Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Faile nepotřebovala ukazovat cestu k Sevannině stanu, ale Aravine ji vedla davem nosičů vody, až se dostaly k prvním aielským stanům, a pak ukázala na opačnou stranu než k Sevannině stanu a řekla: „Tam nejdřív.“

Faile zůstala stát. „Proč?“ zeptala se podezíravě. Mezi Sevanniným služebnictvem se našli tací, kteří žárlili na pozornost, jakou věnuje Faile, Alliandre a Maighdin, i když to Faile nikdy necítila u Aravine, a někteří z ostatních by se ji mohli snažit dostat do potíží předáním nesprávných instrukcí.

„Budeš to chtít vidět dřív než Sevanna. Věř mi.“

Faile otevřela pusu, aby požadovala vysvětlení, ale Aravine se prostě otočila a odešla. Faile si vyhrnula sukně a vydala se za ní.

Mezi stany stály vozy všech možných tvarů a velikostí, kola nahrazená sanicemi. Na většině bylý naházené rance, bedny a sudy a nahoře byla uvázaná kola, ale nemusela za Aravine jít daleko a už uviděla valník, z něhož byl složen náklad. Ale nebyl prázdný. Ležely na něm dvě ženy, nahé a krutě spoutané do kozelce, třesoucí se zimou, ale funící, jako by běžely. Oběma visely unaveně hlavy, ale jako by nějak vycítily, že přišla Faile, obě vzhlédly. Arrela, tmavá Tairenka, vysoká jako většina Aielanek, rozpačitě odvracela zrak. Lacile, štíhlá, bledá Cairhieňanka, zrudla.

„Přivedli je dnes ráno,“ poznamenala Aravine, pozorujíc Faileinu tvář. „Do soumraku je rozvážou, protože to bylo poprvé, co se pokusily utéct, ale pochybuju, že zítra budou schopné chůze.“

„Proč mi to ukazuješ?“ otázala se Faile. Byly tak opatrné, aby vztahy mezi sebou udržely v tajnosti.

„Odpusť, má paní, ale byla jsem tam, když vám všem oblékli bílou.“ Aravine se na ni chvíli dívala a potom náhle popadla Faile za ruce a obrátila je dlaněmi nahoru. Ohnula kolena, i když úplně nepoklekla, a vyhrkla: „Pod Světlem a na svou naději na znovuzrození já, Aravine Carnel, přísahám věrnost a poslušnost ve všem urozené paní Faile t’Aybara.“

Jen Lacile si toho zřejmě všimla. Shaidové procházející kolem si dvou gai’šainek nevšímali. Faile se jí vytrhla. „Odkud znáš moje jméno?“ Musela pochopitelně sdělit víc než jenom Faile, jenže jakmile si uvědomila, že nikdo z Shaidů nemá tušení, kdo je Davram Bashere, použila otcovo jméno. Kromě Alliandre a ostatních znala pravdu pouze Galina. Nebo si to aspoň myslela. „A kdo ti to řekl?“

„Poslouchám, má paní. Jednou jsem zaslechla Galinu, když s tebou mluvila.“ Do hlasu se jí vloudila úzkost. „A nikomu jsem to neřekla.“ Nijak ji nepřekvapilo, že Faile chce své jméno utajit, i když t’Aybara jí zřejmě nic neříkalo. Aravine Carnel možná nebylo její pravé jméno, nebo ne celé. „Na tomto místě je třeba uchovávat tajemství stejně důkladně jako v Amadoru. Věděla jsem, že to jsou tvoje ženy, ale nikomu jsem to neprozradila. Vím, že chceš uprchnout. Jsem si tím jistá od druhého dne, co jsi tady, a nic, co jsem od té doby viděla, mě nepřesvědčilo o opaku. Přijmi mou přísahu a vezmi mě s sebou. Můžu ti pomoct, a co je víc, můžeš mi věřit. Dokázala jsem to tím, že jsem zachovala tvé tajemství. Prosím.“ Poslední slovo pronesla přiškrceně, jako by na ně nebyla zvyklá. Takže spíš šlechtična než obchodnice.

Ale nedokázala nic kromě toho, že dokáže rychle vyčenichat cizí tajemství, to samo o sobě však byla užitečná vlastnost. Na druhou stranu Faile věděla nejméně o dvou dalších gai’šainech , kteří se pokusili utéci a ostatní je zradili. Někteří lidé se opravdu raději snažili vystlat si vlastní hnízdečko bez ohledu na okolnosti. Ale Aravine už věděla dost, aby mohla všechno zničit. Faile si znovu vzpomněla na ukrytý nůž. Mrtvá už nezradí nikoho. Ale nůž byl půl míle daleko a ji nenapadlo, kam schovat tělo. Kromě toho ta ženská mohla získat Sevanninu přízeň už jen tím, kdyby řekla, že Faile plánuje útěk.

Vzala Aravininy ruce do svých a promluvila stejně rychle. „Pod Světlem přijímám tvou přísahu a budu bránit a chránit tebe i tvou rodinu v bitevní vřavě i v zimní vánici i ve všem, co přinese čas. Znáš ještě někoho, komu se dá věřit? Ne lidi, o kterých si myslíš, že se jim dá věřit, ale lidi, o kterých to víš jistě.“

„V tomhle ne, má paní,“ odvětila Aravine zachmuřeně, ale přímo zářila úlevou. Nebyla si jistá, jestli ji Faile přijme. Právě proto, že se jí ulevilo, a ne něco jiného, Faile skoro přesvědčilo, že jí může věřit. Skoro, ale ne úplně. „Polovina by zradila vlastní matku v naději, že si tím vykoupí svobodu, a druhá polovina se příliš bojí to zkusit nebo je příliš omámená, aby se jim dalo věřit, že nezpanikaří. Nějací tu ale být musí a mám jednoho dva vyhlédnuté, ale chci být velmi opatrná. Jedna chyba je víc, než mi bude dovoleno.“

„Velmi opatrná,“ souhlasila Faile. „Opravdu tě pro mě poslala Sevanna? Jestli ne –“

Zřejmě ano, takže si Faile pospíšila do Sevannina stanu – rychleji, než se jí líbilo. Rozčilovalo ji běhat, aby se vyhnula tomu, že Sevannu rozzlobí – ale když vstoupila a pokorně se zastavila, nikdo jí nevěnoval pozornost.

Sevannin stan nebyl nízký, aielský, ale obrovská masa rudého plátna, která potřebovala dvě silné tyče, a ozařovala jej desítka kandelábrů se zrcadly. Dvě zlacená ohřívadla vydávala trochu tepla a proužky kouře stoupaly ke kouřovému otvoru ve střeše, ale moc tepla tady nebylo. Na zem, z níž byl odmetený sníh, byly položeny drahé koberce tvořící podlahu, červené, zelené a modré, se vzorem tairenského bludiště, květinami a zvířaty. Ležely tu poházené hedvábné podušky se střapci a v rohu stálo křeslo, masivní, složitě vyřezávané a silně pozlacené. Faile nikdy neviděla, že by v něm někdo seděl, ale věděla, že jeho přítomnost má evokovat přítomnost kmenového náčelníka. Nevadilo jí stát tady se sklopenýma očima. U stěny stáli další tři gai’šainové se zlatými opasky a obojky, z toho jeden vousatý mužský, pro případ, že by bylo třeba jejich služeb. Byla tu i Sevanna a taky Therava.

Sevanna byla vysoká, o něco vyšší než Faile, se světle zelenýma očima a vlasy jako upředenými ze zlata. Mohla být krasavice, nebýt lakotnosti kolem tlustých rtů. Jen máloco na ní vypadalo aielsky, kromě očí, vlasů a osmahlých lící. Blůzu měla z bílého hedvábí, sukně rozdělené pro jízdu na koni a rovněž hedvábné, i když tmavošedé, a šátek kolem hlavy karmínový a zlatý. Taky hedvábný. Zpod sukní jí vykukovaly špičky rudých holínek. Na každém prstě měla prsten a vedle jejích náhrdelníků a náramků s perlami, démanty, rubíny velkými jako holubí vejce, safíry, smaragdy a ohnivými opály vypadalo všechno, co nosila Someryn, uboze. Jediný její klenot nevyrobili Aielové. Therava, na druhou stranu, byla Aielanka každým coulem, v tmavé vlně a bílém algode , ruce holé a náhrdelníky a náramky ze zlata a slonoviny. Ani jediný prsten či drahokam. Byla vyšší než většina mužů, tmavě rudé vlasy měla prokvetlé, modré oči jako orel, až to vypadalo, že musí Sevannu spořádat jako zchromlé jehně. Faile by kdysi desetkrát raději rozzlobila Sevannu než Theravu, ale teď tu stály proti sobě nad stolkem vykládaným slonovinou a tyrkysem a obě se zlobně mračily.

„Co se dneska stalo, znamená nebezpečí,“ říkala Therava jako někdo, koho už unavuje, jak se musí pořád opakovat. A taky vypadala připravená vytáhnout od pasu nůž. Při řeči hladila jílec, a Faile usoudila, že ne příliš nepřítomně. „Musíme se od toho dostat co nejdál, ať je to cokoliv, a to co nejdřív. Na východě jsou hory. Jakmile se tam dostaneme, budeme v bezpečí, dokud opět neshromáždíme všechny klany. Klany, které se vůbec neměly rozdělovat, kdyby sis nebyla tak jistá sama sebou, Sevanno.“