Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Zpočátku si nemyslel, že je nutné to počítat. Ten první den věřil, že je chladný a otupělý, ale zcela soustředěný, jenomže když se ohlédl zpět, viděl, že byl zahlcen nespoutaným vztekem a spalující touhou najít ty Shaidy co nejrychleji. Mezi Aiely, kteří unesli Faile, byli i muži z jiných kmenů, ale podle důkazů byla většina z nich Shaidové, a tak on na ně taky myslel. Touha vyrvat jim Faile z rukou dřív, než jí ublíží, mu stahovala hrdlo, až se málem dusil. Pochopitelně hodlal zachránit i ostatní ženy, které chytili spolu s ní, jenomže občas si musel v hlavě přeříkat jejich jména, aby se ujistil, že na ně nezapomněl úplně. Alliandre Maritha Kigarin, královna Ghealdanu a jeho lenice. Stále mu připadalo velice divné, že mu někdo složil přísahu věrnosti, zvlášť královna – byl přece kovář! Býval kovář, kdysi – ale měl k Alliandre povinnosti a nebýt něj, ona by se do nebezpečí nedostala. Bain, Shaardad z Černé skály, Chiad, Goshien z Kamenné řeky, aielské Děvy oštěpu, které za Faile přišly do Ghealdanu a Amadicie. Bojovaly i s trolloky ve Dvouříčí, když Perrin potřeboval každou ruku, která udržela nějakou zbraň, a tím si vysloužily právo dělat si na něj nároky. Arrela Shiego a Lacile Aldorwin, dvě hloupé mladé ženy, které si myslely, že se naučí být jako Aielové, nebo jako nějaká divná verze Aielů. Ony přísahaly věrnost Faile, stejně jako Maighdin Dorlainová, uprchlice bez měďáku, kterou Faile vzala pod svá křídla jako komornou. Nemohl opustit Faileiny lidi. Faile ni Bashere t’Aybara.

Litanie se vrátila zpět k ní, k jeho ženě, k dechu jeho života. Se zaúpěním sevřel řemen tak pevně, až se mu uzly bolestivě vtiskly do dlaně zpevněné dlouhými dny práce s kladivem. Světlo, dvaadvacet dní!

Práce se železem ho naučila, že spěch ničí kov, ale na začátku taktéž spěchal, cestoval na jih průchody, které vytvořili asha’mani Grady a Neald, až na místo, kde byly nalezeny nejjižnější stopy Shaidů, pak ještě dál na jih, směrem, kterým vedly stopy, jakmile asha’mani dokázali vytvořit další průchody. A trápil se každou vteřinu, kdy museli odpočívat, než mohli udělat další průchod a udržet ho otevřený dost dlouho, aby mohli všichni projít. Užíral se tím, že musí Faile osvobodit za každou cenu. Bolest během dní sílila, když zvědové pátrali stále dál a dál v neobydlené divočině, aniž by nalezli sebemenší stopu, že tu někdy někdo byl, až pochopil, že se musí vrátit po stopách, a pak se škvařil další dny ve vlastní šťávě, než ho asha’mani dovedli zpět, a pátral po nějakém náznaku, kde Shaidové odbočili.

Měl vědět, že odbočí. Na jihu by se sice dostali do teplejších krajin beze sněhu, jenž byl pro Aiely tak cizí, avšak zároveň by se tím dostali blíž k Seanchanům v Ebú Daru. Věděl o Seanchanech a měl čekat, že to zjistí i Shaidové! Jim šlo o kořist, ne o boj se Seanchany a damane . Další dny pomalu pochodovali se zvědy vepředu, dny, kdy padající sníh oslepoval dokonce i Aiely a donutil je zastavit, až konečně Jondyn Barran našel strom se škrábanci způsobenými vozem a Elyas ze sněhu pod ním vyhrabal zlomený aielský oštěp. A Perrin konečně odbočil na východ, nejvýš dva dny jižně od místa, kam cestovali poprvé. Když si to uvědomil, chtělo se mu výt, ale pevně se ovládal. Nesměl se vzdát, nesměl, ne, když na něm byla Faile závislá. Tehdy začal schraňovat vztek, začal ho tvarovat.

Její únosci získali velký náskok, protože byl příliš ukvapený, ale od té doby byl opatrný, jako kdyby byl v kovárně. Jeho hněv se vytvrdil a vytvaroval do určitého tvaru. Od chvíle, kdy opět narazili na stopu Shaidů, necestoval dál, než kam se od východu do západu slunce dostali zvědové, a bylo dobře, že byl opatrný, protože Shaidové několikrát náhle změnili směr, kličkovali, skoro jako by se nemohli rozhodnout, kam jdou. Nebo možná uhýbali, aby se připojili k dalším. Mohl se řídit pouze podle starých stop a táborů zasypaných sněhem, ale všichni zvědové se shodovali na tom, že počty Shaidů se zvětšují. Musely tu být pohromadě nejméně dva až tři klany, možná víc, což byla dost velká kořist. Pomalu ale jistě je začínal dohánět. A to bylo důležité.

Shaidové urazili větší vzdálenost, než by považoval za možné vzhledem ke sněhu a k tomu, kolik jich bylo, ale jim zřejmě nezáleželo na tom, zda je někdo sleduje. Možná věřili, že se nikdo neopováží. Občas tábořili i několik dní na stejném místě. Hněv vykovaný do určitého tvaru. Cestu Shaidů lemovaly zničené vesnice, městečka a panství, jako by byli lidské kobylky, vylupovali sklady a spolu s dobytkem odváděli i lidi. Často v době, kdy konečně dorazil na místo, nezůstal tam nikdo živý, jenom prázdné domy. Lidé odešli hledat potravu jinam. Eldar překročil v Altaře, kde byl malý přívoz, který používali formani a místní sedláci, ne kupci, a kdysi ho provozovali mezi dvěma vesnicemi na zalesněných březích řeky. Jak se přes řeku dostali Shaidové, to netušil, ale jemu otevřeli průchod asha’mani. Z přívozu zůstala jen kamenná mola na obou březích a několik nevypálených budov bylo opuštěných. Zůstali jen tři vyhublí zdivočelí psi, kteří se při pohledu na lidi stáhli. Hněv se vytvrdil a vytvaroval v kladivo.

Včera ráno narazil na mrňavou vísku, kde na stovky kopiníků a lučištníků, vyjíždějících za rozbřesku z lesa za rudým orlem Manetherenu a karmínovou vlčí hlavou, stříbrnými hvězdami Ghealdanu a zlatým jestřábem Mayene, následovaných dlouhým zástupem vozů na vysokých kolech a remont, zírala hrstka ohromených, ušmudlaných lidí. Když uviděli Gaula a ostatní Aiely, ochromení překonali a v panice se rozběhli do lesa. Pár jich pochytat, aby odpověděli na otázky, bylo těžké. Byli ochotní raději se uhnat k smrti než si pustit Aiely k tělu. V Brytanu byla jen desítka rodin, ale Shaidové odsud přede dvěma dny unesli devět mladých lidí spolu se všemi jejich zvířaty. Dva dny. Kladivo bylo nástroj pro určitou práci.

Věděl, že musí být opatrný, jinak Faile ztratí navždycky, jenže kdyby byl opatrný přespříliš, ztratil by ji taky. Včera časně ráno řekl těm, kteří šli na zvědy, že mají jít dál než doteď a vrátit se až se západem slunce, pokud Shaidy nenajdou dřív. Za chvíli vyjde slunce a pár hodin nato se Elyas, Gaul a ostatní vrátí. Děvy a někteří dvouříčtí muži dokázali vystopovat i stín na vodě. Ačkoliv se Shaidové pohybovali rychle, zvědové byli rychlejší. Nebyli obtíženi rodinami, vozy a zajatci. Tentokrát poznají přesně, kde Shaidové jsou. Určitě. Věděl to. Naprosto jistě. Najde Faile a osvobodí ji. To bylo ze všeho na světě nejdůležitější, důležitější než zůstat naživu, pokud bude žít dost dlouho, aby toho dosáhl, jenže on byl kladivem, a pokud existoval nějaký způsob, jak toho dosáhnout, jakýkoliv způsob, hodlal tyhle Shaidy rozmlátit na kaši.

Odhodil pokrývky, znovu si natáhl plechové rukavice, zvedl sekeru, již měl položenou vedle sebe, s půlměsíčnou čepelí a těžkým bodcem, vykutálel se zpod vozu a vstal na udupaném sněhu. Kolem něj stály v řadách vozy na bývalých brytanských polích. Příjezd dalších cizinců v takovém množství a ozbrojených, s cizími prapory, byl víc, než zbylí vesničané zvládli. Jakmile je Perrin nechal, ten ubohý zbyteček se rozprchl do lesů, s tím, co pobrali, na zádech a na saních. Utíkali, jako by byl Perrin další Shaido, a neohlíželi se ze strachu, že je sleduje.