Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Ze stopy temných psů je vždycky cítit naléhavost, ale různí se podle mnoha faktorů, kterými si nejsem jistá. Tahle má silnou příměs... asi by se to dalo nazvat – netrpělivost. Není to vlastně dost silné, zdaleka ne – jako kdybych nazvala bodnou ránu píchnutím o špendlík – ale postačí to. Řekla bych, že jsou na lovu už nějakou dobu a kořist jim nějak uniká. Ať už příběhy říkají cokoliv – mimochodem, urozený pane Gallenne, sůl temným psům v nejmenším neublíží.“ Takže nakonec nebyla úplně ztracená v myšlenkách. „Přes příběhy neloví náhodně, i když zabijí cokoliv, dostanou-li příležitost a nebude-li to zasahovat do štvanice. Pro temné psy je lov vším. Jejich kořist je vždycky důležitá pro Stín, i když občas netušíme proč. Ví se o nich, že prošli bez povšimnutí velké a mocné, aby zabili selku nebo řemeslníka, nebo vstoupili do městečka či vesnice, aniž by tam někoho zabili, i když tam přišli s určitým záměrem. To, co mě napadlo jako první důvod, proč sem asi přišli, můžeme zavrhnout, poněvadž pokračovali v cestě.“ Pohledem zalétla k Perrinovi, ale tak rychle, že si nebyl jistý, jestli si toho všiml ještě někdo jiný. „Vzhledem k tomu silně pochybuji, že se vrátí. No ano, jsou pryč asi hodinu. To, jak se obávám, je vše, co k tomu mohu říci.“ Když domluvila, Nevarin a ostatní moudré pochvalně kývaly a jí se vrátilo trochu barvy do tváří, třebaže rychle zmizela, když si opět nasadila masku aessedaiovské vyrovnanosti. Závan větru přinesl k Perrinovi její pach, překvapený a potěšený, a rozčilený, že je potěšená.

„Děkuji ti, Masuri Sedai,“ pronesla Berelain formálně a lehce se uklonila ze sedla, na což Masuri nepatrně sklonila hlavu. „Uklidnila jsi nás.“

A pach strachu mezi vojáky vskutku slábl, i když Perrin slyšel, jak si Gallenne mrmlá: „To poslední nám mohla říct hned na začátku."

Perrin zachytil ještě něco, přes podupávání koní a tichý smích mužů, jimž se ulevilo. Od jihu se ozvalo volání modřinky, což kromě něj nemohl nikdo jiný slyšet, a vzápětí následovalo bzučivé volání škraboškového vrabce. Další modřinka se ozvala blíž, opět následovaná škraboškovým vrabcem, a stejný pár to zopakoval ještě blíž. V Altaře mohli být modřinky i škraboškoví vrabci, on ale věděl, že tihle nosí dvouříčské luky. Modřinka znamenala blížící se lidi, ne málo a možná ne přátelské. Škraboškový vrabec, jehož doma nazývali i zlodějský pták, neboť kradl lesklé předměty, na druhou stranu... Perrin přejel palcem ostří své sekery a čekal na další zavolání, dost blízko na to, aby si ho všimli i ostatní.

„Slyšeli jste to?“ zeptal se a díval se k jihu, jako kdyby to právě zachytil. „Moje hlídky zahlídly Masemu.“ To upoutalo pozornost a několik mužů kývlo, když se volání ozvalo ještě blíž. „Přichází odtamtud.“

Gallenne si s klením narazil barbutu na hlavu a nasedl. Annoura zvedla otěže a Masuri se začala brodit sněhem zpátky ke svému strakáči. Kopiníci se vrtěli v sedlech a začal z nich být cítit hněv, opět podkreslený strachem. Okřídlená garda měla u Masemy krvavý dluh, ale nikdo se netěšil, že ho vybere, když jich bylo padesát a Masema vždycky jezdil nejméně se stovkou nohsledů.

„Nebudu před ním utíkat,“ prohlásila Berelain. Zamračeně hleděla k jihu. „Počkáme na něj tady.“

Gallenne otevřel pusu a zase ji zavřel, aniž by promluvil – tedy ne k ní. Zhluboka se nadechl a začal pokřikovat rozkazy na svoje gardisty. Seřadit je nebylo snadné. I když stály stromy dost daleko od sebe, les nebyl právě nejlepší místo pro kopiníky. Každý útok by byl od začátku rozkolísaný, a vrazit do někoho kopí bylo těžké, když mohl uhnout za strom a dostat se člověku do zad. Gallenne se je snažil seřadit před Berelain, mezi ni a blížící se muže, ale ona po něm loupla okem a jednooký muž hned změnil rozkazy a seřadil kopiníky do nerovné řady, prohnuté kolem stromů, ale s ní uprostřed. Jednoho vojáka poslal tryskem do tábora. Muž se hnal sehnutý v sedle, kopí skloněné jako při útoku, a hnal se, jak nejrychleji to ve sněhu šlo. Berelain zvedla obočí, neřekla však nic.

Annoura zamířila s koněm k Berelain, ale zastavila se, když na ni Masuri zavolala. Hnědá sestra držela svého strakáče, ale stála tam, s moudrými, jež ji převyšovaly, takže vypadala skoro jako dítě. Annoura zaváhala, dokud ji Masuri nezavolala znovu, ostřeji, a potom měl Perrin dojem, že si Annoura ztěžka povzdechla, než k nim dojela a sesedla. Ať už Aielanky říkaly cokoliv, mluvily příliš potichu, aby je Perrin slyšel, obstoupily Annouru a skláněly se k ní, což se tarabonské sestře nelíbilo. Tvář měla schovanou v kapuci, avšak copánky se třepetaly ještě rychleji, jak vrtěla hlavou, a nakonec se rázně odvrátila a vložila nohu do třmene. Masuri tam klidně stála a nechala moudré, aby si řekly své, ale teď položila ruku Annouře na loket a něco řekla. Nato Annoura svěsila ramena a moudré kývly. Annoura si shrnula kapuci a počkala, až se Masuri vyškrábe na svého koně, než nasedla. Pak společně zajely ke kopiníkům a zastavily se vedle Berelain. Moudré se vtlačily mezi ně na opačné straně, než stál Perrin. Annoura věšela koutky širokých úst a nervózně si třela palce.

„Co máte v plánu?“ zeptal se Perrin a snažil se neskrývat podezření. Moudré sice nechávaly Masuri slézat se s Masemou, ale pořád tvrdily, že by bylo lepší, kdyby byl mrtvý. Aes Sedai nemohly použít jedinou sílu jako zbraň, pokud jim nehrozilo nebezpečí, ale moudré žádná taková omezení neměly. Napadlo ho, jestli se propojily. Věděl o jediné síle víc, než kdy chtěl, a dost o moudrých, aby si byl jistý, že kruh povede Nevarin, pokud by ho vytvořily.

Annoura otevřela pusu, avšak Carelle na ni varovně sáhla, tak ji zase zavřela a zamračila se na Masuri. Hnědá sestra našpulila rty a lehce zavrtěla hlavou, což Annouru nejspíš neobměkčilo. Rukama v rukavičkách mačkala otěže tak pevně, až se třásly.

Nevarin se podívala na Perrina, jako by mu četla myšlenky. „My máme v plánu bezpečně tě doprovodit zpět do tábora, Perrine Aybaro,“ prskla ostře, „tebe a Berelain Paeron. My máme v plánu zařídit, aby dnešek a příští dny přežilo co nejvíc lidí. Máš námitky?“

„Hlavně nedělejte nic jinýho, pokud vám neřeknu,“ upozornil ji. Taková odpověď mohla znamenat plno věcí. „Vůbec nic.“

Nevarin znechuceně vrtěla hlavou a Carelle se zasmála, jako by udělal ohromný vtip. Žádná z moudrých si zřejmě nemyslela, že je třeba ještě něco říkat. Dostaly rozkaz ho poslouchat, jenomže jejich představa poslušnosti se jaksi nesrovnávala s tím, co se kdy naučil. To by spíš prasatům narostla křídla, než by z nich dostal lepší odpověď.

Mohl to zarazit. Věděl, že by měl. Ať už moudré plánovaly cokoliv, schůzka s Masemou tak daleko od ostatních v táboře, když ten muž musel vědět, kdo ukradl jeho seanchanský papír, bylo jako doufat, že člověk dostane ruku z kovadliny dřív, než dopadne kladivo. Berelain byla skoro stejně hrozná jako moudré, když přišlo na plnění jeho rozkazů, ale usoudil, že by poslechla, kdyby vydal rozkaz stáhnout se do tábora. Aspoň si myslel, že by to udělala, přestože její pach prozrazoval, že se drží zuby nehty. Zůstávat bylo nesmyslné riziko. Byl si jistý, že by ji o tom dokázal přesvědčit. Ale ani před tím mužem nechtěl utíkat. Jedna jeho část mu říkala, že se chová hloupě. Ta větší doutnala vztekem, jaký se mu ovládal jen stěží. Aram se vtlačil vedle něj a mračil se, ale aspoň netasil meč. Mávání mečem by mohlo být jako hodit žhavý uhlík do seníku a čas na střet s Masemou ještě nenastal. Perrin položil ruku na sekeru. Ještě ne.