Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Aram se za ně beze slova zařadil, když se vydali na cestu, ale zase měl ten špičatý a rozechvělý, slabě nakyslý pach. Tentokrát ho Perrin poznal, jenom tomu nevěnoval větší pozornost než obvykle. Aram žárlil na každého kromě Faile, kdo s Perrinem trávil čas. Perrin nevěděl, jak by to mohl zarazit, a navíc byl na Aramův majetnický pocit zvyklý, stejně jako na způsob, jak Balwer poskakuje vedle něj a ohlíží se přes rameno, aby se ujistil, že Aram není dost blízko, aby je slyšel, než se konečně rozhodne mluvit. Balwerův jako břitva ostrý pach podezíravosti, kupodivu suchý, ale stále podezíravý, byl protikladem k Aramově žárlivosti. Lidi, kteří se změnit nechtějí, změnit nelze.

Řady koní a vozy se zásobami se nacházely uprostřed tábora, kam se k nim nemohli dostat zloději, a i když obloha stále vypadala černá, aspoň pro obyčejné lidi, vozkové a pacholci, kteří spali poblíž, se už probouzeli, balili pokrývky a rozebírali přístřešky z borových větví, nasbíraných v okolním lese, pro případ, že by je mohli potřebovat příští noc. Kuchaři zapalovali ohně a stavěli na ně černé kotlíky, i když k jídlu byla jen řídká kaše a fazole. Lov občas přinesl trochu masa, srnčí, králičí, křepelčí a bažantí, ale hladových krků bylo příliš mnoho a tady neměli kde koupit zásoby od chvíle, kdy překročili Eldar. Perrina doprovázelo klanění a pukrlata a „Dobré ráno, můj pane“ a „Světlo tě provázej, můj pane.“ Zřejmě vycítili jeho odhodlání. Ode dne, kdy si uvědomil svůj omyl, nestrávil ani dvě noci na jednom místě. Jejich pozdravy opětoval, aniž by zpomalil.

Zbytek tábora tvořil kruh kolem koní a vozů. Dvouříčtí muži byli rozděleni do čtyř skupin a ghealdanští a mayenští kopiníci byli rozmístěni mezi nimi. Ať by na ně zaútočil kdokoliv a z kteréhokoliv směru, ocitl by se proti dvouříčským dlouhým lukům a zkušené kavalerii. Perrin se nebál toho, že by se znenadání objevili Shaidové, nýbrž Masemy. Ten muž se tvářil, že ho poslušně následuje, ale kromě zpráv o nájezdech zmizelo za poslední dva týdny devět Ghealdaňanů a osm Mayenerů, a nikdo nevěřil, že zběhli. Předtím, v den, kdy byla unesena Faile, bylo ze zálohy přepadeno a zabito dvacet Mayenerů, a nikdo nevěřil, že by je zabil někdo jiný než Masemovi muži. Existoval nejistý mír, zvláštní, ožehavý mír, ale měďák vsazený na to, že vytrvá, byl nejspíš měďák prohraný. Masema předstíral, že si neuvědomuje žádné nebezpečí pro tento mír, ale jeho stoupencům na tom ani za mák nezáleželo, a ať už Masema předstíral cokoliv, řídili se podle něj. Ale Perrin hodlal zařídit, nějak, aby to vydrželo, dokud nebude Faile volná. A udělat z tábora příliš tvrdý oříšek k rozlousknutí byl jeden ze způsobů, jak ten mír prodloužit.

Aielové neustále trvali na tom, že si na tom zvláštním koláči udělají vlastní klínek, i když jich nebylo ani padesát včetně gai’šainů , sloužících moudrým. Perrin se zadíval na jejich nízké, tmavé stany. Jediné další stany v táboře patřily Berelain a jejím dvěma služkám na druhé straně tábora, kousek od domků v Brytanu. Ty obývaly houfy vší a blech, takže se pro lidi naprosto nehodily, a stodoly páchly a byl v nich hrozný průvan a obývala je ještě horší havěť než domy. Děvy a Gaul, jediný muž mezi Aiely , jenž nebyl gai’šain , byli na výzvědách a aielské stany byly tiché, i když pach kouře, vycházející z otvorů ve střeše, mu prozradil, že gai’šainové již moudrým chystají a podávají snídani. Annoura byla Berelainina rádkyně a obvykle spala v jejím stanu, ale Masuri a Seonid budou s moudrými, možná že dokonce pomáhají gai’šainům se snídaní. Stále se snažily zakrýt fakt, že je moudré považují jen za učednice, i když to museli vědět již všichni v celém táboře. Každý, kdo uviděl Aes Sedai, jak nese dřevo nebo vodu, nebo slyšel, jak ji třískají proutkem, si to mohl domyslet. Ty dvě Aes Sedai složily přísahu věrnosti Randovi – znovu mu před očima zavířily barvy, výbuch všech možných odstínů, a znovu se roztekly pod jeho hněvem – ale Edarru a ostatní moudré sem poslali, aby na ně dohlížely.

Jen Aes Sedai samy věděly, jak pevně je ty přísahy drží na otěži nebo kolik prostoru k manévrování mezi nimi mají, a ani jedna nesměla vyskočit, dokud moudrá neřekla ropucha. Seonid a Masuri, obě tvrdily, že Masemu je nutné rychle utratit jako vzteklého psa, a moudré souhlasily. Nebo to aspoň tvrdily. Je k pravdě nepřidržovaly tři přísahy, i když byla pravda, že tato konkrétní přísaha držela Aes Sedai spíš svým slovem než duchem. A on si vzpomínal, jak mu moudré říkaly, že podle Masuri lze vzteklého psa uvázat na vodítko. Nesměly skočit, pokud moudrá neřekla ropucha. Bylo to jako kovářský hlavolam s nabroušenými okraji. Musel ho rozlousknout, ale stačila jediná chyba a mohl by se pořezat až na kost.

Koutkem oka zachytil, že ho Balwer pozoruje, rty zamyšleně našpulené. Pták studující něco neznámého, ne ustrašený nebo hladový, jen zvědavý. Zatáhl za Tanečníkovy otěže a zrychlil, takže mužík musel poskakovat, aby mu stačil.

Dvouříčtí muži tábořili vedle Aielů na severovýchodě a Perrin uvažoval, zda jít směrem ke ghealdanským kopiníkům nebo k nejbližším Mayenerům, ale pak se nadechl a vydal se mezi své přátele a sousedy z domova. Všichni byli vzhůru, choulili se v pláštích a zbytky přístřešků přihazovali do ohně nebo krájeli zbytky včerejšího králíka do kaše v kotlících. Moc toho nenamluvili, a když ho uviděli, ostražitý pach u nich zhoustl. Na chvíli přestali brousit čepele, ale vzápětí už brousky zase šustily. Jejich oblíbenou zbraní byl luk, avšak každý měl i těžkou dýku nebo krátký meč, občas i dlouhý meč, a posbírali i oštěpy, halapartny a další tyčové zbraně s prapodivnými čepelemi a hroty, které se Shaidové nenamáhali sebrat s lupem. Na oštěpy byli zvyklí a pro ruce uvyklé na zacházení s holí během soutěží na hodech byly tyčové zbraně skoro totéž, akorát jeden konec byl zatížený kusem kovu. Vypadali hladově, unaveně a uzavřeně.

Občas někdo zvedl halapartnu s vlažným výkřikem „Zlatooký!", ale nikdo se toho nechopil, což by Perrina ještě před měsícem potěšilo. Od Faileina únosu se hodně věcí změnilo. Teď bylo jejich mlčení těžkopádné. Mladý Kenly Maerin, s tvářemi ještě bledými, jak si oškrábal svůj pokus o vous, se vyhnul pohledu do Perrinových očí a Jori Congar, rychloprstý, kdykoliv uviděl něco malého a cenného, a opilý, kdykoliv se mu to podařilo, si opovržlivě odplivl, když Perrin procházel kolem. Ban Crawe ho za to praštil do ramene, tvrdě, ale na Perrina se také nepodíval.

Dannil Lewin vstal a nervózně se zatahal za husté kníry, jež pod jeho zobanem vypadaly tak směšně. „Rozkazy, urozený pane Perrine?“ Hubeňourovi se ve skutečnosti ulevilo, když Perrin zavrtěl hlavou, a zase se rychle posadil a zadíval se do kotlíku, jako by se nemohl dočkat své ranní kaše. Možná nemohl. Poslední dobou neměl plné břicho nikdo a Dannil neměl nikdy na kostech moc masa. Aram za Perrinem znechuceně zavrčel.

Kromě Dvouříčských tu byli další, ale nechovali se o nic lépe. Ach, Lamželezo Dorn, hromotluk se zjizveným obličejem, se zatahal za kštici a sklonil hlavu. Lamželezo vypadal jako rváč, hospodský povaleč, ale teď byl Perrinovým komorníkem, když nějakého potřeboval, což nebylo často, a mohl by jen chtít zachovávat se zaměstnavatelem dobré vztahy. Ale Basel Gill, obtloustlý bývalý hostinský, jehož si Faile vzala jako jejich shambayana , si s přehnanou péčí skládal pokrývky a držel plešatou hlavu dole, a Faileina hlavní komorná, Lini Eltringová, kostnatá bába, jejíž hubený obličej vypadal díky těsnému bílému drdolu ještě užší, se narovnala od míchání kaše, stiskla tenké rty a zvedla dlouhou dřevěnou lžíci, jako by Perrina zaháněla. Breana Taborwin, jíž v bledé cairhienské tváři plály tmavé oči, Lamželeza praštila po ruce a zamračila se na Perrina. Byla Lamželezova žena, ne manželka, a druhá z Faileiných tří komorných. Ti budou Shaidy sledovat, dokud nepadnou mrtví, pokud to bude nutné, a jakmile Faile najdou, vrhnou se jí kolem krku, ale jen Lamželezo se na Perrina tvářil aspoň trochu příjemně. Líp by se k němu mohl chovat Jur Grady – asha’manů se všichni ostatní stranili kvůli tomu, čím byli, a ani jeden se k Perrinovi nechoval nepřátelsky – ale přes hluk v táboře, jak lidé dupali po umrzlém sněhu a kleli, když náhodou uklouzli, byl Grady zabalený v pokrývkách pod borovým přístřeškem a chrápal. Perrin procházel mezi svými přáteli a sousedy a sluhy a cítil se sám. Muž mohl svou věrnost vyhlašovat jen určitou dobu, než se prostě vzdal. Srdce jeho žití leželo někde na severovýchodě. Jakmile je získá zpátky, všechno zase bude jako dřív.