Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Grady jeho pohled bez mrkání opětoval. Pak kývl, prohrábl si vlasy a zhluboka se nadechl. Vypadal stejně unavený jako Elyas. Stejně vyčerpaný, jako se Perrin cítil. Vytvářet průchody a držet je otevřené, aby jimi mohly projít tisíce lidí a koní, byla dřina.

„Už sis dost odpočinul?“ zeptal se ho Perrin. Unavení lidé dělají chyby a chyba s jedinou silou mohla být osudová. „Nemám poslat pro Nealda?“

Grady na něho zíral krhavýma očima a po chvíli zavrtěl hlavou. „Fager není odpočatější než já. Možná míň. Já jsem silnější než on, o kousek. Lepší, když to udělám já.“ Otočil se k severovýchodu a bez varování se vedle stopami poznačeného kamene objevila svislá stříbromodrá čára. Annoura s hlasitým zasupěním uhnula s koněm, když se světelná čára rozšířila do průchodu, do díry ve vzduchu, za kterou byla vidět sluncem zalitá mýtina na prudkém svahu mezi stromy mnohem menšími, než rostly tady. Již rozštípnutá borovice se otřásla, jak ztratila poslední kousek opory, zasténala a dopadla se sněhem tlumeným praštěním, z něhož koně frkali a tancovali. Annoura se na asha’mana mračila, tvář jí temněla, ale Grady jen zamrkal a zeptal se: „Je to to správný místo?“ Elyas si upravil klobouk, než kývl.

Na víc Perrin nečekal. Sehnul se a projel s Tanečníkem do sněhu, který koni sahal nad spěnky. Mýtina byla malá, ale díky bílým oblakům na obloze vypadala po lese za ním jako obrovská prostora. Světlo bylo ve srovnání s lesem téměř oslepující, i když slunce bylo ještě za zalesněným hřebenem nad nimi. Shaidský tábor ležel právě za tím hřebenem. Perrin se toužebně zadíval tím směrem. Měl co dělat, aby zůstal na místě, místo aby vyrazil ozlomkrk k místu, kde byla Faile. Otočil Tanečníka čelem k průchodu. Přicházela Marline.

Ta si ho upřeně prohlížela a oči odtrhla jen na tak dlouho, aby došlápla bez zakopnutí do sněhu. Ustoupila stranou, aby mohli projít Aram a Dvouříčtí. Ti už byli na cestování zvyklí, i když na asha’many už méně, a jen ti nejvyšší trochu sklonili hlavu. Perrinovi došlo, že průchod je větší než ten první, který pro něj kdy Grady udělal. Tenkrát musel sesednout. Ale uvažoval o tom jen tak mimochodem, nebylo to důležitější než bzučení mouchy. Aram dojel k Perrinovi, napjatý, páchnoucí netrpělivostí a dychtivostí jet dál, a když Dannil a ostatní prošli a klidně si chystali šípy a obhlíželi okolní les, objevil se Gallenne, zachmuřeně sledující stromy, a za ním půl tuctu Mayenerů, kteří sklopili kopí a projížděli průchodem za ním.

Pak byl otevřený průchod dlouhou dobu prázdný, ale když už se Perrin rozhodl, že se vrátí a zjistí, co zdržuje Elyase, vousáč se objevil s Argandou a šesti nespokojeně se tvářícími Ghealdaňany za patami. Lesklé přílby a kyrysy byly pryč a všichni se mračili, jako by tam museli nechat spodky.

Perrin si pro sebe kývl. Pochopitelně. Shaidský tábor byl na druhé straně hřebene a stejně tak slunce. Ta lesklá zbroj by byla jako zrcadlo. Mělo ho to napadnout. Nechával se vést strachem k netrpělivosti, zamlžoval mu myšlení. Potřeboval mít jasnou hlavu, teď víc než kdy jindy. Podrobnosti, které mu uniknou teď, by ho mohly zabít a nechat Faile v shaidských rukou. Jak se o ni mohl nebát? Musel to zvládnout, ale jak?

K jeho překvapení projela bránou před Gradym, jenž vedl svého tmavého hnědáka, Annoura. Stejně jako vždycky, když ji viděl projíždět průchodem, ležela své klisně na krku, jak jen jí to vysoká sedlová hruška dovolila, a mračila se na otvor, vytvořený s pomocí mužské polovice jediné síly. Jakmile projela, pobídla koně co nejvýš do svahu, aniž by ještě vjela mezi stromy. Grady nechal průchod zavřít. Perrinovi po něm zůstal chvíli rudý otisk na sítnici. Annoura sebou trhla a odvrátila zrak, mračíc se na Marline a na Perrina. Kdyby nebyla Aes Sedai, byl by Perrin řekl, že soptí vztekem. Berelain jí musela přikázat, aby jela, ale ona za to nedávala vinu jí.

„Odsud jdeme pěšky,“ oznámil Elyas tichým hlasem, který nepřehlušil občasné dupnutí koně. Říkal, že Shaidové jsou neopatrní a nemají žádné hlídky, nebo skoro žádné, ale mluvil, jako by byli dvacet kroků od nich. „Muž na koni je moc vidět. Shaidové nejsou slepí, jen slepí na Aiely, což znamená, že vidí dvakrát líp než kdokoliv z vás, takže se nestavte nikde na obzoru, až se dostaneme nahoru. A snažte se nenadělat moc hluku, pokud to půjde. Nejsou ani hluší. Nakonec najdou naše stopy – v tom sněhu se s tím nedá moc dělat – ale nemusíme jim dávat vědět, že tu jsme, dokud nebudeme pryč.“

Arganda, už tak mrzutý, že musel sundat zbroj a chocholy, se začal hádat kvůli tomu, že Elyas dává rozkazy. Nebyl úplný hlupák, takže mluvil potichu, ale vojákoval už od patnácti a velel vojákům v bojích s bělokabátníky, Altařany a Amadičany, jak moc rád zdůrazňoval, a bojoval i v aielské válce a přežil Krvavý sníh u Tar Valonu. Aiely znal a nepotřeboval neoholeného zálesáka, aby mu vykládal, jak si má natahovat boty. Perrin to nechal plavat, protože si sice stěžoval, ale mezitím už přikazoval dvěma mužům, že mají držet koně. Opravdu nebyl hlupák, jen se bál o svou královnu. Gallenne nechal všechny muže v lese a mumlal, že kopiníci jsou bez koní k ničemu a nejspíš by si srazili vaz, kdyby je nutil jít někam pěšky. Taky nebyl hloupý, ale nejdřív vždycky viděl černou stranu. Elyas se ujal vedení a Perrin se zdržel jenom tak dlouho, aby si ze sedlových brašen vyndal mosazný dalekohled, který si strčil do kapsy kabátu.

Rostly tu hlavně borovice a jedle a další, v zimě bez listí. Svah nebyl o nic prudší než v Pískopcích u nich doma, i když kamenitější, což Dannilovi a ostatním Dvouříčským nedělalo problémy. Sunuli se do kopce se šípy nasazenými a dávali dobrý pozor a nenadělali o moc víc hluku než pára, která jim stoupala od úst. Aram se v lese taky vyznal, jen vytáhl meč a držel se u Perrina. Jednou si začal prosekávat cestu spletí zhnědlých lián, než ho Perrin zarazil, ale hluku nenadělal víc než Perrin, pouze mu pod nohama tiše křupal sníh. Nikoho nepřekvapilo, že Marline se pohybuje, jako by vyrostla v lese a ne v Aielské pustině, kde byly stromy vzácné a sníh nevídaný, i když se zdálo, že všechny její náhrdelníky a náramky by měly chřestit. Annoura šplhala skoro stejně tiše, jenom jí trochu odletoval sníh od sukní, ale obratně se vyhýbala trní suchých hlohů a trnek. Aes Sedai obvykle objevily způsob, jak člověka překvapit. Taky se jí dařilo sledovat ostražitě Gradyho, i když asha’man se zřejmě soustředil na to, kam šlape. Občas si ztěžka povzdechl a na chvíli se zastavil a zamračil se na hřeben před nimi, ale neopožďoval se. Gallenne a Arganda nebyli zrovna nejmladší a nebyli zvyklí chodit pěšky, když mohli jet, takže začínali funět a občas se přitahovali za stromy, ale pozorovali se navzájem skoro stejně tolik, jako sledovali půdu, a žádný nehodlal dopustit, aby ho ten druhý předběhl. Čtyři ghealdanští kopiníci, na druhou stranu, klouzali a padali, zakopávali o kořeny pod sněhem, pochvy se jim chytaly do lián a vztekle nadávali, když upadli nebo se popíchali o trní. Perrin začal zvažovat, že je pošle zpátky ke koním. Nebo by je musel praštit po hlavě a nechat na místě, kde je cestou zpátky vyzvednou.

Náhle z podrostu před Elyasem vystoupili dva Aielové, obličeje jim až k očím zakrývaly tmavé závoje a z ramen jim visely bílé pláště. V rukou drželi oštěpy a puklíře. Podle výšky to byly Děvy oštěpu, což ovšem neznamenalo, že jsou méně nebezpečné než ostatní algai’d’siswai , a vmžiku bylo nataženo devět dlouhých luků a na srdce jim mířily šípy.