Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Stopa, již sledoval, byla určitě skoro hodinu stará, ale Perrin cítil napětí mezi lopatkami a svědění na hlavě. Obloha, pokud byla vidět, byla stále hodně tmavě šedá i pro jeho oči. Slunce ještě nevystoupilo nad obzor. Těsně před východem slunce byla jedna z nejhorších dob na setkání s divokou štvanicí, kdy se tma měnila ve světlo, ale světlo se ještě neujalo vlády. Aspoň že poblíž nebyly žádné křižovatky ani hřbitov, ale jediné krbové kameny byly až v Brytanu a on si nebyl jistý, kolik bezpečí v nich může být. V duchu si poznačil nejbližší potok, kam chodil tábor pro vodu, když prosekali led. Byl pouze deset, dvanáct kroků široký a vody v něm bylo jenom po kolena, ale tekoucí voda měla údajně temné psy zastavit. Ale zarazit by je mělo i to, když se jim člověk postaví, a on viděl, jaké to mělo následky. Větřil a pátral po tom starém pachu. A po nějakém náznaku nového. Narazit na ty tvory bez varování by bylo víc než nepříjemné.

Tanečník dokázal zachytit pach stejně dobře jako Perrin a občas si něčeho všiml dříve, ale kdykoliv se zastavil, Perrin ho zase pobídl dál. Ve sněhu bylo plno stop, otisků kopyt jezdeckých hlídek, a občas i otisky králíků a lišek, ale temní psi zanechávali stopy jenom tam, kde ze sněhu vyčnívaly kameny. Pach hořící síry byl tam vždy nejsilnější, ale ve vzduchu ho bylo dost, aby ho dovedl k dalšímu kameni. Obrovské otisky tlap se překrývaly a nedalo se poznat, kolik temných psů tu bylo, ale ať byl kámen široký na krok nebo na šest, na všech bylo stop plno. Byla to větší smečka než těch deset, které viděl u Illianu. Mnohem větší. Proto v celé oblasti nebyli žádní vlci? Byl si jistý, že jistota smrti, kterou cítil ve snu, je něco skutečného, a v tom snu byl vlkem.

Když se stopa začínala stáčet k západu, pocítil první podezření, jež se mu potvrdilo, když se stopa stočila ještě víc. Temní psi úplně oběhli tábor a přeběhli rovnou přes místo na sever od tábora, kde několik stromů spadlo a leželo opřených o sousední stromy. Každý měl z kmene vyrvaný obrovský kus dřeva. Stopy pokrývaly skalku hladkou a plochou jako leštěná mramorová podlaha, až na jako vlas tenkou rýhu, vedoucí prostředkem rovně, jako když střelí. Otevření asha’manského průchodu nic neodolalo, a tady se otevřely dva. Tlustá borovice, která tu spadla, měla vypálený kus čtyři kroky široký, ale ohořelé konce byly úhledné jako od pily. Zdálo se, že důkazy použití jediné síly temné psy také nezajímají. Smečka se tu nezastavila, dokonce ani nezpomalila. Temní psi běhali rychleji než koně a vydrželi déle a jejich pach se vytrácel jen nepatrně. Na dvou místech okruhu narazil na rozdělení stop, ale to jen smečka na tom místě přiběhla od severu a pak pokračovala k jihu. Když oběhla tábor, vydala se za tím, po čem šla.

Očividně to nebyl on. Tábor možná oběhla proto, že ho vycítila, ucítila ta’veren , ale on pochyboval, že by temní psi váhali byť jen chviličku, kdyby šli po něm. Smečka, jíž čelil předtím, vstoupila do města Illianu, i když zabít se ho pokusila až později. Ale hlásí temní psi, co uvidí, jako to dělají krysy a krkavci? Z toho pomyšlení zaťal zuby. Pozornost Stínu byla něco, čeho se duševně zdravý člověk obával, a pozornost Stínu mohla zabránit osvobození Faile. To mu dělalo ze všeho největší starosti. Ale existovaly způsoby, jak bojovat se zplozenci Stínu, jak bojovat se Zaprodanci, kdyby na to došlo. Cokoliv se postaví mezi něho a Faile, temní psi, Zaprodanci, cokoliv jiného, on si najde způsob, jak to obejít, jak projít přes to, cokoliv, co bude potřebné. Člověk se mohl bát jen po určitou mez, a on teď všechen svůj strach soustředil na Faile. Na další obavy prostě neměl místo.

Než se dostal na místo, odkud vyrazil, donesl k němu vánek pach lidí a koní, ostrý ve studeném vzduchu, a Tanečníka zpomalil do kroku a pak ho zastavil. Asi sto kroků před sebou zahlédl asi padesát či šedesát koní. Slunce konečně vykouklo nad obzor a vysílalo lesní klenbou šikmé paprsky, odrážející se na sněhu a zmírňující šero, i když mezi útlými prsty slunce zůstávaly hluboké stíny. Některé stíny ho pohltily. Oddíl jezdců byl poblíž místa, kde našel první stopy temných psů, a Perrin rozeznal Aramův jedovatě zelený plášť a červeně pruhovaný kabátec, cikánský oděv srážející se s mečem na mladíkových zádech. Většina jezdců měla červené barbuty a tmavé pláště přes červené kyrysy a dlouhé fábory na kopích jim rozechvíval mírní větřík, když se vojáci snažili dívat na všechny strany. První z Mayene si takhle po ránu často vyjížděla pod ochranou své okřídlené gardy.

Už chtěl vyklouznout, aby se s Berelain nemusel setkat, ale pak mezi jezdci uviděl tři vysoké ženy bez koní, s tmavými loktušemi přehozenými přes hlavu a ramena, a zaváhal. Moudré jezdily, jen když to bylo nezbytně nutné, a i pak neochotně, ale dusat míli či dvě ve sněhu v těžkých vlněných sukních nebyl dostatečný důvod, který by je dostal na koňský hřbet. Se skupinou určitě vyjela i Seonid nebo Masuri, i když Aielanky měly Berelain z nějakého důvodu, který nechápal, rády.

K jezdcům se stejně připojit nechtěl, ať už s nimi byl kdokoliv, ale zaváhání ho stálo možnost odjet. Jedna z moudrých – myslel si, že Carelle, žena s ohnivými vlasy, která ho vždycky vyzývala pronikavým modrým pohledem – zvedla ruku a ukázala jeho směrem a celý oddíl se otočil, vojáci pobízeli koně a dívali se mezi stromy směrem k němu, kopí, opřená o ocelové třmeny, zpola skloněná. Nebylo pravděpodobné, že by ho ve stínu a pruzích světla rozeznali. Překvapilo ho, že ho moudrá uviděla, ale Aielové měli obvykle dobrý zrak.

Byla tam Masuri, štíhlá žena v bronzovém plášti, na skvrnité kobyle, i Annoura na hnědé, a třebaže se držela zpátky, její tmavé copánky, visící z kapuce, byly nezaměnitelné. Berelain sama seděla vepředu na štíhlém ryzákovi, vysoká krasavice s dlouhými černými vlasy, v rudém plášti podšitém černou kožišinou. Její krása měla jedinou vadu, nebyla to Faile. A co se jeho týkalo, měla ještě horší vadu. O únosu Faile a Masemových stycích se Seanchany se dozvěděl od ní, ale skoro všichni v táboře byli přesvědčení, že se s ní vyspal už ten den, kdy byla Faile unesena, a ona neudělala nic, aby to napravila. Těžko to bylo něco, u čeho ji mohl žádat, aby vystoupila a veřejně to popřela, ale mohla něco říci, přikázat svým komorným, aby to popřely, cokoli. Místo toho se držela svého mlčení a její komorné, klevetící jako straky, ten příběh ještě podporovaly. Taková pověst se ve Dvouříčí muže držela.

Od té noci se Berelain vyhýbal a byl by odjel i teď, když ho zahlédli, ale ona od jedné své komorné, obtloustlé ženy zabalené do modrozlatého pláště, převzala košík a pak promluvila k ostatním a vyjela přímo k němu. Sama. Annoura zvedla ruku a cosi za ní volala, ale Berelain se ani neohlédla. Perrin nepochyboval, že by jela za ním, ať by se vydal kamkoliv, a jak už se to všechno vyvrbilo, kdyby odjel, lidé by si jen mysleli, že s ní chce být v soukromí. Pobídl Tanečníka, chtěje se připojit k ostatním, i když po tom vůbec netoužil – a ať si ho ona následuje zpátky, bude-li chtít – ale ona pobídla ryzáka do cvalu, i přes nebezpečný terén a sníh, a dokonce přeskočila kámen, až za ní rudý plášť vlál, a setkala se s ním v polovině cesty. Byla dobrý jezdec, připustil neochotně. Nebyla tak dobrá jako Faile, ale lepší než většina ostatních.