Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Náhle se ta obluda, co ji nesla, zastavila.

„Tuhle jsem udělal gai’šainem já, Nadriku,“ ozval se hluboký mužský hlas.

Faile zaslechla dunivý smích. Nepřestávala kopat, ale ať se kroutila sebevíc a snažila se křičet, její věznitel si to zřejmě ani neuvědomoval. „Teď patří Sevanně, Bezbratrý,“ opáčil opovržlivě hromotluk – Nadrik?. „Sevanna si bere, co chce, a já si beru, co chci. Takové jsou nové způsoby.“

„Sevanna si ji vzala,“ odpověděl druhý muž klidně, „ale já ji Sevanně nedal. Nenabídl jsem, že jí ji vyměním. Opustíš snad svou čest proto, že Sevanna opustila svou?“

Nastalo dlouhé ticho, přerušované jen tlumenými zvuky Faile. Nepřestávala se vzpírat, nemohla přestat, i když měla pocit, že je dítě v plenách.

„Není dost hezká, aby stála za boj,“ pronesl Nadrik nakonec. Nemluvil ustrašeně, dokonce ani ne se zájmem.

Pustil ji a jí se uvolnily zuby z jeho kabátu tak náhle, až se polekala, že jí jeden dva vypadly, ale vzápětí ji do zad udeřila země, až si vyrazil dech a spolu s ním i rozum. Než popadla dech natolik, aby mohla vstát, hromotluk už odcházel uličkou. Byla to ulička, úzký průchod mezi dvěma kamennými budovami. Tady by ho nikdo neviděl. Chvějíc se – netřásla se, jen chvěla! – vyplivla pachuť neprané vlny a Nadrikova potu a zamračila se za ním. Kdyby měla na dosah nůž, který si schovala, byla by ho bodla. Tak ona není dost hezká, aby stála za boj, co? Jedna její část věděla, že je to směšné, ale chytala se všeho, co krmilo její vztek, už jen proto, že ji to rozehřívalo. To jí pomohlo přestat se třást. Byla by ho bodala a bodala, až by neuzvedla ruku.

Vyškrábala se na nohy, ač se jí podlamovala kolena, a jazykem si zkontrolovala zuby. Vypadaly zdravé, nic nebylo zlomené ani nescházelo. Obličej měla poškrábaný od drsné vlny Nadrikova kabátu a rty pohmožděné, ale jinak zraněná nebyla. To si dokola připomínala. Je nezraněná a může z té uličky odejít. Alespoň tak volná jako gai’šain . Pokud tu bylo víc takových jako Nadrik, kteří už v bílém šatu neviděli ochranu, tak se pořádek mezi Shaidy začínal rozpadat. Tábor bude nebezpečnější místo, ale nepořádek by mohl poskytnout víc příležitostí k útěku. Tak se na to bude muset dívat. Zjistila něco, co by jí mohlo pomoci. Kdyby se jen přestala chvět.

Konečně se váhavě podívala na svého zachránce. Poznala jeho hlas. Stál kus od ní, klidně ji pozoroval a netvářil se nijak soucitně. Pomyslela si, že by začala ječet, kdyby se jí dotkl. Další nesmysl, přece ji zachránil, ale tak to prostě bylo. Rolan byl nejvýš o dlaň menší než Nadrik a skoro stejně rozložitý a ona měla důvod chtít ho bodnout taky. Nebyl Shaido, ale jeden z Bezbratrých, z Mera’din , mužů, kteří opustili své kmeny, protože nechtěli jít za Randem al’Thorem, a on byl opravdu ten, kdo „z ní udělal gai’šaina ". Pravda, noc nato ji zachránil před umrznutím, když ji zabalil do svého kabátu, jenže ten by nepotřebovala, kdyby z ní předtím neodřízl i poslední nitku. První, co se gai’šainům stalo, bylo, že z nich stáhli šaty, ale to nebyl důvod, proč mu cokoliv odpouštět.

„Děkuju,“ řekla kysele.

„Nežádám o vděk,“ opáčil klidně. „Nedívej se na mě, jako bys mě chtěla kousnout jen proto, žes nedokázala kousnout Nadrika.“

Podařilo se jí na něj neprskat – jen tak tak. V této chvíli by se na pokoru nevzmohla, ani kdyby chtěla – než se otočila a vyšla zpátky na ulici. Při chůzi se jí trochu podlamovaly nohy, takže spíš poskakovala. Gai’šainové , kteří ji míjeli, se na ni skoro nepodívali. Jen málo zajatců chtělo podíl na potížích jiných. Měli dost vlastních starostí.

Když došla ke koši s prádlem, povzdechla si. Ležel na boku a bílé hedvábné haleny i tmavé hedvábné sukně, rozdělené pro jízdu v sedle, se vysypaly do špíny na chodníku. Alespoň po nich zřejmě nikdo nedupal. Každému, kdo celé dopoledne tahal vodu a mohl se těšit na totéž i po zbytek dne, by bylo odpuštěno, kdyby neobešel koš, když všude kolem ležely kusy šatů odřezaných z Maldeňanů, z nichž nadělali gai’šainy . Aspoň by se jim pokusila odpustit. Narovnala koš a začala sbírat šatstvo, jen se z něj pokoušela vytřepat popel, pokud to šlo, a snažila se nezašpinit ostatní. Na rozdíl od Someryn měla Sevanna hedvábí ráda. Nic jiného nenosila. Byla na své hedvábí hrdá jako na své klenoty a k obojímu měla stejně majetnický vztah. Kdyby se jí některý kus oděvu nevrátil dokonale čistý, neměla by radost.

Když do koše uložila poslední halenu, natáhl se přes ni Rolan a koš zvedl. Málem na něj vyjela – svá břemena si může nosit sama, děkuju pěkně! – ale hned ta slova spolkla. Mozek byl jedinou skutečnou zbraní, kterou měla, a musela ho taky používat, místo aby se nechávala ovládat vztekem. Rolan tu nebyl náhodou. To by bylo příliš neuvěřitelné. Od svého zajetí ho vídala často, mnohem častěji, než aby to byla náhoda. Takže ji sledoval. Co to řekl Nadrikovi? Že ji Sevanně nedal, ani ji s ní nevyměnil. Přestože ji chytil on, si Faile myslela, že neschvaluje dělat gai’šainy z mokřiňanů – většina Bezbratrých s tím nesouhlasila – ale očividně si na ni stále činil nárok.

Byla si jistá, že jeho se nemusí bát, že by se jí vnucoval silou. K tomu příležitost měl, když ji měl nahou a svázanou, ale tenkrát se na ni díval stejně jako na kůl v plotě. Možná že neměl rád ženy v takovém stavu. V každém případě byli Bezbratří mezi Shaidy téměř cizinci, stejně jako mokřiňané. Žádný Shaido jim plně nedůvěřoval a Bezbratří sami často vypadali jako muži, kteří se drží za nos a přijímají, co považují za menší zlo, než by se postavili tomu většímu, ale už si nejsou jistí, jestli je tohle zlo opravdu menší. Kdyby se s tím mužem dokázala spřátelit, třeba by jí nakonec pomohl. Ne utéci, to jistě ne – to by žádala příliš – ale... Nebo ne? Jediný způsob, jak to zjistit, byl zkusit to.

„Děkuju,“ zopakovala a tentokrát se jí zdařil úsměv. Kupodivu se usmál taky. Nepatrně, skoro vůbec ne, ale Aielové se nepředváděli. Dokud si člověk nezvykl, připadali mu jako z kamene.

Chvíli šli mlčky, bok po boku, on nesl v jedné ruce koš, ona si držela sukně. Jako by se jen tak procházeli. Pokud člověk přimhouřil oko. Někteří kolemjdoucí gai’šainově se na ně dívali s překvapením, ale vždycky hned zase sklopili oči. Nenapadalo ji, jak začít – nechtěla, aby si myslel, že s ním koketuje, nakonec mohl mít rád ženy – ale on jí to usnadnil.

„Pozoroval jsem tě,“ řekl. „Jsi silná a divoká a nebojíš se, myslím. Většina mokřiňanů je strachy napůl bez sebe. Řádí, dokud je nepotrestají, a pak brečí a krčí se. Myslím, že ty jsi žena s mnoho ji .“

„Jsem vystrašená,“ přiznala. „Jenom se to snažím nedávat najevo. Brečet obvykle ničemu neprospěje.“ Tomu věřila většina mužů. Slzy se pletou do cesty, když je člověk nechá, ale pár slz prolitých za noci mohly pomoci přežít další den.

„Je čas na pláč a čas na smích. Rád bych tě viděl se smát.“

Zasmála se, suše. „Když nosím bílou, nemám k tomu moc důvodů, Rolane.“ Podívala se na něj koutkem oka. Nejde na to moc rychle? On však jen kývl.

„Přesto bych ho rád viděl. Úsměv ti sluší. Smích by ti slušel ještě víc. Nemám ženu, ale občas dovedu ženu rozesmát. Slyšel jsem, že ty máš manžela.“