Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Faile by byla velice ráda spěchala po své práci, a studené nohy s tím měly společného jen málo a dychtivost vyprat Sevanně prádlo ještě méně. Příliš mnoho očí ji vidělo, jak tu stojí se Someryn, a i když jí bílá kapuce zakrývala tvář, široký síťový opasek z lesklých zlatých článků a těsný obojek ze stejného materiálu ji označovaly za Sevanninu služku. Tak jim nikdo neříkal – v aielských očích být sluhou bylo ponižující – ale tím byli, alespoň mokřiňané, jen nedostávali plat a měli méně práv a svobody než jakýkoliv sluha, o němž kdy Faile slyšela. Dřív nebo později Sevanna zjistí, že moudré zastavují její gai’šainy a vyslýchají je. Sevanna měla přes stovku sluhů a stále přidávala další a Faile si byla jistá, že jeden každý z nich opakuje moudrým každé slovo, které Sevanna vysloví.

Byla to krutě účinná past. Sevanna byla hrubá paní takovým spíš nedbalým způsobem, nikdy neštěkala, málokdy se otevřeně vztekala, ale za sebemenší přestupek, sebenepatrnější uklouznutí v chování následoval okamžitý výprask proutkem nebo řemenem a k dalším trestům bylo každou noc vybráno pět gai’šainů , kteří ji ten den potěšili nejméně. Občas byli celou noc kromě výprasku spoutaní a s roubíkem, jen aby povzbudila ostatní. Faile nechtěla ani pomyslet na to, co by ta ženská nařídila za špehování. Na druhou stranu daly moudré jasně najevo, že každého, kdo neřekne všechno, co uslyší, každého, kdo se pokusí nechat si něco pro sebe nebo vyjednávat, čeká nejistá budoucnost, možná konec v mělkém hrobě. Ublížit gai’šainovi za vymezené hranice disciplíny bylo porušením ji’e’toh , síti cti a závazků, vládnoucí životům Aielů, ale mokřinští gai’šainové zřejmě nepodléhaly spoustě pravidel.

Dřív nebo později jedna nebo druhá strana té pasti sklapne. Čelisti té pasti zůstaly otevřené tak dlouho jenom proto, že Shaidové zřejmě považovali své mokřinské gai’šainy za něco jako tažné nebo nákladní koně, i když byla pravda, že se zvířaty zacházeli lépe. Občas se nějaký gai’šain pokusil uprchnout, ale kromě toho jim prostě jen dávali jídlo a střechu nad hlavou, dřeli je a trestali, pokud zaváhali. Moudré už nečekaly, že neposlechnou, Sevanna už nečekala, že ji budou špehovat, jako by nečekala, že kůň bude zpívat. Dřív nebo později však... A to nebyla jediná past, v níž Faile uvízla.

„Moudrá, nic víc ke sdělení nemám,“ zamumlala, když Someryn mlčela. Pokud nebyl člověk na hlavu padlý, tak od moudré neodešel, dokud ho nepropustila. „Moudrá, Sevanna před námi mluví bez zábran, ale říká málo.“

Obryně dál mlčela a Faile se po chvíli opovážila zvednout oči poněkud víc. Someryn upřeně hleděla na něco nad Faileinou hlavou a pusu měla ohromením otevřenou. Faile se zamračila, přesunula si koš a ohlédla se, ale nic, co by ospravedlňovalo Somerynin výraz, neuviděla, jen tábor, nízké tmavé aielské stany promíšené se špičatými a všemi možnými dalšími druhy stanů, většinou špinavě bílé nebo světle hnědé barvy, občas i zelené, modré, červené a dokonce i pruhované. Shaidové sebrali po útoku všechno, co mělo nějakou cenu, všechno, co by mohlo být užitečné, a za sebou nenechali nic, co by připomínalo stan.

I tak se stěží dostávalo na všechny. Bylo tady deset klanů, odhadovala to na víc než sedmdesát tisíc Shaidů a skoro stejně tolik gai’šainů , a všude, kam se podívala, viděla jenom obyčejnou činnost, tmavě odění Aielové si chodili po svém mezi pobíhajícími bíle oděnými zajatci. Kovář pracoval na kovadlině před otevřeným stanem, nástroje položené na vydělané hovězí kůži, děti sháněly stáda mečících koz, obchodnice předváděla své zboží v otevřeném špičatém stanu ze žlutého plátna a měla všechno od zlatých svícnů a stříbrných mís po hrnce a rendlíky, všechno uloupené. Hubený muž s koněm na vodicí otěži rozmlouval se šedovlasou moudrou jménem Masalin, nepochybně žádaje o léčbu na nějaký neduh svého zvířete, podle toho, jak koni pořád ukazoval na břicho. Nic, nač by měla Someryn civět.

Právě když se chtěla zase otočit, všimla si tmavovlasé Aielanky, hledící na opačnou stranu. Vlasy měla černé jako havraní křídlo, což byla mezi Aiely převeliká vzácnost. I zezadu Faile poznala Alarys, další moudrou. V táboře jich bylo přes čtyři sta, ale ona se je naučila rychle poznat od podívání. Zmýlit si moudrou s tkadlenou či hrnčířkou byl rychlý způsob, jak si vysloužit výprask.

Nemuselo nic znamenat, že Alarys stojí jako přikovaná a čumí stejným směrem jako Someryn nebo že jí loktuše sklouzla na zem, akorát že za ní poznala Faile další moudrou, také hledící k severozápadu, mlátící lidi, kteří se dostali před ni. To musela být Jesain, žena, jež by byla malá, i kdyby nebyla Aielanka, s hřívou vlasů rudých jako oheň a stejnou povahou. Masalin mluvila s mužem s koněm a ukazovala na zvíře. Ona nedokázala usměrňovat, ale všechny moudré, které to dokázaly, zíraly stejným směrem. To mohla způsobit jen jediná věc. Viděly, že na hřebem nad táborem někdo usměrňuje. Kdyby tam usměrňovala moudrá, určitě by se takhle netvářily. Mohla to být Aes Sedai? Nebo víc než jedna? Lepší nedoufat. Na to bylo příliš brzy.

Po ráně do hlavy se zapotácela a málem upustila koš.

„Co tu stojíš jako pařez?“ vyjela na ni Someryn. „Jdi si po své práci. Běž, než tě...!“

Faile šla, jednou rukou si přidržovala koš a druhou si zvedla sukně a šla co nejrychleji, aby neuklouzla a neupadla do bláta. Someryn nikoho netloukla a nikdy nezvedala hlas. Udělala-li obojí, bylo lepší jít jí okamžitě z cesty. Pokorně a poslušně.

Pýcha nařizovala zachovávat chladný vzdor, tiše se odmítat poddat, ale rozum říkal, že to je způsob, jak se ocitnout pod dvojnásobným dozorem. Shaidové možná brali mokřinské gai’šainy jako domácí zvířata, ale nebyli úplně slepí. Museli si myslet, že své zajetí přijala jako nevyhnutelnou skutečnost, pokud se jí měl podařit útěk, a na to musela myslet především. Čím dřív, tím líp. Rozhodně dřív, než se do toho zaplete Perrin. Nikdy nepochybovala, že jde za ní, že ji nějak najde – ten chlap by prošel i zdí, pokud by si to vzal do hlavy! – ale ona musela uniknout, než k tomu dojde. Byla dcerou vojáka. Znala počty Shaidů a věděla, kolik mužů může postavit Perrin, a věděla, jak se k němu dostat dřív, než dojde ke střetu. Byla tu pouze ta maličkost, že se nejdřív musela dostat ze spárů Shaidů.

Na co to moudré koukaly – na Aes Sedai, nebo na moudré od Perrina? Světlo, doufala, že to ne, ještě ne! Důležitější ale byly jiné věci, z nichž prádlo nebylo poslední. Nesla koš k troskám města Malden a proplétala se mezi gai’šainy . Ti, kteří odcházeli z města, nesli dvě těžká vědra na koncích tyče, položené na ramenou, kdežto do města se nosila vědra prázdná. Lidé v táboře měli velikou spotřebu vody a takhle se k nim dostávala – vědro za vědrem. Mezi gai’šainy bylo snadné poznat původní obyvatele Maldenu. Takhle daleko na severu Altary měli světlejší, ne olivovou pleť, a někteří dokonce modré oči, ale všichni omámeně klopýtali. Shaidové v noci přelezli hradby a překonali obranu dřív, než většina obyvatel zjistila, že je v nebezpečí, a stále zřejmě nemohli uvěřit, co se stalo s jejich životy.

Faile však pátrala po jedné určité tváři, po někom, o kom doufala, že dnes nebude nosit vodu. Hledala ji od chvíle, kdy se tu Shaidové před čtyřmi dny utábořili. Před bránou, jež byla otevřená dokořán, ji našla, bíle oděnou ženu vyšší než sama, s plochým košem na chleba u boku a kapuci shrnutou tak, že byl vidět kousek tmavorudých vlasů. Chiad se tvářila, že studuje železem obitou bránu, která Malden neochránila, ale otočila se, jakmile k ní Faile došla. Stály tam vedle sebe, aniž by se na sebe podívaly, a předstíraly, že si přendávají koše. Nebyl důvod, proč by spolu dva gai’šainové nemohli promluvit, ale nikdo by si neměl vzpomenout, že je chytili spolu. Bain a Chiad nesledovali tak přísně jako gai’šainy sloužící Sevanně, ale to by se mohlo změnit, kdyby se někdo rozpomněl. Skoro všichni v dohledu byli gai’šainové a kromě toho ze západní strany Dračí stěny, ale příliš mnoho se naučilo získávat si přízeň donášením. Většina lidí dělala, co musela, aby přežila, a někteří se vždycky snažili vystýlat vlastní hnízdečko, bez ohledu na okolnosti.