Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Tuon rázně zvedla ruku, panenka z černého porcelánu, a přesto každým coulem královna, i přes ty šaty. „To smíš použít jen v případě potřeby, mistře Luco. Naléhavé potřeby!“

„Ovšem, vznešená paní. Ovšem.“ Luca se klaněl a div že nezačal líbat podlahu.

Všechno to bylo pro nic!

„Zvláště jsem vyjmenovala ty, kteří nejsou pod mou ochranou, Tretko.“ Kousla do paštiky a prstem si otřela drobky. „Uhádneš, kdo je na tom seznamu jako první?“ Usmála se. Ne zle. Byl to další z těch jejích pobavených úsměvů nad něčím, co on neviděl. Náhle si něčeho všiml. Na rameni měla přišpendlenou tu kytičku hedvábných růžiček.

Proti své vůli se rozesmál. Hodil klobouk na podlahu a chechtal se. Prese všechno své úsilí tu ženu vůbec neznal! Ani trochu! Smál se, až ho bolela žebra.

Slunce sedělo na obzoru a silueta Bílé věže v dálce byla dokonale osvětlena, ale chlad právě uplynuvší noci jako by zesílil a tmavé mraky táhnoucí oblohou hrozily dalším sněhem. Zima ustupovala, ale stále se držela ještě v době, kdy již mělo začít jaro, a nerada se vzdávala své vlády. Do Egwainina stanu pronikl hluk ranních prací, třebaže stan stál stranou ostatních. Tábor jako by vibroval. Dělníci nosili vodu od studní a přiváželi dřiví na oheň a dřevěné uhlí. Služky budou sestrám roznášet snídani, novicky z druhé třídy se vzápětí poženou na ranní jídlo a ty z první a třetí třídy zase do výuky. Dnešek byl významný den, i když to ještě nikdo nevěděl. Dnes nejspíš skončí neschválené vyjednávání, jež probíhalo v Dareinu u stolu ve stanu pod mostem do Tar Valonu. Neschválené bylo na obou stranách. Elaidini nájezdníci dál beztrestně plenili na druhém břehu řeky. V každém případě to bude na delší dobu poslední setkání.

Egwain se podívala, co dostala ke snídani, povzdechla si a sebrala černý flíček z horké kaše. Otřela si prsty do lněného ubrousku, aniž by se přesvědčila, zda to byl červ. Když si nemohla být jistá, dělala si menší starosti kvůli tomu, co ještě mohlo zůstat v misce. Dala si do úst lžíci a snažila se soustředit na sladké kousky sušených meruněk, které do ní Chesa zamíchala. Nekřuplo jí něco mezi zuby?

„Jak říkávala moje matka, naplní to žaludek, takže si toho nevšímej,“ zamumlala Chesa, jako kdyby mluvila sama se sebou. Tak dávala Egwain rady, aniž by překročila hranici mezi paní a komornou. Alespoň jí radila, když u toho nebyla Halima, a ta dnes ráno odešla brzy. Chesa seděla na truhlici na šaty pro případ, že by Egwain něco potřebovala nebo bylo nutné někam zaběhnout s vyřízením, ale občas zabloudila pohledem k hromadě šatstva, které se dnes mělo vyprat. Nevadilo jí před Egwain zašívat a opravovat, ale probírat špinavé prádlo by podle ní znamenalo tu hranici překročit.

Egwain se zatvářila vyrovnaně a už jí chtěla říci, ať se jde nasnídat – Chesa považovala jíst dříve než ona za další přestupek –ale než stačila otevřít pusu, vrazila do stanu Nisao obklopená září saidaru . Než se chlopně stanu zavřely, Egwain venku zahlédla Sarina, Nisaina holohlavého, zakrslého strážce s černou bradou. Malá sestra měla kapuci shozenou a pečlivě upravenou na ramenou tak, aby byla vidět podšívka ze žlutého sametu, ale plášť si držela, jako by cítila zimu. Neřekla nic, jen po Chese vrhla ostrý pohled. Chesa počkala, až Egwain kývne, a pak popadla svůj plášť a vyběhla ven. Záři jediné síly sice neviděla, ale poznala, když Egwain chtěla mít soukromí.

„Kairen Stang je mrtvá,“ začala Nisao bez úvodu. Obličej měla hladký a hlas vyrovnaný a mrazivý. Byla dost malá, aby se Egwain cítila vysoká, a držela se, jako by chtěla získat na výšce. To Nisao obvykle nedělávala. „Sedm sester už zkoušelo ozvuk, než jsem se tam dostala. Není pochyb, že ji zabil saidín . Měla zlomený vaz. Roztříštěný. Jako by jí někdo otočil hlavu kolem dokola. Aspoň to bylo rychlé.“ Nisao se zhluboka, roztřeseně nadechla a pak si uvědomila, co dělá, takže se narovnala ještě víc. „Její strážce je připravený vraždit. Někdo mu dal bylinkový odvar na spaní, ale až se probere, bude dělat potíže.“ Neudělala obličej, jako to žluté obvykle dělávaly při zmínce o bylinkách, což ukazovalo, jak je rozčilená, ať už se tvářila jakkoliv.

Egwain odložila lžíci na stolek a narovnala se. Křesílko už jí nepřipadalo pohodlné. Teď byla po Leane nejlepší Bode Cauthonová. Novicka. Snažila se nemyslet na to, co ještě Bode je. S několika dny výcviku navíc by Bode dokázala pracovat skoro stejně dobře jako Kairen. Skoro. Avšak nezmínila se o tom. Nisao znala některá tajemství, ale ne všechna. „Anaiya a teď Kairen. Obě z modrého adžah. Víš o nějakém dalším spojení mezi nimi?“

Nisao zavrtěla hlavou. „Jak si vzpomínám, Anaiya byla Aes Sedai padesát nebo šedesát let, když Kairen přišla do Věže. Možná měly nějaké společné známé. Nevím, matko.“ Teď mluvila unaveně a trochu jí poklesla ramena. Tiché vyšetřování Anaiyny smrti ji nikam nedostalo a musela vědět, že jí Egwain hodí na krk i Kairen.

„Zjisti to,“ přikázala Egwain. „Nenápadně.“ Druhá vražda vyvolá dost velké pozdvižení bez toho, aby k němu ještě přidávala. Chvíli si druhou ženu prohlížela. Nisao se mohla vymlouvat nebo mohla tvrdit, že je to od začátku pochybné, ale doteď byla vždycky modelem sebeovládání a neochvějné sebejistoty žluté adžah. Nyní ale ne. „Chodí kolem mnoho sester se saidarem ?“

„Několika jsem si všimla, matko,“ odpověděla Nisao škrobeně. Vzdorně zvedla bradu, avšak po chvíli záře kolem ní pohasla. Přitáhla si plášť k tělu, jako by jí náhle začalo být zima. „Pochybuji, že by to Kairen prospělo. Její smrt přišla příliš náhle. Člověk se ale cítí… bezpečněji.“

Když malá žena odešla, Egwain zamíchala kaši. Žádné další černé tečky, chuť k jídlu ji ale přešla. Nakonec vstala, hodila si přes ramena sedmipruhou štolu a přehodila si přes ně plášť. Právě dnes nehodlala sedět v šeru. Dnes, ze všech dní, musela dělat přesně to, co obvykle.

Venku ve vyjetých zamrzlých kolejích v uličkách mezi stany rachotily vozy s vysokými koly, naložené velkými sudy s vodou, otepmi naštípaného dříví a pytli dřevěného uhlí, a vozkové byli až po uši zabalení v pláštích proti chladu. Rodiny novicek jako obvykle spěchaly po dřevěných chodnících a obvykle se jim podařilo udělat pukrle před procházející Aes Sedai, aniž by zpomalily. Nedostatek úcty k sestře jim mohl vynést bití, ale stejně tak liknavost, a učitelky byly běžně méně tolerantní než Aes Sedai procházející kolem, neboť ty aspoň mohly omluvit novicku, která utíká okolo.

Bíle oděné ženy stále uskakovaly z cesty při pohledu na štolu na Egwaininých ramenou, jenže ona se odmítala nechat znechutit víc, než už byla, novickami klanějícími se jí na ulici, klouzajícími na zledovatělou zemi a občas padajícími dřív, než je jejich sestřenky dokázaly zachytit. „Sestřenky“ si začaly říkat členky stejné rodinky, což je nějak více stmelilo, jako by byly opravdu příbuzné, a to hodně blízké. Co jí však náladu pokazilo, bylo těch pár Aes Sedai, které zahlédla, jak plují po chodnících mezi vlnami úklon. Mezi svým stanem a amyrlininou pracovnou jich Egwain potkala jen asi deset, ale tři ze čtyř byly kromě plášťů obalené jedinou silou. Nejčastěji chodily ve dvojicích a za nimi se táhli všichni strážci, které měly. A i když nebyly obalené saidarem , vypadaly ostražitě, neustále otáčely hlavy a prohlížely si každého v dohledu.