Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Na severu a na jihu byla půda vyčištěná dál od města než na hřebeni, kde ležel. Po krajině byly roztroušené statky, kde z žádného komína nestoupal kouř, a ploty označující pole pod sněhem, ale víc než hrstka lidí, pokoušející se přiblížit z libovolného směru, by klidně mohla mít pochodně, korouhve a trubky. Zhruba k jihu mezi statky vedla jedna silnice a druhá na sever. Jemu to nejspíš nebude k ničemu, ale člověk nikdy neví. Jondyn by mohl z města přinést nějaké informace, i když k čemu by to bylo dobré, když bylo město uprostřed shaidského houfu, to netušil. Gaul a Děvy, obcházející tábor, mu povědí, co leží za dalším hřebenem. Sedlo na něm vypadalo, že tamtudy vede další silnice někam k východu. Asi míli na sever od sedla stálo několik větrných mlýnů, jejichž dlouhé bílé lopatky se pomalu otáčely, a na dalším hřebeni za tím prvním zřejmě byly další mlýny. Po svahu od mlýnů až k městské hradbě vedla řada oblouků, jako dlouhý, úzký most.

„Ví někdo, co to je?“ zeptal se a ukázal na oblouky. Prohlídka dalekohledem mu neprozradila nic, než že jsou ze stejného šedého kamene jako hradby. Na most to bylo příliš úzké a nemělo to zídky po stranách a navíc se nezdálo, že by na tom místě bylo třeba stavět most.

„To přivádí vodu,“ hlásila Sulin. „Táhne se to na pět mil k jezeru. Nevím, proč nepostavili město blíž, ale většina půdy kolem jezera vypadá na to, že když odejde zima, je tam jen samé bahno.“ Už ji neznámá slova jako bahno nezarážela, jenom trocha bázně utkvěla na ,‚jezeru". Vadila jí představa tolika vody na jednom místě. „Chceš zastavit dodávku vody? To by je určitě vylákalo ven.“ Boji o vodu rozuměla. Většina bojů v Pustině začínala kvůli vodě. „Ale myslím, že ne –“

Perrinovi v hlavě vybuchly barvy, odstíny tak jasné, že přestal vidět i slyšet. Tedy všechno kromě barev samotných. Byla to mohutná vlna, jako by se pokaždé, když je vyhnal z hlavy, barvy shromažďovaly v nějaké nádrži, jejíž hráz prorazila ta tichá povodeň, nehlučné víry, které se ho snažily stáhnout do sebe. A uprostřed toho se srazil obraz, Rand a Nyneiva, sedící na zemi naproti sobě, obraz tak jasný, jako by je měl přímo před sebou. Neměl na Randa čas, ne teď. Ne teď! Snažil se barvami prodrat, jako se topící se člověk hrabe k hladině, donutil – je – zmizet!

Zrak i sluch, okolní svět, ho přímo praštily.

„...je šílenství,“ říkal zrovna Grady ustaraně. „Nikdo nezvládne tolik saidínu , abych ho cítil na takovou dálku! Nikdo!“

„Nikdo nezvládne ani tolik saidaru ,“ zamumlala Marline. „Ale někdo to dělá.“

„Zaprodanci?“ Annouře se třásl hlas. „Zaprodanci, používající nějaký sa’angrial , o kterém jsme nic netušily. Nebo... nebo Temný sám.“

Všichni tři se dívali k severozápadu, a i když Marline vypadala klidněji než Annoura a Grady, byla cítit stejně ustrašeně a ustaraně. Kromě Elyase všichni pozorovali trojici s výrazem lidí očekávajících vyhlášení začátku nového Rozbití světa. Elyas se tvářil smířeně. Vlk by štěkal na sesuv půdy unášející ho ke smrti, ale vlk věděl, že smrt přijde, dříve nebo později, a že se s ní nedá bojovat.

„To je Rand,“ podotkl Perrin hluše. Otřásl se, jak se barvy vrátily, ale hned je zahnal. „Jeho věc. On to vyřídí, ať je to cokoliv.“ Všichni na něho zírali, dokonce i Elyas. „Potřebuju jazyky, Sulin. Museli vyslat lovecký oddíly. Elyas říkal, že o kus dál mají hlídky, malý skupinky. Dokážeš mi sehnat zajatce?“

„Pozorně mě poslouchej,“ začala Annoura a slova se z ní jenom hrnula. Zvedla se ve sněhu natolik, aby dosáhla přes Marline na Perrina, a popadla ho za plášť. „Něco se děje, možná je to nádherné, možná strašné, ale v každém případě je to závažné, důležitější než cokoliv ve známých dějinách! Musíme zjistit, co to je! Grady nás tam dostane, dost blízko, abychom to viděli. Já bych nás tam dostala, kdybych znala ta tkaniva. Musíme to vědět!“

Perrin se jí podíval do očí a setřásl její ruku. Ona zůstala civět s otevřenou pusou. Aes Sedai nikdy nezmlkly tak snadno, ona to ale udělala. „Řekl jsem ti, co to je. Naše práce nás čeká přímo tady. Sulin?“

Sulin se otočila od něj k Aes Sedai a pak k Marline. Nakonec pokrčila rameny. „I když je budeš vyslýchat, moc nezjistíš. Přijmou bolest a vysmějí se ti. A hanba bude pomalá – jestli je tyto Shaidy ještě možné zahanbit.“

„Cokoli zjistím, bude víc než to, co vím teď,“ opáčil. Jeho práce byla tady. Musel rozložit hlavolam, osvobodit Faile a zničit Shaidy. Na tom jediném na celém světě záleželo.

„A ona si znovu stěžovala, že ostatní moudré jsou ustrašené,“ dokončila Faile svým nejpokornějším hlasem, posunula si vysoký koš, jejž držela na rameni, a přešlápla v rozdupaném sněhu. Koš nebyl těžký, i když byl plný špinavého prádla, a sukno jejích bílých šatů bylo tlusté a teplé a pod nimi měla ještě dvě spodničky, jenže tenké kožené holínky, téměř dokonale vybělené, ji před studenou břečkou příliš nechránily. „Mám nakázáno hlásit, co přesně moudrá Sevanna řekla,“ dodala rychle. Someryn byla jedna z „ostatních“ moudrých a při slově ustrašené prohnula koutky úst dolů.

Se sklopenýma očima Faile víc z jejího obličeje neviděla. Gai’šainové se museli chovat pokorně, zvlášť gai’šainové neaielského původu, a i když vzhlédla přes řasy, aby viděla, jak se Someryn tváří, druhá žena byla vyšší než většina mužů, dokonce i aielských, žlutovlasá obryně, která ji vysoko převyšovala. Viděla tedy hlavně Somerynino přehnaně velké poprsí a opálenou rýhu mezi prsy, odhalenou blůzou rozvázanou do půlky hrudi a zakrytou hlavně sbírkou dlouhých náhrdelníků, samý ohnivý opál, smaragd, rubín a drahý opál, tři šňůry velkých perel a složité zlaté řetězy. Většina moudrých zřejmě neměla Sevannu, jež „mluvila za náčelníka", dokud nebude zvolen nový náčelník kmene Shaidů, k čemuž nejspíš v nejbližší době nedojde, v lásce a snažily se podrývat její autoritu, kdykoliv se nehádaly mezi sebou nebo netvořily kliky, ale mnoho sdílelo její lásku k mokřinským šperkům a některé začaly dokonce nosit i prsteny jako ona. Someryn měla na pravé ruce velký mléčný opál, házející rudé záblesky, kdykoliv si upravovala loktuši, a na levé dlouhý safír zasazený mezi rubíny. Ale nezačala nosit hedvábí. Halenu měla z prostého bílého algode z Pustiny a sukni a loktuši ze silné vlny a tmavé stejně jako přeložený šátek, který jí přidržoval po pás dlouhé žluté vlasy. Zima jí zřejmě nedělala sebemenší potíže.

Stály spolu těsně za tím, co Faile považovala za hranici mezi táborem Shaidů a gai’šainů – vězňů – i když to doopravdy nebyly dva tábory. Mezi Shaidy přespávalo jenom několik gai’šainů , zbytek byl držen uprostřed tábora, pokud nevykonával určenou práci, dobytek obehnaný před lákadlem svobody plotem ze Shaidů. Většina lidí, kteří je míjeli, měli bílé gai’šainské šaty, i když jen málokterý tak drahé jako ona. Když museli Shaidové obléknout tolik lidí, sebrali všechny bílé látky, jaké jim přišly pod ruku. Někteří gai’šainové byli zabalení do drsného lnu, osušek nebo šatů ze stanového plátna, a mnozí byli celí od bláta nebo sazí. Jenom občas se objevil gai’šain dost vysoký a se světlýma aielskýma očima. Velká většina byli zarudlí Amadičané, olivoví Altařané a bledí Cairhieňané, občas nějaký ten poutník nebo kupec z Illianu či Tarabonu nebo odjinud, kteří se ocitli v nejhorší době na nejhorším místě. Cairhieňany drželi nejdéle a byli nejodevzdanější svému osudu, kromě hrstky Aielů v bílém, ale všichni klopili oči a plnili úkoly, jak rychle to v blátě a sněhu šlo. Od gai’šainů se očekávalo, že budou předvádět pokoru, poslušnost a dychtivost předvádět obojí. Cokoliv menšího mělo bolestivé následky.