Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Nakonec Nevarin kývla. A přívětivě, pochvalně se usmála. Perrin ji ještě nikdy neviděl se usmát. Nevarin se sice pořád nemračila, ale obvykle se tvářila, že hledá někoho, komu by mohla vynadat.

Teprve když kývla, předala Masuri otěže jednomu z vojáků. Její strážce nebyl nikde v dohledu, což muselo být dílo moudrých. Rovair se jí obvykle držel jako kudlibabka. Masuri si vyhrnula rozdělené sukně a sněhovou závějí se vydala ke kameni. Když došla k němu, začala pohybovat rukama nad otisky, očividně usměrňovala, i když Perrin neviděl, že by se něco dělo. Moudré ji pozorně sledovaly, ale ony musely její tkánivo vidět. Annoura nedávala najevo sebemenší zájem. Šedé sestře se třepetaly copánky, jako kdyby vrtěla hlavou, a potom poodvedla svého koně stranou, z dohledu moudrých, i když tím se dostala dál od Berelain, přičemž by si každý mohl myslet, že ta její radu právě teď může potřebovat. Annoura se moudrým opravdu vyhýbala, jak to jen šlo.

„Zhmotnělé příběhy od ohně,“ zamumlal Gallenne a s letmým pohledem na Masuri odvedl koně od kamene. Aes Sedai ctil, ale jen málokdo chtěl být poblíž, když usměrňovaly. „I když nevím, proč mě to ještě překvapuje po tom, co jsem od odjezdu z Mayene všechno viděl.“ Masuri, soustředěná na stopy, si ho nevšímala.

Kopiníci se zavlnili, jako by skutečně nevěřili vlastním očím, dokud jim to jejich velitel nepotvrdil, a někteří z nich začali páchnout strachy, jako by čekali, že temní psi vyskočí ze stínů. Perrin s tolika lidmi kolem nerozeznával jednotlivé pachy, ale ustrašený smrad byl dost silný, takže musel vycházet od více lidí.

Gallenne asi vycítil to, co Perrin zvětřil. Měl své chyby, ale vojákům velel už dlouho. Pověsil si barbutu na jílec meče a zazubil se. S klípcem přes oko vypadal chmurně, muž, jenž vidí vtip i tváří v tvář smrti a očekává, že ho tam uvidí i ostatní. „Jestli nám budou černí psi dělat potíže, posolíme jim uši,“ řekl hlasitě a srdečně. „To se dělá v příbězích, ne? Nasypete jim sůl na uši a oni zmizí.“ Několik kopiníků se zasmálo, i když pach strachu příliš nezeslábl. Příběhy vyprávěné u ohně byly jedna věc, ale když se tu ti tvorové objevili osobně, bylo to něco zhola jiného.

Gallenne dovedl koně k Berelain a položil ruku jejímu ryzákovi na krk. Zamyšleně se podíval na Perrina, což Perrin vyrovnaně opětoval a odmítal přiznat, že pochopil, co naznačuje. Ať už chtěl ten muž říci cokoliv, mohl to říci před ním a před Aramem. Gallenne si povzdechl. „Oni se ovládnou, má paní,“ pronesl tiše, „ale fakt je, že naše postavení není zrovna bezpečné, nepřátelé jsou všude kolem a docházejí nám zásoby. Zplozenci Stínu mohou věci jen zhoršit. Mě váže povinnost k tobě a k Mayene, má paní, a se vší úctou k urozenému pánu Perrinovi bys mohla zvážit změnu plánů.“ Perrin se navztekal – ten muž chtěl opustit Faile! – ale Berelain promluvila dřív, než mohl vybuchnout.

„Žádné změny nebudou, urozený pane Gallenne.“ Občas bylo snadné zapomenout, že je vládkyní, jakkoliv bylo Mayene malé, ale v jejím hlase se ozýval velitelský tón hodný královny Andoru. Jak byla vzpřímená, její sedlo vypadalo jako trůn, a mluvila dost hlasitě, aby její rozhodnutí uslyšeli všichni, a dost rázně, aby všichni věděli, že se rozhodla . „Jestli jsou nepřátelé všude kolem, tak pokračovat v cestě je stejně bezpečné jako se vrátit nebo odbočit. Ale i kdyby cesta zpátky či stranou byla desetkrát bezpečnější, stejně bych pokračovala dál. Hodlám napomoci záchraně urozené paní Faile, i kdybychom se museli probojovat přes tisíc temných psů a trolloků navrch. To jsem přísahala, že učiním!“

Odpověděl jí hromový jásot, gardisté křičeli a mávali kopími, až červené fábory vlály. Pach strachu zůstal, ale teď se tvářili, že jsou připravení prosekat se libovolným počtem trolloků, jen aby se neshodili v Berelaininých očích. Gallenne jim velel, ale ke své vládkyni cítili víc než pouhou náklonnost, i když měla, co se mužů týče, jistou pověst. Berelain bránila Mayene před tím, aby je pohltil Tear, tím, že štvala jednoho muže, kterému připadala krásná, proti jinému. Perrin sám měl co dělat, aby překvapeně necivěl s otevřenou pusou. Mluvila stejně odhodlaně, jako se cítil on! Byla cítit stejným odhodláním! Gallene neochotně sklonil hlavu na znamení, že se podvoluje, a Berelain spokojeně kývla, než obrátila pozornost zpátky k Aes Sedai u kamene.

Masuri už přestala mávat rukama, zírala na otisky a zamyšleně si poklepávala prstem na rty. Byla hezká, ale ne krásná, i když za něco z toho mohla být zodpovědná aessedaiovská bezvěkost. Často bylo těžké poznat sestru, která se narodila v chudém hospodářství, od té, jež přišla na svět ve velkolepém paláci. Perrin ji viděl celou rudou vzteky, unavenou a na konci sil, ale přes obtížné cestování a život v aielských stanech měla tmavé vlasy a šaty upravené, jako by se jí o ně starala komorná. Teď zrovna mohla stát v knihovně.

„Co jsi zjistila, Masuri?“ zeptala se Berelain. „Masuri, prosím? Masuri?“

Poslední slovo už znělo dost ostře a Masuri sebou trhla, jako by ji překvapilo, že zde není sama. Nejspíš ji to překvapilo. V mnoha věcech působila spíš jako zelená než jako hnědá, víc se soustředila na činy, než na rozjímání, šla rovnou k věci a nikdy nemluvila nejasně, ale stále byla schopná plně se ponořit do toho, co upoutalo její pozornost. Teď sepjala ruce v pase a otevřela ústa, ale než promluvila, zaváhala a tázavě se podívala na moudré.

„Jenom mluv, děvče,“ vyzvala ji Nevarin netrpělivě a za cinkání náramků si dala ruce v bok. Zamračila se, čímž vypadala víc jako obvykle, ale žádná moudrá se netvářila pochvalně. Všechny tři se mračily, až vypadaly jako tři světlooké vrány na plotě. „Nenechávaly jsme tě jen ukojit tvou zvědavost. Tak ven s tím. Pověz nám, co jsi zjistila."

Masuri zrudla, ale okamžitě začala mluvit, oči upřené na Berelain. Určitě se jí nelíbilo, když jí někdo nadával na veřejnosti, ať už ostatní věděli či nevěděli o jejích vztazích s moudrými. „O temných psech je známo poměrně málo, ale já o nich něco nastudovala. Během let jsem narazila na stopy sedmi smeček, u pěti z nich dvakrát a u dvou třikrát.“ Barva se jí vytrácela z tváří a začínala mluvit, jako by přednášela. „Někteří staří autoři hovoří o tom, že existuje pouze sedm smeček, další se zmiňují o devíti nebo třinácti i dalších počtech, o nichž si myslí, že mají nějaký zvláštní význam, jenže během trollockých válek psala Sorelana Alsahhan o ‚stovce smeček psů Stínu, jež loví za noci‘, a ještě před ní Ivonell Bharatiya údajně napsala o ‚psech zrozených ze Stínu, v počtech jako noční můry lidstva‘. I když je pravda, že Ivonell sama mohla být apokryfická. V každém případě –“ Mávla rukou, jako by hledala slovo. „Pach není to správné slovo, ani chuť. Pocit, že každá smečka je jedinečná, a já zcela jistě poznám, že s touhle jsem se ještě nikdy nesetkala, takže víme, že číslo sedm není správné. Ale ať je správný počet devět, třináct nebo jiný, příběhy o temných psech jsou mnohem běžnější než temní psi sami, a ti jsou takhle daleko na jih od Morny nesmírně vzácní. Druhá vzácnost: v téhle smečce jich mohlo být až padesát. Obvykle to bývá tak deset, nejvýš dvanáct. Užitečné rčení: Dvě vzácnosti dohromady volají po bližším zkoumání.“ Odmlčela se a zvedla prst, jako by to chtěla zdůraznit, a když usoudila, že to Berelain došlo, ruce opět sepjala. Vítr jí strhl žlutohnědý plášť z ramene, ale ona si zimy zřejmě nevšímala.