Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Elyas sesedl, dřepl si a zamračil se na proseknutý kámen, aniž by věnoval pozornost svému koni, který tahal za otěže a snažil se vycouvat. Vedle kamene byl silný kmen borovice, dobře deset sáhů dlouhý, zapřený jedním koncem o rozervané zbytky pařezu dost vysoko, aby pod ním Elyas mohl projít, aniž by se musel shrbit. Jasné sluneční paprsky, pronikající lesem tu a onde, jako by prohlubovaly stín kolem stopami označeného kamene, ale to Elyasovi činilo stejně malé potíže jako Perrinovi. Z pachu hořící síry, jenž stále ještě visel ve vzduchu, krčil nos. „Měl jsem dojem, že jsem ten smrad zachytil cestou sem. Asi by ses o tom zmínil, kdybys neměl v hlavě jiné věci. Velká smečka. Větší, než jsem kdy viděl nebo o tom slyšel.“

„To tvrdila i Masuri,“ prohodil Perrin nepřítomně. Co Gradyho zdrželo? Kolik lidí je v Ebú Daru? Tak velký byl shaidský tábor. „Říkala, že narazila na stopy sedmi smeček a tuhle ještě nikdy nepotkala."

„Hm, sedmi,“ zamumlal Elyas překvapeně. „Dokonce i Aes Sedai musela urazit kus cesty, aby dokázala tohle. Většina příběhů o temných psech pochází od lidí vylekaných tmou.“ Zamračil se na stopy křižující hladký kámen, potřásl hlavou a do hlasu se mu vloudil smutek, když řekl: „Kdysi to byli vlci. Anebo aspoň duše vlků, co je chytil a pokřivil Stín. To bylo jádro, ze kterýho byli vytvoření temní psi, Stínubratři. Myslím, že proto musejí být u Poslední bitvy i vlci. Nebo možná temný psy vytvořili, protože tam budou vlci, aby proti nim bojovali. Vedle vzoru občas vypadá sovarrská krajka jako kus šňůrky. Každopádně to bylo dávno, během trollockých válek, alespoň pokud se mi podařilo zjistit, a za války Stínu předtím. Vlci mají dlouhou paměť. Na to, co ví jeden vlk, se nikdy doopravdy nezapomene, dokud zůstanou ostatní vlci naživu. Ale hovoru o temných psech se vyhýbají a temným psům jakbysmet. Při pokusu zabít jednoho Stínubratra by mohla zemřít i stovka vlků. Horší, kdyby neuspěli, temný pes by mohl pohltit duše těch, kteří ještě nejsou úplně mrtví, a tak za rok by se objevila nová smečka Stínubratrů, co by se ani nepamatovali na to, že kdysi byli vlky. Teda já doufám, že by si to nepamatovali.“

Perrin přitáhl otěže, i když toužil po pohybu. Stínubratři. Vlčí jméno pro temné psy nabylo větších chmur. „Sežrali by i lidskou duši, Elyasi? Řekněme duši člověka, který dokáže mluvit s vlky?“ Elyas pokrčil rameny. Jen hrstka lidí dokázala to, co oni dva. Odpověď na tyto otázky by mohli zjistit až ve chvíli smrti. Důležitější v této chvíli bylo, že jestli kdysi byli vlky, museli být dost inteligentní, aby ohlásili, co najdou. Masuri to ostatně naznačila. Hloupé by bylo věřit v opak. Jak dlouho potrvá, než to udělají? Kolik času má, aby osvobodil Faile?

Křupání kopyt ve sněhu ohlásilo jezdce, a on honem sdělil Elyasovi, že temní psi oběhli tábor, takže donesou zprávy o něm tomu, komu se mají hlásit.

„S tím bych si moc hlavu nelámal, synku,“ odpověděl starší muž a ostražitě vyhlížel přicházející jezdce. Poodešel od kamene a začal se protahovat, jak měl svaly ztuhlé dlouhým pobytem v sedle. Elyas byl příliš opatrný, aby se nechal chytit, jak studuje něco, co bylo pro ostatní zahaleno stínem. „To vypadá, že lovili něco důležitějšího než tebe. A půjdou po té kořisti, dokud ji nenajdou, i kdyby to trvalo celý rok. Neboj se. Tvou ženu dostaneme zpátky dřív, než ti temní psi ohlásí, že jsi tady. Neříkám, že to bude snadný, ale dokážeme to.“ Odhodlání měl v hlase i v pachu, ale skoro žádnou naději.

Perrin bojoval se zoufalstvím, odmítal se mu poddat, a zas nechal Tanečníka chodit, když se mezi stromy objevila Berelain s osobní stráží a za Annourou jela na koni Marline. Jakmile Aes Sedai zastavila koně, moudrá se soumračnýma očima sklouzla na zem a setřásla si sukně přes tmavé punčochy. Jiná žena by se možná červenala, že ukazuje nohy, ne však Marline. Ta si jen urovnala šaty. Zato Annoura se tvářila rozčileně, zakysle a podrážděně, díky čemuž její nos připomínal zobák ještě víc. Mlčela, ale vypadala, že je připravená kousat. Musela si být jistá, že její nabídku na vyjednávání se Shaidy přijmou, zvlášť když ji podpořila Berelain a Marline se tvářila přinejhorším neutrálně. Šedé byly vyjednavačky, zprostředkovatelky, rozhodovatelky a uzavíratelky dohod. To mohl být její motiv. Co jiného by to mohlo být? Tento problém musel odsunout na později, ale nesměl na něj zapomenout. Musel brát v úvahu vše, co by se mohlo zamotat do osvobození Faile, ale problém, který musel rozlousknout hned, ležel čtyřicet mil na severovýchod.

Okřídlená garda vytvořila ochranný kruh mezi stromy kolem místa na cestování a Berelain se připojila k Perrinovi a snažila se ho zatáhnout do hovoru, vnutit mu zbytek bažanta. Byla cítit nejistotou, pochybovala o jeho rozhodnutí. Možná doufala, že se jí ho podaří přesvědčit, aby se pokusil dojednat výkupné. On nechal Tanečníka chodit a odmítal poslouchat. Pokusit se o to by znamenalo vsadit všechno na jeden vrh kostek. A když byla v sázce Faile, nemohl si dovolit hazard. Metodicky, jako kdyby pracoval v kovárně, tak to bylo správné. Světlo, ale že byl unavený. Soustředil se na svůj hněv a vstřebával jeho žár, aby měl energii.

Krátce po Berelain dorazili Gallenne a Arganda s dvojstupem ghealdanských kopiníků v leštěných kyrysech a kónických přilbách a rozestavili se mezi Mayenery. Berelain se do pachu vloudilo podráždění, když odjela za Gallennem. Ti dva seděli na koních těsně u sebe a jednooký muž skláněl hlavu a poslouchal, co mu Berelain povídá. Mluvila potichu, avšak Perrin věděl, o čem se baví, alespoň částečně. Občas se po něm ohlédli, jak tak vodil Tanečníka pořád sem a tam. Arganda zastavil svého pstružáka na jednom místě a hleděl mezi stromy k táboru, nehybný jako socha, ale vyzařující netrpělivost, jako z ohně vyzařuje teplo. Byl ztělesněním vojáka, samý chochol, s mečem a stříbřenou zbrojí, tvář jako z kamene, ale páchl již téměř panikou. Jakmile bude Faile zpátky, všechno bude zase v pořádku. Všechno bude v pořádku. Sem a tam, tam a sem.

Konečně se objevil Aram se zívajícím Jurem Gradym na tmavém hnědákovi, dost tmavém, aby vedle lysiny na nose vypadala jeho srst černá. Dannil a tucet Dvouříčských, pro tentokrát bez oštěpů a halaparten, zato s dlouhými luky, jeli za nimi, ale ne moc blízko. Grady, podsaditý chlapík s ošlehaným obličejem, jemuž se již začínaly dělat vrásky, i když byl ještě poměrně mladý, vypadal jako ospalý sedlák i přes to, že měl u pasu meč s dlouhým jílcem a na sobě černý kabát se stříbrným mečíkem na vysokém límci, ale statek nechal daleko za sebou, a Dannil a ostatní se mu vždycky vyhýbali širokým obloukem. Perrinovi taky, drželi se zpátky a koukali do země, občas dokonce vrhali rozpačité pohledy na něj a na Berelain. Na tom nezáleželo. Všechno bude v pořádku.

Aram se pokusil dovést Gradyho k Perrinovi, ale asha’man věděl, proč ho sem zavolali. S povzdechem sesedl vedle Elyase, jenž dřepěl v kaluži světla a do sněhu kreslil mapu a mluvil o vzdálenostech a směru a popisoval dopodrobna místo, kam se chtěl dostat, na mýtinu na svahu otočenému k jihu, s hřebenem, kde byly na třech místech prolákliny. Vzdálenost a směr stačily, pokud byly přesné, ale čím lepší obrázek si asha’man o místě udělal, tím blíže se dokázal dostat.

„Tady nesmíš udělat chybu, chlapče.“ Elyasovi plály oči soustředěním. Ať už si ostatní o asha’manovi mysleli cokoliv, jeho to nikdy nezastrašilo. „V tý krajině je plno hřebenů a hlavní tábor je jen asi míli od tohohle. Budou tam hlídky, malý oddíly, tábořící každou noc na jiným místě, tak dvě míle okolo. Jestli nás posadíš o kus dál, tak nás určitě uvidí.“