Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Mračíš se dost ohnivě,“ zasmála se, když zastavila koně přímo před Tanečníkem. Z toho, jak držela otěže, bylo zřejmé, že mu hodlá zabránit v cestě, kdyby ji chtěl objet. Ta ženská neměla vůbec žádný stud! „Usmívej se, aby si lidé mysleli, že flirtujeme.“ Strčila mu košík rukou v červené rukavičce. „Tohle by tě aspoň mělo rozveselit. Slyšela jsem, že zapomínáš jíst.“ Nakrčila nos. „A zřejmě se i mýt. A taky potřebuješ přistřihnout vousy. Ustaraný, poněkud zanedbaný manžel, zachraňující manželku, je romantická postava, ale o špinavém trhanovi by tak dobré mínění mít nemusela. Žádná žena by ti nikdy neodpustila, kdybys jí zkazil její dojem o sobě.“

Perrin, náhle zmatený, si košík vzal a postavil ho na sedlovou hrušku a mimoděk si třel nos. Byl od Berelain zvyklý na určité pachy, obvykle byla cítit jako vlčice na lovu, kdy on byl její zamýšlenou kořistí, ale dnes to bylo jiné. Ani stopa loveckého pachu. Byla cítit trpělivostí jako kámen, a pobavením, a pod tím byl strach. Ta žena se ho rozhodně nebála, nikdy. A kvůli čemu byla tak trpělivá? A vlastně co ji tak pobavilo? Horská kočka páchnoucí jako jehně by ho nezmátla víc.

Zmatený nebo ne, v žaludku mu zakručelo, když ucítil vůni nesoucí se z košíku. Pečený bažant, pokud se nemýlil, a chleba, ještě teplý. Mouky bylo málo a chleba skoro stejně vzácný jako maso. Pravdou bylo, že se občas zapomněl najíst. Občas opravdu zapomínal, a když si vzpomněl, jídlo byla povinnost, protože musel projít přes Lini a Breanu nebo se nechat odstrkovat lidmi, s nimiž vyrostl, jen aby se dostal k jídlu. Z jídla přímo pod nosem mu začaly téct sliny. Nebude to neloajální, jíst jídlo od Berelain?

„Děkuju ti za chleba a bažanta,“ řekl drsně, „ale poslední věc na světě, kterou chci, je, aby si někdo myslel, že flirtujem. A umeju se, až to půjde, pokud ti do toho vůbec něco je. V tomhle počasí to není snadný. Kromě toho nikdo není cejtit o nic líp než já.“ Ona ano, uvědomil si náhle. V její lehké květinové voňavce nebylo ani stopy po potu, a byla cítit čistotou. Připadalo mu to jako zrada.

Berelain polekaně vykulila oči – proč? – ale pak si povzdechla a usmála se a do pachu se jí vloudilo podráždění. „Nechej si postavit stan. Vím, že na jednom z tvých vozů je dobrá měděná vana. Tu nevyhazuj. Lidé čekají, že šlechtic bude vypadat jako šlechtic, Perrine, a k tomu patří vypadat slušně, i když to dá práci. Je to dohoda mezi tebou a jimi. Musíš jim dát to, co čekají, stejně jako to, co potřebují a chtějí, jinak k tobě ztratí úctu a začnou dávat tobě za vinu, že ji ztratili. Upřímně řečeno, nikdo z nás si nemůže dovolit, abys to dopustil. Všichni jsme daleko od domova, obklopeni nepřáteli, a já opravdu věřím, že ty, urozený pán Perrin Zlatooký, můžeš být naší jedinou nadějí na to, že se dožijeme návratu domů. Bez tebe se všechno rozpadne. Teď se usměj, protože pokud flirtujeme, tak nemluvíme o ničem jiném.“

Perrin vycenil zuby. Mayenerové a moudré se dívali, ale z padesáti kroků a v šeru to budou považovat za úsměv. Ztratit úctu? Berelain pomáhala zbavit ho posledních zbytků úcty, jež k němu kdy dvouříčtí lidé chovali, nemluvě o Faileiných služebnících. Horší bylo, že Faile mu nejednou dávala jinou verzi téže lekce, o povinnostech šlechtice dát lidem, co čekají. Čeho on litoval, bylo, že musí poslouchat tuto ženu, ze všech lidí, opakovat to, co říkala jeho žena. „A o čem teda mluvíme, že nechceš, aby to tví lidi věděli?“

Dál se tvářila klidně a usmívala se, ale spodní proud strachu zesílil. Nebyla to ještě panika, ale věřila, že jí hrozí nebezpečí. Ruce v rukavičkách zatínala do otěží. „Mí chytači zlodějů slídí v Masemově táboře a dělají si ‚přátele‘. Není to tak dobré jako mít tam špehy, ale nosí tam víno, které mi údajně kradou, a něco málo přece jen zjistí.“ Tázavě se na něj zadívala a naklonila hlavu. Světlo! Věděla, že Faile používala Selandu a ty ostatní kretény jako špehy! Vždyť mu o nich taky řekla. Gendar a Santes, její chytači zlodějů, nejspíš v Masemově táboře zahlédli Haviara a Neriona. Bude muset varovat Balwera, než se pokusí nasadit Medore na Berelain a Annouru. To tedy byl hrozný zmatek.

Když mlčel, pokračovala. „Kromě chleba a bažanta jsem ti do košíku přidala ještě něco. Dokument... který Santes našel včera v Masemově stole. Ten hlupák nikdy nenarazil na zámek, aby nechtěl vědět, co skrývá. Ať tě nikdo nevidí, jak ho čteš, když jsem si dala takovou práci, abych to zatajila!“ dodala ostře, když zvedl víko košíku a uviděl v plátně zabalený raneček a ucítil silnou vůni pečeného ptáka a teplého chleba. „Všimla jsem si, že tě Masemovi muži často sledují, a teď by se mohli taky dívat!“

„Nejsem hlupák,“ zavrčel. O Masemových hlídacích psech věděl. Většina jeho stoupenců byla z města a většina těch ostatních byla dost neohrabaná, aby se za to u něj doma stydělo i desetileté dítě. Což však neznamenalo, že se jeden dva neschovávají někde mezi stromy, dost blízko na to, aby je špehovali ze stínů. Vždycky se drželi opodál, protože kvůli jeho očím věřili, že je něco jako zpola zkrocený zplozenec Stínu, takže jejich pach zachytil málokdy, a dnes ráno měl v hlavě jiné věci.

Odhrnul plátno a uviděl bažanta, velkého jako slušně velká slepice, s křupavou hnědou kůrčičkou. Utrhl stehýnko a druhou rukou hmatal vespod. Vytáhl těžký papír smetanové barvy, na čtyřikrát přeložený. Nestaraje se o mastné skvrny ho rozbalil rovnou na pečínce, v rukavicích trochu neohrabaně, a zatímco okusoval stehýnko, četl. Každý pozorovatel by viděl, že se dívá, který kousek bažanta si má dát teď. Na tlusté pečeti ze zeleného vosku, na jedné straně zlomené, byl otisk, o němž usoudil, že to jsou tři ruce se zvednutým ukazovákem a malíkem. Rukopis byl rozevlátý, trochu zvláštní, některá písmena byla skoro k nepoznání, ale s trochou námahy se číst dal.

Nositel tohoto listu je pod mou osobní ochranou. Ve jménu císařovny, kéž žije věčně, mu poskytni pomoc, již si vyžádá ve službách císařovně, a nikomu krom mne o tom neřekni.

„Císařovna,“ pronesl tiše, tiše jako železo otírající se o hedvábí. Potvrzení Masemových jednání se Seanchany, ačkoliv on sám to potvrzovat nepotřeboval. O něčem takovém by mu Berelain nelhala. Suroth Sabelle Meldarath musela být důležitá osoba, když mohla vydat takový dokument. „Tohle ho vyřídí, jakmile Santes dosvědčí, kde to našel.“ Ve službách císařovny? Masema věděl, že Rand se Seanchany bojuje! Zase ten duhový vír, i když ho hned zahnal. Ten člověk byl zrádce!

Berelain se zasmála, jako kdyby řekl něco vtipného, ale teď její úsměv rozhodně vypadal nucený. „Santes mi řekl, že ho vzal ve zmatku, když se stavěl tábor, tak jsem jim s Genadrem dovolila vrátit se zpátky s mým posledním soudkem dobrého tunaighanského. Měli se vrátit hodinu po setmění, jenže ani jeden se neobjevil. Asi mohli zaspat, ale ještě nikdy –“

Polekaně se odmlčela a vykulila na něj oči a on si uvědomil, že překousl stehenní kost vejpůl. Světlo, obral celé stehýnko, aniž by si toho všiml. „Jsem hladovější, než jsem si myslel,“ zamumlal. Vyplivl si kost do dlaně a hodil ji na zem. „Bude bezpečnější předpokládat, že Masema ví, že to máš. Doufám, že budeš kolem sebe pořád mít silnou stráž, ne jenom, když si vyjedeš.“