Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Gallenne nechává od poslední noci kolem mého stanu spát padesát svých mužů,“ poznamenala, stále kulíc oči, a on si zhluboka povzdechl. Člověk by si myslel, že ještě nikdy neviděla nikoho překousnout kost.

„Co ti řekla Annoura?“

„Chtěla, abych jí to dala, že to zničí, takže kdyby se mě někdo ptal, mohla bych říci, že to nemám a nevím, kde to je, a ona by mě v tom mohla podpořit. Pochybuji však, že by to Masemu uspokojilo.“

„Ne, to asi ne.“ Annoura to tedy také věděla. Aes Sedai uměly být pošetilé, občas i bláznivé, ale nikdy nebyly hloupé. „Řekla ti, že to zničí, nebo že kdybys jí to dala, mohla by to zničit?“

Berelain se zamyšleně zamračila a až po chvíli odpověděla: „Že to udělá.“ Ryzák netrpělivě zadupal, ale ona ho snadno uklidnila, aniž by to brala na vědomí. „Masema se dá těžko ovlivnit... nátlakem.“ Měla na mysli vydírání. Perrin si neuměl představit, že by se Masema tomuhle podvolil. Zvlášť kdyby ho vydírala Aes Sedai.

Když trhal druhé stehýnko, podařilo se mu papír znovu složit a strčit do rukávu, kde ho rukavice zadrží, aby mu nevypadl. Pořád to byl důkaz. Ale čeho? Jak mohl být zároveň fanatickým stoupencem Draka Znovuzrozeného i zrádcem? Mohl ten dokument sebrat...? Komu? Nějakému přisluhovači, jehož chytil? Proč si ho ale Masema schovával pod zámkem, pokud by nebyl dokument určen jemu? A se Seanchany se setkal . A jak to hodlal použít? Kdo mohl říci, k čemu všemu se to dalo použít? Perrin si těžce povzdychl. Měl příliš mnoho otázek a žádné odpovědi. Odpovědi vyžadovaly rychlejší myšlení, než měl on. Balwer o tom možná bude něco vědět.

Žaludek po něm chtěl, aby spolykal celého ptáka, ale pevně zavřel víko a snažil se kousat pomalu. Jednu věc mohl zjistit sám. „Co ještě Annoura říkala? O Masemovi?“

„Nic, kromě toho, že je nebezpečný a že bych se mu měla vyhýbat, jako kdybych to už sama nevěděla. Nemá ho ráda a nerada o něm mluví.“ Další krátké zaváhání, než dodala: „Proč?“ První z Mayene byla zvyklá na intriky a dávala pozor i na to, co nebylo vyřčeno.

Perrin si znovu kousl, aby měl čas, než sousto dožvýká a polkne. On na intriky zvyklý nebyl , ale setkal se s nimi tolikrát, že aspoň věděl, že říci příliš může být nebezpečné. Stejně jako říci příliš málo, ať už si Balwer myslel cokoliv. „Annoura se tajně schází s Masemou. Masuri taky.“

Berelainin úsměv vydržel na místě, ale do pachu se jí vkradl poplach. Začala se otáčet v sedle, aby se mohla podívat na obě Aes Sedai, ale zarazila se a olízla si rty. „Aes Sedai mají vždycky své důvody,“ bylo vše, co řekla. Aha, tak byla poplašená kvůli tomu, že se její rádkyně schází s Masemou, nebo kvůli tomu, že to Perrin ví, nebo...? Všechny možnosti nenáviděl. Pořád se mu pletly do toho, co bylo důležité. Světlo, už se mu podařilo obrat i druhé stehýnko! Doufal, že si toho Berelain nevšimla, a kost zahodil. V žaludku mu kručelo, jak se dožadoval další potravy.

Její lidé se drželi v povzdálí, ale Aram dojel blíž a předkláněl se, aby na ně lépe viděl. Moudré stály stranou a bavily se mezi sebou, zdánlivě aniž by si uvědomovaly, že stojí po kotníky hluboko ve sněhu či že jim dlouhé konce loktuší zvedá studený vítr. Čas od času se podívaly jejich směrem. Požadavek na soukromí moudrým nikdy nezabránil strkat nos tam, kam se jim zachtělo. V tom byly jako Aes Sedai. Masuri a Annoura je taky pozorovaly, i když se tvářily, že si od sebe udržují odstup. Perrin by se byl vsadil, že kdyby tam nebyly moudré, obě sestry by používaly jedinou sílu k odposlouchávání. Moudré to nejspíš uměly taky, pochopitelně, a dovolovaly Masuri navštěvovat Masemu. Řekla by jedna či druhá Aes Sedai, kdyby viděly, že moudré odposlouchávají s pomocí jediné síly? Annoura si na moudré dávala skoro stejně dobrý pozor jako Masuri. Světlo, na tohle ostružinové houští neměl čas! Ale musel to vydržet.

„Už jsme všem poskytli dost námětu k řečem,“ prohlásil. Ne že by potřebovali víc, než už měli. Pověsil si košík na sedlovou hrušku a pobídl Tanečníka. Jenom sníst ptáka přece nemohlo být neloajální.

Berelain se chvíli zdržela, ale než dojel k Aramovi, dohonila ho a zpomalila vedle něj. „Zjistím, co má Annoura za lubem,“ slíbila odhodlaně s pohledem upřeným přímo před sebe. Oči měla tvrdé. Perrin by byl Annouru litoval, kdyby z ní nejradši odpovědi nevytřásl osobně. Vzápětí už byla Berelain opět samý úsměv a veselí, i když se od ní stále nesl odhodlaný pach, téměř přerážející pach strachu. „Mladý Aram nám pověděl, že Zhouba duše projížděl těmito lesy s divokou štvanicí, urozený pane Perrine. Mohlo by to tak být, co myslíš? Vzpomínám si na ty pohádky, když jsem byla malá.“ Mluvila lehce, pobaveně a se zájmem. Aram zrudl a někteří muži za ním se zasmáli.

Ale přestali se smát, když jim Perrin ukázal stopy na kamenné desce.

Když je smích přešel, Aram nasadil samolibý úsměv a strach, který z něj byl cítit dříve, zmizel. Každý by si mohl myslet, že už stopy viděl sám a věděl všechno, co je tu k vědění. Nikdo ale jeho pošklebování nevěnoval pozornost, všichni se soustředili hlavně na obrovské psí tlapy otištěné do kamene, i když jim Perrin vysvětlil, že temní psi jsou už dávno pryč. Jeden z šikmých paprsků ranního slunce dopadal přímo na šedou desku a jasně ji ozařoval. Tanečník si již na pach hořící síry zvykl – alespoň jen frkal a uši tiskl k hlavě – ale ostatní koně před kamenem couvali. Nikdo z lidí kromě Perrina síru necítil a většina kvůli vyplašenému chování koní reptala a na podivně označený kámen se dívala, jako by to byl exponát v kočovném panoptiku.

Berelainina obtloustlá komorná zakvičela, když uviděla stopy, zakymácela se, že málem spadla ze sedla své nervózně tancující kobyly, ale Berelain jen nepřítomně požádala Annouru, ať na ni dá pozor, a na stopy hleděla se stejně nečitelným výrazem, jako kdyby byla sama Aes Sedai. Ruce však zatínala do otěží, až tenká červená kůže na jejích kloubech zesvětlala. Bertain Gallenne, pan kapitán okřídlené gardy, s křídly na rudé barbutě a třemi tenkými karmínovými chocholy, dnes ráno velel Berelainině osobní stráži osobně a teď dotlačil svého vysokého vraníka blíž ke kameni, seskočil do sněhu, jenž mu sahal po kolena, sňal si přílbu a upřel na kámen své zbylé oko. Prázdný důlek mu zakrýval šarlatový kožený klípec, jehož řemínek mu rozděloval po ramena dlouhé šedé vlasy. Podle jeho výrazu bylo jasné, že vidí potíže, ale on vždycky ze všeho nejdřív uviděl tu nejhorší z možností. Perrin usoudil, že u vojáka je to lepší, než když vždycky uvidí tu nejlepší.

Masuri sesedla také, ale na zemi se zastavila, držíc otěže v ruce, a nejistě se zadívala na tři sluncem osmahlé Aielanky. Několik mayenerských vojáků kvůli tomu reptalo, ale už by na to měli být zvyklí. Annoura si stáhla kapuci hlouběji do čela, jako by kámen vůbec vidět nechtěla, a s komornou jenom rychle zatřásla. Ta na ni užasle vyvalila oči. Masuri, na druhou stranu, čekala vedle svého koně s trpělivým výrazem, který kazilo to, že si uhlazovala rezavé sukně svých hedvábných jezdeckých šatů, jako by si neuvědomovala, že to dělá. Moudré si mlčky vyměnily pohledy, bezvýrazné jako samy sestry. Carelle stála z jedné strany vedle Nevarin, vyzáblé zelenooké ženy, a z druhé byla Marline se soumračně modrýma očima a tmavými vlasy, což bylo u Aielů vzácné. Všechny tři byly vysoké, vysoké jako mnoho mužů, a nevypadaly na víc než o pár let starší než Perrin, ale tu klidnou sebejistotu by nezvládl někdo tak mladý, jak vypadaly jejich obličeje. Přes dlouhé náhrdelníky a těžké náramky ze zlata a slonoviny, jež nosily, by jejich těžké tmavé suknice a tmavé loktuše, téměř zakrývající bílé haleny, mohly patřit selkám, ale tady nebylo pochyb, kdo tu nad Aes Sedai velí. Vlastně občas bylo pochyb o tom, kdo velí nad Perrinem.