Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Třeba budeme mít čas to městečko navštívit, až bude má žena volná.“ Znovu zachytil slabé zvuky, jak lesem postupují lidé na koních, dřív než ostatní. Tentokrát to přicházelo od západu, od tábora. Gallenneho posel musel cválat celou cestu.

„Tvá žena,“ řekl Masema bezvýrazně a podíval se na Berelain, až se Perrinovi zpěnila krev v žilách. Dokonce i Berelain zrudla, i když tvář zachovala hladkou. „Opravdu věříš, že dnes ti o ní donesou zprávu?“

„Ano.“ Perrin mluvil stejně bezvýrazně jako Masema, a tvrději. Svíral hrušku sedla nad Berelaininým košíkem, aby nehmátl po sekeře. „Osvobodit ji je ze všeho nejdůležitější. Ji a ostatní. Až to uděláme, můžeme si naplnit břicha k prasknutí, ale tohle uděláme nejdřív.“

Blížící se koně už uslyšeli všichni. Na západě se objevila dlouhá řada kopiniků a za ní projížděla mezi stíny další. Rudé fáborky a kyrysy Mayenerů se prolínaly se zelenými fáborky a leštěnými kyrysy z Ghealdanu. Řady byly hodně dlouhé, táhly se až pod Masemovy čekající muže. Mezi stromy také přebíhali pěšáci s dlouhými dvouříčskými luky. Perrin doufal, že tábor nezůstal úplně bez ochrany. Ukrást ten seanchanský papír možná donutilo Masemu vyložit karty, a nakonec to byl veterán z bojů kolem Morny a proti Aielům. Mohl myslet dál než jenom na to, že najde Berelain. Bylo to jako další kovářský hlavolam. Posunete jeden kousek, aby se pohnul další jen natolik, že se uvolní třetí. Tábor s oslabenou obranou bylo snadné dobít a v těchto lesích na počtech záleželo stejně tolik jako na tom, kdo měl lidi, kteří dokážou usměrňovat. Chtěl Masema uchovat to tajemství natolik, aby to celé teď a tady zpečetil? Perrin si uvědomil, že položil ruku na sekeru, ale nechal ji tam.

Mezi Masemovými stoupenci přešlapovali koně, jak jim jezdci tahali za otěže, křičeli po sobě a mávali zbraněmi, Masema sám však jen beze změny výrazu sledoval blížící se kopiníky a lučištníky, o nic méně zakyslý, ani o nic víc. Jako by to byli ptáci poskakující po větvích. Jeho pach se beze změny šíleně svíjel.

„Co se děje ve službě Světlu, musí se udělat,“ řekl, když nově příchozí zastavili asi dvě stě kroků od nich. To nebylo pro dvouříčské luky nijak daleko a Masema je viděl v akci, ale nedával na sobě znát, že by ty široké hlavice mohly být namířené na jeho srdce. „Všechno ostatní je jen šmejd a brak. Pamatuj na to, urozený pane Perrine Zlatooký. Všechno ostatní je šmejd a brak.“

Bez dalšího slova prudce otočil koně a s Nengarem a Bartuem v závěsu se vydal ke svým mužům. Všichni tři hnali koně, aniž by se starali, že by si třeba mohli zlomit nohu nebo vaz. Čekající oddíl se zařadil za ně a celý dav se hrnul k jihu. Někteří muži vzadu se zastavili, aby vytáhli bezvládné tělo zpod zraněného koně a zbavili zvíře utrpení rychlým máchnutím dýky. Pak je začali bourat. Tolik masa nesmělo přijít nazmar. Jezdce nechali tam, kam ho pustili.

„On věří každému slovu, které řekne,“ vydechla Annoura, „ale kam ho jeho víra vede?“

Perrina napadlo zeptat se jí rovnou, kam si myslí, že Masemu vede jeho víra, kam ona chce, aby ho dovedla, ale ona náhle opět nasadila ten neproniknutelný aessedaiovský klid. Špička ostrého nosu jí zrudla chladem. Upřeně na něj zírala. Stejně snadno by mohl holýma rukama vypáčit temnými psy poznačený kámen ze země, jako dostat odpověď z Aes Sedai, když nasadí tenhle výraz. Bude muset nechat vyptávání na Berelain.

Muž, jenž přivedl kopiníky, najednou pobídl koně do kroku. Byl menší, v postříbřeném kyrysu a přílbě s mřížovým hledím a třemi krátkými bílými chocholy. Gerard Arganda byl tvrdý voják, jenž se nahoru propracoval úplně odzdola, proti všem okolnostem, a stal se prvním kapitánem Alliandřiny osobní gardy. Perrina, který přivedl jeho královnu na jih, aniž k tomu měl nějaký dobrý důvod, a potom dopustil, aby ji unesli, neměl rád, ale Perrin čekal, že se zastaví a projeví úctu Berelain, možná se i poradí s Gallennem. Arganda si Gallenneho hodně vážil a často spolu pokuřovali fajfku. Tentokrát jeho pstružák projel kolem Perrina a ostatních a jezdec ho pobízel k větší rychlosti. Když Perrin uviděl, kam jede, pochopil. Od východu se blížil osamělý jezdec na myšákovi a vedle něho se na sněžnicích šoural Aiel.

Petřin si neuvědomil, že se pohnul, dokud nebyl nakloněný nad Tanečníkův krk a nehnal se za Argandou. Sníh nebyl o nic méně hluboký, země o nic rovnější a světlo o nic lepší, ale Tanečník se řítil stíny, nechtěje nechat pstružáka v čele, a Perrin ho pobízel k ještě rychlejšímu běhu. Přijížděl Elyas, vousy roztažené na prsou, široká krempa klobouku vrhala stíny na jeho tvář a z ramenou mu viselo krzno. Osobou vedle něho byla Děva s tmavou šufou ovinutou kolem hlavy a v bílém plášti, aby nebyla vidět na sněhu, přehozeném přes šedý, hnědý a zelený kabátec a spodky. Elyas a Děva bez ostatních znamenali, že Faile byla nalezena. Muselo to tak být.

Arganda štval koně, aniž by se staral, že by si mohl zlomit nohu, přeskakoval vyčnívající skaliska a projížděl závěje, ale Tanečník ho těsně před Elyasem předhonil. Arganda se drsně zeptal: „Viděl jsi královnu, Machero? Je naživu? Mluv, chlape!“ Děva, Elienda se sluncem osmahlými tvářemi, zvedla ruku k Perrinovi. Mohl to být pozdrav či soucit, ona však pokračovala v cestě. Elyas podá hlášení Perrinovi a ona své moudrým.

„Našli jste ji?“ Perrin měl v hrdle náhle sucho jako na poušti. Na tohle čekal dlouho. Arganda prskal za hledím, věda, že se Perrin neptá na Alliandre.

„Našli jsme Shaidy, které sledujeme,“ začal Elyas opatrně s rukama složenýma na sedlové hrušce. Dokonce i na Elyasovi, slavném Dlouhém tesákovi, který žil a běhal s vlky, byla vidět únava z dlouhé cesty a nedostatku spánku. Tváře měl propadlé vyčerpáním, což ještě podtrhovala zlatá záře jeho očí. Hustý vous i vlasy, jež mu visely k pasu a jež měl na šíji svázané řemínkem, měl prošedivělé, a poprvé za dobu, co ho Perrin znal, vypadal starý. „Utábořili se kolem slušně velkého města, které dobyli, na hřebeni asi čtyřicet mil odsud. Nemají žádné pořádné hlídky a ty, co jsou dál, spíš dávají pozor na to, aby jim neutekli zajatci, než na cokoliv jiného, takže jsme se dostali dost blízko, abychom se mohli pořádně kouknout. Je jich ale mnohem víc, než jsme mysleli. Nejmíň devět, možná deset klanů, říkaly Děvy. Včetně gai’šainů – aspoň lidí v bílém – by v tom táboře mohlo být tolik lidí jako v celém Mayene nebo Ebú Daru. Nevím, kolik oštěpů, ale deset tisíc je podle toho, co jsem viděl, ještě nízký odhad.“

Perrinovi se stahoval žaludek. V ústech měl tak sucho, že by nedokázal promluvit, ani kdyby se Faile nějakým zázrakem objevila přímo před ním. Deset tisíc algai’d’siswai , k tomu ještě tkalci a stříbrotepci a starci, trávící dny vzpomínáním ve stínu, kteří se mohli chopit oštěpu, kdyby na ně někdo zaútočil. On neměl ani dva tisíce kopiníků, kteří by prohráli, i kdyby stáli proti stejnému počtu Aielů. Necelé tři stovky Dvouříčských, jež dokázaly napáchat škody na dálku, ale deset tisíc protivníků by nezastavily. Tolik Shaidů by roztrhalo Masemovu chátru na kusy, jako když kočka vletí do hnízda myší. I když měl asha’many, moudré a Aes Sedai... Edarra a ostatní moudré mu toho o moudrých moc neprozradily, ale věděl, že deset klanů mohlo mít i padeást žen schopných usměrňování, možná víc. Možná méně – žádné dané počty nebyly – ale ne dost málo, aby to znamenalo nějaký rozdíl.