Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Když si prostrčil sekeru silnou smyčkou na opasku, hlubší stín u vedlejšího vozu se protáhl a změnil se v muže zabaleného do pláště černějšího než noc. Perrina to nepřekvapilo. Ve vzduchu sice visel silný pach koní, jichž tu bylo několik tisíc, jezdeckých, náhradních i tažných, nemluvě o nasládlém pachu koňského hnoje, on ale při probuzení stejně zachytil pach druhého muže. Srpek měsíce nízko na obloze vydával dost světla, aby mu viděl do tváře, i když ne jasně, i na jílec meče s mosaznou hlavicí, který měl na zádech. Aram býval kdysi cikán, avšak Perrin usoudil, že už jím nikdy nebude, i když nosil jasně pruhovaný cikánský kabát. Nyní měl Aram ve tváři vepsanou tvrdost, kterou nezakryly ani stíny. Stál, jako by byl připravený tasit meč, a od chvíle, kdy unesli Faile, se hněv stal stálou součástí i jeho pachu. Když Faile unesli, hodně věcí se změnilo. Avšak Perrin ten hněv chápal. Předtím ho nechápal, ne doopravdy, ne, dokud neunesli Faile.

„Chtějí tě vidět, urozený pane Perrine,“ řekl Aram a trhl hlavou ke dvěma nejasným postavám rýsujícím se mezi vozy. Při hovoru se mu u úst tvořila pára. „Řekl jsem jim, aby tě nechali vyspat.“ Tuhle vadu Aram měl, příliš se o něj staral, i když ho o to nikdo nežádal.

Perrin zavětřil a oddělil pachy těch dvou stínů od koní. „Přijmu je hned. Ať mi připraví Tanečníka, Arame.“ Snažil se být v sedle dřív, než se probudil zbytek tábora. Částečně proto, že stát v klidu bylo pro něho stále obtížnější. Stát v klidu znamenalo, že nechytá Shaidy. Částečně se tím taky snažil vyhnout společnosti, pokud to jen šlo. Byl by vyjel na zvědy sám, kdyby lidé, již tu práci vykonávali, nebyli mnohem lepší než on.

„Ano, můj pane.“ Do Aramova pachu se vloudila zubatost, když se ploužil sněhem pryč, ale Perrin si toho stěží všiml. Jenom něco opravdu důležitého by přimělo Sebbana Balwera vyhrabat se z pokrývek ještě za tmy, a totéž platilo pro Selandu Darengil...

Balwer vypadal vyzáble i v tlustém kabátě a obličej měl téměř zakrytý kapuci. Kdyby se narovnal, místo aby se krčil, byl by skoro o dlaň vyšší než Cairhieňanka vedle něj, která nebyla moc vysoká. Choulil se a přeskakoval z nohy na nohu, jak mu zima pronikala podrážkami. Selanda, v tmavém mužském kabátě a spodkách, se hodně snažila nevšímat si teploty, i když se jí před obličejem tvořila pára, jak dýchala. Třásla se, ale stejně se jí dařilo naparovat se, s pláštěm přehozeným přes rameno a rukou v rukavičce položenou na jílci meče. Kapuci pláště měla také shozenou, takže bylo vidět, že má vlasy ostříhané nakrátko až na pramen na temeni, který měla na šíji svázaný tmavou pentlí. Selanda vedla ty hlupáky, kteří chtěli napodobovat Aiely, Aiely nosící meče. Její pach byl měkký a hustý jako rosol. Byla ustaraná. Z Balwera bylo cítit soustředění, ale on byl soustředěný skoro vždycky.

Hubený mužík přestal poskakovat, aby se mohl rychle poklonit. „Urozená paní Selanda má zprávy, o kterých jsem usoudil, že bys je měl slyšet od ní, můj pane.“ Hlas měl suchý a přesný. Stejně by mluvil, i kdyby měl hlavu položenou na popravčím špalku. „Má paní, prosím?“ Byl jenom tajemník – Failein a Perrinův tajemník – puntičkářský, rezervovaný chlapík a Selanda byla šlechtična, ale od Balwera to neznělo jako prosba.

Loupla po něm okem a posunula si meč. Perrin se napjal, že ji chytí. Nemyslel si, že by skutečně tasila, ale nebyl si jí jistý, ani jejími směšnými přáteli, aby ji bral na lehkou váhu. Balwer ji jenom pozoroval s hlavou nakloněnou na stranu a byla z něj cítit netrpělivost, ne starosti.

Selanda pohodila hlavou a otočila se k Perrinovi. „Vidím tě, můj pane Perrine Zlatooký,“ začala se strohým cairhienským přízvukem, ale došlo jí, že na její hraní si na Aiela nemá trpělivost, a tak honem pokračovala. „Dnes v noci jsem zjistila tři věci. První a nejméně důležitá je, že Haviar hlásil, že Masema včera vyslal do Amadicie dalšího jezdce. Nerion se ho snažil sledovat, jenomže ho ztratil.“

„Vyřiď Nerionovi, že jsem řekl, že nemá nikoho sledovat,“ sdělil jí ostře. „A Haviarovi totéž. Měli by to vědět! Mají pozorovat, poslouchat a hlásit, co viděli a slyšeli, nic víc. Rozumíš?“ Selanda rychle kývla a na okamžik z ní byl cítit strach. Strach z něj, usoudil Perrin, strach z toho, že se na ni zlobí. Žluté oči u člověka některé lidi vyváděly z míry. Sundal ruku ze sekery a sepjal ruce za zády.

Haviar a Nerion byli další z dvou desítek Faileiných mladých hňupů, jeden byl Tairen, druhý Cairhieňan. Faile je využívala jako špehy, což ho z nějakého důvodu stále žralo, i když mu řekla do očí, že špehování je záležitostí manželky. Muž musel dávat dobrý pozor, když si myslel, že si jeho žena dělá legraci, poněvadž si ji zrovna dělat nemusela. Celá ta představa špehování ho vyváděla z míry, ale jestli je mohla využívat Faile, mohl je využívat i její manžel, když to bylo nutné. Ale pouze ti dva. Masema byl zřejmě přesvědčený, že dřív nebo později za ním půjde každý kromě temných druhů, ale kdyby k němu z Perrinova tábora přešlo příliš mnoho lidí, mohl by je začít podezírat.

„A neříkej mu Masema, ani tady,“ dodal stroze. Ten chlap totiž poslední dobou tvrdil, že Masema Dagar ve skutečnosti zemřel a z hrobu povstal jako prorok pána Draka Znovuzrozeného, a při zmínce o svém dřívějším jméně byl ještě nedůtklivější než obvykle. „Uklouzne ti to na špatným místě a budeš mít štěstí, když jen pošle pár svých rváčů, aby tě zbičovali, až tě příště najdou samotnou.“ Selanda znovu kývla, vážně, a tentokrát beze strachu. Světlo, tihle Faileini kreténi ani nepoznali, kdy by se měli bát.

„Už skoro svítá,“ zamumlal Balwer, zachvěl se a přitáhl si plášť k tělu. „Brzy budou všichni vstávat a některé věc je lepší probírat tak, aby to neviděl každý. Bude-li má paní pokračovat?“ Znovu to nebyl jen návrh. Selanda a ostatní Faileini příživníci byli dobří jen na to, aby vyvolávali potíže, a Balwer ji z nějakého důvodu provokoval, ale ona sebou jen rozpačitě škubla a omluvila se.

Opravdu se začínalo objevovat světlo, alespoň pro Perrinovy oči. Obloha nad nimi byla stále černá, posetá jasnými hvězdami, ale on už skoro rozeznával barvu šesti úzkých pruhů na přednici Selandina kabátu. Rozhodně pruhy rozeznával. Došlo mu, že spal déle než obvykle, a zavrčel. Nemohl si dovolit poddat se únavě, jakkoli unavený byl! Musel si poslechnout Selandinu zprávu – nedělala by si starosti jenom kvůli tomu, že Masema někam poslal jezdce, neboť to dělal skoro každý den – ale už se nervózně ohlížel po Aramovi s Tanečníkem. Zachytil nějakou činnost mezi koňmi, nicméně po jeho koni nebylo zatím ani vidu.

„Ta druhá věc, můj pane,“ pokračovala Selanda, „je, že Haviar viděl soudky se slanečky a soleným hovězím s altarskými značkami, a hodně jich bylo. Říkal, že mezi Mas... mezi prorokovými lidmi jsou taky Altařané. Několik jich vypadá na řemeslníky a pár na kupce nebo městské úředníky. V každém případě to jsou zavedení lidé a někteří si zřejmě nejsou jistí, jestli se rozhodli správně. Stačilo by se zeptat a mohli bychom zjistit, odkud se ty ryby a hovězí vzaly. A možná bychom pro tebe získali víc špehů.“

„Vím, odkud ty ryby a hovězí pocházejí, a ty taky,“ odsekl Perrin podrážděně. Za zády zatínal ruce v pěst. Doufal, že když postupují tak rychle, nebude moci Masema vysílat nájezdníky. Byli stejně špatní jako Shaidové, pokud ne horší. Nabídli lidem možnost přísahat věrnost Draku Znovuzrozenému a ty, kteří odmítli nebo jen prostě váhali příliš dlouho, upálili nebo probodli. V každém případě se od lidí, ať už vytáhli s Masemou nebo ne, čekaly velkorysé dary na podporu prorokovy věci, zatímco ti, kdo zemřeli, byli nepochybně temní druzi a jejich majetek se zabavil. Zloději přišli podle Masemova zákona o ruku, ale podle něj nic z toho, co jeho nájezdníci dělali, krádež nebyla. Podle jeho zákonů bylo za vraždu a spoustu dalších zločinů oběšení, ale spousta jeho následovníků zřejmě raději vraždila než přijímala přísahy. Tak získali větší kořist a pro některé byla vražda příjemným rozptýlením před snídaní.