se otevíraly dvě boční chodby, ale v dohledu nebyla živá duše.

„Co se děje, Elsie?“ chtěla vědět Elain. Už měla připraveno několik tkaniv, od prosté sítě vzduchu po ohnivou kouli, která by zničila polovinu stěn před ní, a v současné náladě by ji byla moc ráda použila a udeřila s pomocí jediné síly. Poslední dobou se jí nálada často měnívala, řečeno hodně mírně.

Holka se ohlédla přes rameno, celá se třesouc, a pokud předtím kulila oči, tak teď je přímo valila. Ruce si dál tiskla na pusu, jako by chtěla potlačit další zaječení. Byla tmavovlasá a tmavooká, vysoká, kyprá, v modrošedé livreji rodu Matherin, a nebyla to tak úplně holka – mohla být o čtyři pět let starší než Elain – jenže z toho, jak se chovala, to bylo těžké poznat.

„Co se děje , Elsie? A neříkej mi, že to nic nebylo. Vypadáš, jako kdybys viděla ducha.“

Holka sebou trhla. „To viděla,“ vyhrkla roztřeseně. To, že nepřihodila žádný titul, ukazovalo, jak roztřesená je. „Urozená paní Nelein, jako bába urozenýho pána Aedmuna. Umřela, když jsem byla malá, ale pamatuju se, jak dokonce i urozenej pán Aedmun kolem ní chodil po špičkách, když se vztekala, a komorný skákaly, když se na ně jenom podívala, a ostatní urozený dámy, co přišly na návštěvu, taky, a urozený pánové jakbysmet. Každej se jí bál. Byla přímo tady přede mnou a mračila se tak vztekle – “ Celá rudá se odmlčela, když se Elain rozesmála.

Elain se smála spíš úlevou než na posměch. Takže ji černé adžah nevystopovaly do zámku urozeného pána Aedmuna. Nečekali tu na ni najatí vrazi s noži v rukou, žádné sestry věrné Elaidě ji nechtěly odvléci zpátky do Tar Valonu. O tomhle se jí občas zdávalo, o všem tom v jednom snu. Propustila saidar , neochotně jako vždy, s nechutí pouštěla radost a život pravého zdroje. Matherinové ji podporovali, ale Aedmunovi by se nemuselo líbit, kdyby mu zbořila půlku paláce.

„Mrtví nemůžou živým ublížit, Elsie,“ pravila mírně. Tím mírněji, protože se smála, nemluvě o tom, že té náně chtěla napráskat. „Už nejsou na tomto světě a nemůžou se ho dotknout, ani nás ne.“ Holka kývla a předvedla další pukrle, ale podle toho, jak vyvalovala oči a jak se jí třásly rty, přesvědčená nebyla. Elain ale neměla čas ji rozmazlovat. „Pošli muže pro mé truhlice, Elsie,“ přikázala rázně, „a s duchy si nedělej starosti.“ Holka s dalším pukrletem odpádila a úzkostlivě se rozhlížela pro případ, že by duch urozené paní Nelein vyskočil z deštění na zdech. Duchové! Ta holka byla vážně nána!

Matherinové byli starý rod, i když ne velký nebo silný, a hlavní schodiště, vedoucí do vstupní haly, bylo široké, s mramorovým zábradlím. Sama vstupní hala byla rozlehlá, s modrošedými dlaždicemi, a ze stropu pět sáhů vysoko visely na zlatých řetězech lustry se zrcadly. Zlacení a inleje tu scházely, ale po stranách stály složitě vyřezávané truhlice a skříně a na jedné stěně byly pověšené dva velké nástěnné koberce. Na jednom byl výjev z lovu na pantery, což byla přinejlepším riskantní činnost, a na druhém předávaly ženy rodu Matherin meč první královně Andoru, kteréžto události si Matherinové velmi cenili, i když k ní mohlo nebo nemuselo dojít.

Aviendha už byla dole, neklidně přecházela po hale, a Elain si při tom pohledu povzdychla. Nebýt náznaku, že Matherinové se nemohou odpovídajícím způsobem postarat o dvě význačné návštěvy, mohly spolu spát v pokoji, jenže Aviendha nechápala, že čím menší rod, tím větší pýcha. Nic jiného menší rody často nemívaly. Pýchu chápala, protože ta z ní přímo vyzařovala. Byla vyšší než Elain, přes světlou halenu měla přehozenou tmavou loktuši a dlouhé narudlé vlasy jí přidržoval složený šedý šátek, ale byla obrazem moudré i přes to, že byla jenom o rok starší než Elain. Moudré, které uměly usměrňovat, často vypadaly mladší, než byly, a Aviendha měla jejich důstojnost. Alespoň v této chvíli, i když se spolu často hihňávaly. Pochopitelně jejími jedinými šperky byly dlouhý stříbrný kandorský náhrdelník, jantarová brož ve tvaru želvy a široký slonovinový náramek. Moudré byly vždycky ověšené náhrdelníky a náramky, ale Aviendha moudrá ještě nebyla, pouze učednice. Elain ji nikdy nepovažovala za pouze něco, ale občas to znamenalo problémy. Občas měla Elain dojem, že moudré považují za jakousi učednici i ji, nebo aspoň studentku. Hloupá představa, to jistě, ale občas...

Když Elain sešla do přízemí, Aviendha si upravila loktuši a zeptala se: „Spala jsi dobře?“ Mluvila nevzrušeně, ale kolem zelených očí měla úzkost. „Neposlala sis pro víno, aby se ti líp usínalo, že ne? Když jsme jedly, zajistila jsem, aby bylo víno ředěné, ale viděla jsem, jak se díváš na džbán.“