Robert Jordan - Křižovatka soumraku

S velkou námahou potlačil zoufalství a mačkal ho, až to byla jenom kroutící se vlákna, která mohla přikrmit jeho hněv. Kladivo v sobě nemělo prostor pro zoufalství. Deset klanů nebo celý kmen Shaidů, pořád měli Faile a on musel přijít na to, jak ji odtamtud dostat.

„Co záleží na tom, kolik jich je?“ chtěl vědět Aram. „Když do Dvouříčí vtrhli trolloci, byly jich tisíce, desítky tisíc, ale my jsme je stejně pobili. Shaidové nemůžou být horší než trolloci.“

Perrin zamrkal, jak ho překvapilo, že stojí za ním, nemluvě o Berelain, Gallennem a Aes Sedai. Jak spěchal za Elyasem, přestal vnímat všechno ostatní. Mezi stromy byli vidět muži, které Arganda přivedl pro střet s Masemou. Stále udržovali řady, ale Berelainina osobní stráž utvořila volný kruh kolem Elyase a stála tváří ven z kruhu. Moudré stály mimo tento kruh a s vážnými výrazy naslouchaly Eliendě. Ta mluvila potichu a občas kroutila hlavou. Její názor na stav věcí nebyl o nic veselejší než Elyasův. Ve spěchu musel Perrin ztratit košík, nebo ho zahodit, protože teď ho měla u sedla pověšený Berelain. Tvářila se... mohl to být soucit? Světlo ho spal, byl příliš utahaný, aby mu to vůbec myslelo. Jenže teď, víc než kdy jindy, potřeboval, aby mu to myslelo. Jeho příští chyba by mohla být poslední, pro Faile.

„Podle toho, co jsem slyšel, cikáne,“ ozval se Elyas tiše, „když přišli trolloci, podařilo se vám je ve Dvouříčí překvapit. Máš nějaký rafinovaný plán, jak překvapit Shaidy?“ Aram se na něj mrzutě zamračil. Elyas ho znal dřív, než se chopil meče, a Aram nebyl rád, když mu ty časy někdo připomínal, i přes šaty jasných barev, které stále nosil.

„Deset klanů nebo padesát,“ zavrčel Arganda, „musí existovat nějaký způsob, jak královnu osvobodit. A taky ostatní, samozřejmě. A taky ostatní.“ Zlobně se mračil, ale byl cítit zoufalstvím, liška připravená ukousnout si tlapu, aby unikla z pasti. „Přijmou...? Přijmou to výkupné?“ Rozhlížel se kolem sebe, až uviděl, jak od okřídlené gardy přichází Marline. Dařilo se jí jít rychle i ve sněhu a ani trochu neklopýtala. Ostatní moudré už nebyly nikde v dohledu a Elienda taky ne. „Přijmou ti Shaidové výkupné... moudrá?“ Uctivé oslovení znělo, jako by ho to napadlo až dodatečně. Už si sice nemyslel, že Aielové mezi nimi mají něco společného s únosem, ale Aielům stejně nedůvěřoval.

„To nemůžu říct.“ Marline si jeho tónu nevšímala. S rukama zkříženýma na prsou tam stála a zírala na Perrina, ne na Argandu. Byl to jeden z těch pohledů, kdy žena muže zvažuje a přeměřuje si ho, dokud mu nedokáže ušít oblek nebo mu sdělit, kdy si naposledy pral spodky. Kdysi, když měl ještě na takové věci čas, by ho to vyvedlo z míry. Když znovu promluvila, v jejím tónu nebylo nic rádcovského, jen sdělovala fakta. Možná to tak dokonce i myslela. „Vaše mokřinské placení výkupného je proti našim zvyklostem. Gai’šaina je možné dát jako dar nebo vyměnit za jiného gai’šaina , ale nejsou to zvířata k prodeji. Zdá se však, že Shaidové už se ji’e’toh neřídí. Berou mokřiňany jako gai’šainy a berou všechno, ne jen pětinu. Mohli by určit cenu.“

„Moje klenoty ti jsou k dispozici, Perrine,“ přisadila si Berelain klidně s vážným výrazem. „V případě nutnosti mohou Grady nebo Neald donést další z Mayene. Zlato také.“

Gallenne si odkašlal. „Altařané jsou na loupežníky zvyklí, má paní, ať už to jsou sousední šlechtici nebo zbojníci,“ začal pomalu a plácl se otěžemi do dlaně. I když Berelain odporoval nerad, očividně to hodlal udělat. „Takhle daleko od Ebú Daru neplatí žádné zákony, jen to, co řekne místní pán nebo paní. Šlechta i kmáni jsou zvyklí vyplatit každého, koho neporazí v boji, a rychle ten rozdíl poznají. Není normální, že se nikdo z nich nepokusil vykoupit si bezpečí, ale po cestě, kudy šli tihle Shaidové, jsme viděli jen trosky a neslyšeli nic jiného, než že uloupí všechno, co se dá odnést. Nabídku na výkupné by mohli přijmout, ale dá se jim věřit, že za to něco dají zpátky? Už když vyslovíme nabídku, mohli bychom se tím vzdát jediné skutečné výhody, totiž že o nás ještě nevědí.“ Annoura lehce zavrtěla hlavou, jen nepatrně, ale Gallenne ten pohyb zachytil i jedním okem a zamračil se. „Ty nesouhlasíš, Annouro Sedai?“ zeptal se zdvořile. A s náznakem překvapení. Šedá se občas chovala téměř ostýchavě, zvlášť před sestrou, ale nikdy neváhala promluvit, když nesouhlasila s radou danou Berelain.

Tentokrát však Annoura zaváhala a zakryla to tím, že si přitáhla plášť k tělu a pečlivě upravovala záhyby. Bylo to od ní neohrabané. Aes Sedai si uměly nevšímat horka a zimy, když chtěly, nedotýkalo se jich to, i když všichni ostatní kolem byli zlití potem nebo jim cvakaly zuby. Aes Sedai, jež věnovala pozornost na teplotu, získávala čas, aby mohla přemýšlet, obvykle o tom, jak zakrýt to, nač myslí. Nepatrně se zamračila na Marline, konečně se rozhodla a přestala se mračit.

„Vyjednávání je vždycky lepší než bojování,“ pronesla s chladným tarabonským přízvukem, „a při vyjednávání je důvěra vždycky otázkou bezpečnosti, že? Musíme pečlivě zvážit, jaká opatření podniknout. Je tu také otázka, kdo k nim půjde. Moudré už možná nejsou posvátné, protože se zúčastnily bitvy u Dumajských studní. Sestra nebo skupina sester by si mohla vést lépe, ale i pak je třeba veliké opatrnosti. Já jsem ochotná –“

„Žádný výkupný,“ prohlásil Perrin, a když na něj všichni zazírali, většinou konsternovaně, Annoura s nečitelným výrazem, tak to zopakoval ještě tvrději. „Žádný výkupný.“ Nezaplatí těmhle Shaidům za to, že ublížili Faile. Určitě se bála, a oni za to budou platit, ne brát peníze. Kromě toho měl Gallenne pravdu. Nic, co Perrin viděl, v Altaře i v Amadicii nebo předtím v Cairhienu, nenaznačovalo, že se Shaidům dá věřit, že dodrží uzavřenou dohodu. To by klidně mohl věřit krysám v sýpce a housenkám v zelí. „Elyasi, chci vidět jejich tábor.“ Když byl malý kluk, poznal jednoho slepce, Nata Torfinna, s vrásčitou tváří a řídkými bílými vlasy, jenž dokázal rozložit každý kovářský hlavolam jen po hmatu. Celá léta se Perrin pokoušel jeho výkon zopakovat, ale nikdy se mu to nepodařilo. Musel vidět, jak do sebe kousky zapadají, než se v nich vyznal. „Arame, najdi Gradyho a řekni mu, ať za mnou co nejrychleji přijde na plac pro cestování.“ Tak začali říkat místu, kam dorazili po každém skoku a odkud vyráželi na další. Pro asha’many bylo snazší setkat průchod na místě, jehož se již dotklo tkanivo toho předchozího.

Aram cílevědomě kývl, otočil bělouše a vyrazil k táboru, ale Perrin už viděl námitky, otázky a požadavky, hromadící se ve tvářích okolo něj. Marline ho stále studovala, jako by si náhle nebyla jistá tím, co je zač, a Gallenne se mračil na otěže ve své dlani, nepochybně viděl, jak se věci obracejí k horšímu, ať udělá cokoliv, ale Berelain vypadala rozrušeně, v očích jí byly vidět námitky, a Annoura tiskla rty do tenké čárky. Aes Sedai nesnášely, když je někdo přerušoval, a ať už byla na Aes Sedai ostýchavá nebo ne, vypadala, že je připravená svou nelibost si vybít. Arganda, stále rudější, otevřel pusu s očividným záměrem začít řvát. Arganda řval často od chvíle, kdy mu unesli královnu. Nemělo smysl tu čekat a poslouchat je.

Perrin pobodl koně a projel kruhem gardistů, míře k rozpolceným stromům. Ne cvalem, ale ani se neloudal – rychlým klusem projížděl mezi vysokými stromy, ruce zaťaté do otěží, a již vyhlížel Gradyho. Elyas ho beze slova následoval. Perrin si byl jistý, že v sobě nemá místo ani na špetku strachu, ale z Elyasova ticha mu dobře nebylo. Ten totiž nikdy nenarazil na překážku, aniž by viděl cestu, jak ji obejít. Ale nějaká cesta tu být musela. Když dorazili ke kamenné desce, Perrin nechal Tanečníka chodit sem a tam kolem pokácených stromů i mezi stojícími, střídavě ve světle a stínu, neschopen ho zastavit. Musel být v pohybu. Musela existovat nějaká cesta. Myšlenky mu běhaly jako krysy v kleci.