Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Řekni jim, ať se drží dál od těch Altařanů,“ pokračoval Perrin. „Za Masemou se táhne kdejaká pakáž, a i kdyby měli postranní úmysly, nepotrvá dlouho, než nasáknou zápalem jako ostatní. Pak bez váhání rozpářou i souseda, natož někoho, kdo jim bude dávat špatný otázky. Já chci jen vědět, co Masema provádí, co plánuje.“

Bylo jasné, že má něco za lubem. Tvrdil, že pro každého kromě Randa je rouháním dotýkat se jediné síly, tvrdil, že se chce jen připojit k Randovi. Jako vždycky při pomyšlení na Randa Perrinovi před očima zavířily barvy, tentokrát jasnější než obvykle, ale hněv je odpařil. Ale rouhání nerouhání, cestování Masema přijal, a to nebylo jenom tak nějaké usměrňování, ale mužské usměrňování. A ať tvrdil cokoliv, udělal to, aby zůstal co nejdéle na západě, ne proto, aby pomohl zachránit Faile. Perrin obvykle lidem věřil, dokud se neukázalo, že nejsou spolehliví, ale stačilo si přičichnout k Masemovi, aby věděl, že ten chlapík je šílený jako zvíře se vzteklinou, a ještě méně důvěryhodný.

Uvažoval o tom, jak ho zarazit, ať už plánoval cokoliv. O tom, jak zabránit Masemovi ve vraždění a pálení. Masema měl s sebou deset či dvanáct tisíc lidí, možná víc – nebyl zrovna vstřícný, když došlo na čísla, a poněvadž tábořili jako špinavá banda, nedali se spočítat – a Perrin jich neměl ani čtvrtinu, z čehož bylo několik set vozků a pacholků a dalších, kteří by v boji spíš zdržovali než pomáhali, ale se třemi Aes Sedai a dvěma asha’many, nemluvě o šesti aielských moudrých, mohl Masemu zarazit. Moudré a dvě z Aes Sedai by se toho ochotně zúčastnily. Víc než jen ochotně. Chtěly Masemu zabít. Ale kdyby jeho vojsko rozehnal, vznikly by pouze stovky menších tlup, jež by se rozptýlily po celé Altaře a dál a loupily by a zabíjely pro sebe, místo ve jménu Draka Znovuzrozeného. Rozehnat Shaidy by mělo stejné následky , usoudil a přestal na to myslet. Zarazit Masemu chtělo čas, který neměl. Dokud nebudou Shaidové rozdrcení.

„Co je ta třetí věc, kterou jsi zjistila, Selando?“ zeptal se drsně. K jeho úžasu začala páchnout ještě většími starostmi.

„Haviar někoho viděl,“ začala pomalu. „Ale neřekl mi to hned.“ Hlas jí ztvrdl. „Zajistila jsem, že už se to víckrát nestane!“ Zhluboka se nadechla a pak to z ní vyletělo: „Masuri Sedai Masemu... proroka navštívila. Je to pravda, můj pane, věř mi! Haviar ji viděl víc než jednou. Proklouzne do jejich tábora v kapuci a odejde stejně, ale on jí dvakrát viděl jasně do tváře. Pokaždé ji doprovází muž a občas další žena. Haviar toho muže neviděl dost jasně, aby si byl jistý, ale popis odpovídá Rovairovi, Masuriinu strážci, a Haviar si je jistý, že ta druhá žena je Annoura Sedai.“

Náhle se odmlčela, oči, jež na něj upírala, se jí v měsíčním světle temně leskly. Světlo, víc se bála, jak to vezme, než toho, co to znamená! Silou vůle rozevřel pěsti. Masema Aes Sedai nenáviděl skoro stejně jako temné druhy. Skoro je považoval za temné druhy. Tak proč přijímal dvě sestry? A proč ony chodily za ním? Annoura svůj názor na Masemu schovávala za svou aessedaiovskou tajuplností a dvojznačnými poznámkami, které mohly znamenat cokoliv, ale Masuri jasně řekla, že je ho třeba odpravit jako vzteklého psa.

„Ať Haviar a Nerion sestry stále sledují a pokusí se vyslechnout, o čem se s Masemou baví.“ Mohl se Haviar mýlit? Ne, v Masemově táboře bylo málo žen, tedy poměrně málo, a bylo hodně těžké si představit, že by si Tairen spletl jednu z těch nemytých, vraždychtivých babic s Masuri. Vedle žen, jež byly ochotné pochodovat s Masemou, vypadali muži obvykle jako cikáni. „Vyřiď jim ale, ať jsou opatrní. Lepší nechat si ujít příležitost než se nechat chytit. Když budou viset na stromě, k ničemu mi nebudou.“ Perrin věděl, že mluví drsně, a pokusil se zmírnit hlas. Od Faileina únosu mu to dělalo potíže. „Vedla sis docela dobře, Selando.“ Alespoň na ni neštěkal. „I Haviar a Nerion. Faile by na vás byla pyšná, kdyby to věděla.“

Rozzářila se úsměvem a narovnala se. Pýcha, čistá a jasná, pýcha na dobře vykonanou práci, téměř přerazila všechny ostatní její pachy! „Děkuju ti, můj pane. Děkuju!“ Člověk by si myslel, že jí dal nějakou odměnu. Možná dal, když na to tak myslel. I když Faile by možná neměla takovou radost, že používá její špehy, nebo že o nich vůbec ví. Kdysi by ho pomyšlení, že Faile nemá z něčeho radost, vyvedlo z míry, ale to bylo předtím, než se dozvěděl o jejích špezích. A té maličkosti se Zlomenou korunou, která uklouzla Elyasovi. Všichni pořád tvrdili, že ženy mají tajemství, ale to mělo své hranice!

Balwer si upravil plášť na hubených ramenou a zakašlal do dlaně. „Dobře řečeno, můj pane. Velmi dobře. Má paní, určitě chceš předat příkazy urozeného pána Perrina, jakmile to jen bude možné. Nebylo by dobré, kdyby došlo k nějakým nedorozuměním.“

Selanda kývla, aniž by odtrhla oči od Perrina. Otevřela pusu a Perrin si byl jistý, že hodlá říci něco o tom, jak doufá, že najde vodu a stín. Světlo, voda byla věc, jíž měli dostatek, i když byla většinou dost studená, a v této roční době nikdo nepotřeboval stín ani v poledne! Nejspíš to chtěla udělat, protože váhala, než řekla: „Milost tě provázej, můj pane. Pokud smím být tak otevřená, milost provázej i urozenou paní Faile v tobě.“

Perrin trhl hlavou na znamení díků. Jako kdyby měl v puse prach. Milost měla legrační způsob, jak se projevit na Faile, když jí dala manžela, který ji nenašel ani po dvou týdnech pátrání. Děvy říkaly, že z ní udělali gai’šainku , že s ní nebudou špatně zacházet, ale musely přiznat, že tihle Shaidové už porušili stovky zvyků. Podle něj byl únos dost velké špatné zacházení. Hořký popel.

„Má paní si povede velmi dobře, můj pane,“ ozval se tiše Balwer a díval se, jak Selanda mizí ve tmě mezi vozy. To nebylo překvapením. Snažil se Perrinovi rozmluvit používat Selandu a její přátele z důvodu, že jsou horkokrevní a nespolehliví. „Má potřebné instinkty. Cairhieňané je obvykle mívají, i Tairenové, do jisté míry, přinejmenším šlechtici, zvlášť když –“ Náhle se odmlčel a ostražitě se na Perrina podíval. Kdyby to byl někdo jiný, Perrin by byl věřil, že řekl víc, než chtěl, ale pochyboval, že by si Balwer nechal něco takhle uklouznout. Jeho pach zůstával stálý, neposkakoval tak, jako by si byl nejistý. „Smím nabídnout jednu dvě poznámky k jejímu hlášení, můj pane?“

Křupání kopyt na sněhu ohlásilo příchod Arama, vedoucího Perrinova šedáka a svého vytáhlého bělouše. Oba se snažili jeden druhého hryznout a Aram je držel co nejdál od sebe, i když mu to dalo dost práce. Balwer si povzdechl.

„Před Aramem můžeš říct, cokoliv je třeba, mistře Balwere,“ podotkl Perrin. Mužík sklonil hlavu, že přijímá, ale taky si znovu povzdechl. Všichni v táboře věděli, že Balwer si umí dát dohromady různé řeči a náhodně zaslechnuté poznámky a věci, které lidé udělali, a poskládat obrázek toho, co se doopravdy stalo nebo co by se mohlo stát, a Balwer to považoval za součást své práce tajemníka, ale z nějakého důvodu rád předstíral, že nic takového nedělá. Byla to neškodná hra a Perrin mu rád vyhověl.

Vzal si od Arama Tanečníka a řekl: „Pojď kousek za námi, Arame. Musím si s mistrem Balwerem promluvit v soukromí.“ Balwer si povzdechl tak tiše, že ho Perrin skoro neslyšel.