Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Dostaly se pryč první noc, co jsme sem dorazili,“ zamumlala Chiad. „S Bain jsme je dovedly k lesu a cestou zpátky zamaskovaly jejich stopy. Pokud vím, tak si zřejmě ještě nikdo neuvědomil, že jsou pryč. Když tu je tolik gai’šainů , byl div, že si Shaidové vůbec všimnou, že je někdo pryč.“

Faile si vydechla úlevou. Před třemi dny. Shaidové si všímali uprchlíků. Jen málokomu se podařilo vydržet na svobodě celý den, ale s každým dnem, kdy je nechytili, jejich naděje na úspěch narůstala, a bylo celkem jisté, že Shaidové zítra nebo pozítří odtáhnou. Na tak dlouho se nezastavili, co chytili Faile. Tušila, že se možná pokusí vrátit zpátky k Dračí stěně a do Pustiny.

Nebylo snadné přemluvit Lacile a Arrelu, aby odešly bez ní. Přesvědčilo je až to, že mohou Perrinovi donést zprávu o tom, kde se Faile nachází, spolu s varováním, kolik Shaidů tu je, a tvrzením, že Faile už si zařídila útěk, a kdyby se do toho zapletl, mohl by ji ohrozit. Byla si jistá, že tomu obě věří – opravdu si útěk zařídila, jistým způsobem, měla vlastně několik plánů a jeden z nich musel vyjít – ale dosud zpola věřila, že se obě rozhodnou, že přísaha od nich vyžaduje zůstat s ní. Vodní přísahy byly v mnoha ohledech vážnější než přísahy věrnosti, ale ponechávaly pozoruhodně mnoho prostoru pro pitomost ve jménu cti. Vlastně nevěděla, jestli se jim podaří Perrina najít, ale byly na každý pád volné a ona už se musela postarat jen o další dvě ženy. Pochopitelně nepřítomnost tří Sevanniných služebnic by pozornosti neunikla, všimli by si toho během několika málo hodin a poslali za nimi nejlepší stopaře. Faile se v lese uměla pohybovat, ale věděla, že na aielské stopaře prostě nemá. Pro „obyčejné“ gai’šainy , kteří utekli a byli chyceni, to bylo velmi nepříjemné. Pro Sevanniny gai’šainy by mohlo být lepší raději při pokusu o útěk zemřít. Přinejlepším už by nedostali příležitost k druhému pokusu.

„My ostatní bychom měly větší šanci, kdybyste šly s Bain s námi,“ podotkla tiše. Kolem nich dál proudili lidé nosící vodu a nikdo se jejich směrem nedíval, ale za poslední dva týdny začala být nesmírně opatrná. Světlo, připadalo jí to spíš jako dva roky! „Jaký rozdíl je v tom, že jste pomohly Lacile a Arrele dojít k lesu a že byste pomohly nám dostat se dál?“ To z ní mluvilo zoufalství. Znala ten rozdíl – Bain a Chiad byly její přítelkyně a učily ji, jak to mezi Aiely chodí, o ji’e’toh a dokonce i něco málo ze znakové řeči Děv – a tak ji nepřekvapilo, když Chiad nepatrně pootočila hlavu a upřela na ni šedé oči, v nichž nebyla ani stopa po gai’šainské pokoře. Ani v jejím hlase, i když mluvila potichu.

„Pomůžu ti, jak daleko to půjde, poněvadž není správné, aby tě Shaidové drželi. Ty se neřídíš ji’e’toh . Já ano. Kdybych odvrhla svou čest a závazky jen proto, že to udělali Shaidové, tak bych jim dovolila rozhodovat o tom, jak se mám chovat. Budu nosit bílou rok a den a oni mě pak buď propustí, nebo odejdu, ale neodvrhnu to, čím jsem.“ Bez dalšího slova se vmísila do davu gai’šainů .

Faile zvedla ruku, aby ji zastavila, ale zase ji nechala klesnout. Už se na to ptala předtím a dostalo se jí jemnější odpovědi, a když se zeptala znovu, přítelkyni tím urazila. Bude se muset omluvit. Ne aby si udržela Chiadinu pomoc – ta žena by jí ji neodmítla – ale proto, že měla vlastní čest, i když se neřídila ji’e’toh . Přátele nelze urazit a pak to prostě přejít, ani čekat, že to udělají oni. Omluvy však musely počkat. Neodvažovaly se mluvit příliš dlouho, aby si toho někdo nevšiml.

Malden bývalo vzkvétající město, vyráběli tu vlnu a spoustu výborného vína, ale teď byly za hradbami jen trosky. Domy s doškovými střechami zde byly jak kamenné, tak dřevěné, a během rabování vznikl požár. Jižní část města byla jen hromadou zčernalých trámů ozdobených rampouchy. Ulice všude byly plné popela zadupaného do sněhu a celé město bylo cítit ohořelým dřevem. Voda byla jedna z věcí, jež Maldenu očividně nikdy nechyběly, ale jako všichni Aielové, i Shaidové si jí velmi cenili a o boji s požáry nevěděli nic. V Aielské pustině bylo jen málo hořlavých věcí. Až by skončili s rabováním, mohli klidně nechat shořet celé město, a takhle váhali kvůli plýtvání vodou, než oštěpy nahnali gai’šainy do řady s vědry a nechali muže z Maldenu přivézt svoje hasičské vozy. Faile by myslela, že Shaidové ty muže alespoň odmění tím, že jim dovolí odejít s lidmi, jež nevybrali jako gai’šainy , ale muži, kteří pracovali u pump, byli mladí a silní, právě takoví, jaké Shaidové chtěli mít mezi svými gai’šainy . Shaidové ohledně gai’šainů zachovávali jistá pravidla – těhotné ženy a děti pod deset let nechávali jít, taky mládence pod šestnáct a kováře, kteří byli zmatení i vděční zároveň – ale vděčnost mezi ně nepatřila.

Na ulicích se válel nábytek – převrácené jídelní stoly, zdobené truhly a křesla, občas i zmačkaný závěs nebo rozbité nádobí. Všude byly kusy šatů, kabáty, spodky, šaty, většinou rozřezané na cáry. Shaidové posbírali všechno ze zlata a stříbra a s drahokamy, cokoliv užitečného či jedlého, ale nábytek museli vytahat v záchvatu loupení a pak ten, kdo ho vytáhl, usoudil, že je málo zlacený nebo vyřezávaný, a dál se s ním nenamáhal. Aielové navíc stejně židle a křesla nepoužívali, jen pro náčelníky, a na vozech nebylo místo pro těžké stoly. Několik Shaidů se stále potulovalo městem a prohlíželo domy, hospody a krámy a hledali, co jim snad ještě uniklo, ale většinou tu byli k vidění jen gai’šainové tahající vědra. Aiely na městech zajímalo jenom to, co se v nich dalo ukrást. Minula ji dvojice Děv pohánějících patkami oštěpů směrem k bráně nahého, vykuleného muže s rukama spoutanýma za zády. Nepochybně si myslel, že se schová ve sklepě nebo na půdě, dokud Shaidové neodejdou. Když se před ni postavil obrovský algai’d’siswai v cadin’soru , vyhnula se mu, jak jen to šlo. Gai’šainové vždycky uhýbali Shaidům.

„Jsi moc hezká,“ pravil a znovu se jí postavil do cesty. Byl to ten největší chlap, jakého kdy viděla, a taky mohutný. Nebyl tlustý –ještě nikdy neviděla tlustého Aiela – ale hodně rozložitý. Říhl si, cítila z něj víno. Opilé Aiely viděla, protože našli všechno víno z Maldenu. Ale nebála se. Gai’šainové mohli být potrestáni za spoustu přestupků, často za přestupky, které skoro nechápali, ale bílé roucho jim také poskytovalo jistou ochranu, a ona navíc měla další.

„Jsem gai’šain moudré Sevanny,“ vyhrkla, jak nejpodlézavěji dokázala. K jejímu znechucení se jí to dařilo velmi dobře. „Sevanna nebude ráda, když se místo práce budu vybavovat.“ Znovu se ho pokusila obejít a zasupěla, když ji popadl za ruku.

„Sevanna má stovky gai’šainů . Jednu na hodinku nebude postrádat.“

Koš spadl na ulici, když ji zvedl do vzduchu, jako by byla polštář. Než si uvědomila, co se děje, měl ji strčenou pod paží a ruku jí tiskl k boku. Otevřela ústa, aby mohla zakřičet, ale on si volnou rukou přitiskl její obličej na prsa. Do nosu ji udeřil pach propocené vlny. Viděla jen šedohnědou vlnu. Kde jsou ty dvě Děvy? Děvy oštěpu by mu tohle nedovolily. Každý Aiel, který by to uviděl, by se do toho vložil! Od žádného gai’šaina však pomoc nečekala. Jeden či dva by mohli běžet pro pomoc, ale první lekcí, kterou každý gai’šain dostal, bylo, že i pohrůžka násilím stačila, aby skončil pověšený za kotníky a ztlučený, až vyl. Alespoň první lekcí pro mokřiňany, Aielové to samo sebou věděli: gai’šain nesměl z žádného důvodu hrozit násilím. Z žádného . Což jí ovšem nebránilo, aby toho chlapa nekopala, jak nejsilněji dokázala. Stejně dobře mohla kopat do zdi, tohle mělo stejný výsledek. Muž se pohyboval, někam ji nesl. Kousla ho co nejsilněji a za svou námahu skončila s pusou plnou vlny, zuby jí klouzaly po svalech a neměly jediné místo kde se zarazit. Byl jako z kamene. Zaječela, ale znělo to tlumeně i jí samotné.