Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Renna!“ Domon to jméno vyplivl. Přes krátké vlasy a vousy podle illiánské módy, s vyholeným horním rtem, nevypadal směšně. Vypadal vylekaně a vražedně, což byla nebezpečná kombinace. „Viděl jsem ji, jak bodla Egeanin do zad a utekla. Kdybych ji dostal do ruky, zlomil bych jí vaz, ale moje ruka je to jediné, co ještě drží Egeanin krev v těle. Kde je ta zatracená Aes Sedai?“ prskl. Tolik k zachovávání opatrnosti.

„Jsem tady, Bayle Domone,“ oznámila Teslyn chladně a přiběhla s Therou, která se vyděšeně podívala na Tuon a Selucii, zakvičela a chytila se Juilina. Podle toho, jak se třásla, mohla každou chvíli omdlít.

Když Aes Sedai s tvrdým výrazem uviděla, co má před sebou, nebo možná kde to leží, udělala obličej, jako by měla pusu plnou trnů, ale pak si rychle klekla pod vůz k Domonovi a chytila Egeanin za hlavu kostnatýma rukama. „Joline by na to byla lepší,“ zamumlala, „ale snad dokážu –“

Stříbrná liščí hlava Matovi na prsou zchladla a Egeanin sebou trhla, až jí spadla paruka, a málem se vytrhla Domonovi. Oči měla vykulené. Křeče trvaly jen chvilku, pak se zase svezla zpátky, funěla a z medailonku se opět stal jen kousek stříbra. Mat na to už byl skoro zvyklý. A byl hrozně nerad, že si na to zvykl.

Teslyn se také posadila, a málem upadla, dokud ji Domon jednou rukou nepodepřel. „Děkuju,“ zafuněla Teslyn po chvíli neochotně. „Ale nepotřebuju pomoc.“ Při vstávání se však opírala o stěnu vozu a chladným zrakem všechny vyzývala, jen ať se opováží něco říci. „Čepel sklouzla po žebru, takže minula srdce. Teď už musí jen odpočívat a jíst.“

Mat si všiml, že okamžitě popadla svůj plášť. V jedné uličce stál před zeleně pruhovaným stanem hlouček žen v barevných pláštích a tvářily se soustředěně. V druhé po Teslyn vrhalo pohledy půl tuctu krasojezdců v bíle pruhovaných kabátech a těsných spodcích a mezitím si šeptali. Bylo příliš pozdě bát se, že někdo pozná tvář Aes Sedai. Příliš pozdě bát se, že někdo z nich ví, co je to léčení. Kostky v jeho hlavě přímo bušily. Nezastavily se, hra ještě nebyla dohrána.

„Kdo ji hledá, Juiline?“ zeptal se. „Juiline?“

Chytač zlodějů se přestal zlobně mračit na Tuon a Selucii a mumlat něco Theře, i když tu dál poplácával po ruce. „Vanin a Rudé paže, Lopin a Nerim. Taky Olver. Byl pryč dřív, než jsem ho stačil zarazit. Ale v tomhle…“ Přestal uklidňovat Theru na dost dlouho, aby mohl ukázat na hlavní uličku. I na tuto vzdálenost byly slyšet hlasy. „Stačilo jen, aby se jí dostal do ruky jeden z těch barevných plášťů, a mohla zmizet s prvními lidmi, kteří odcházeli. Kdybychom se pokoušeli zastavit každou ženu s nasazenou kapuci, nebo si ji jen prohlídnout, máme na krku vzpouru. Tihle lidi jsou nedůtkliví.“

„Katastrofa,“ úpěl Luca a pevně si přitiskl plášť k tělu. Latelle ho objala. Muselo to být jako nechat se objímat levhartem, ale Luca se rozhodně uklidněné netvářil.

„Světlo mě spal, proč?“ zavrčel Mat. „Renna byla vždy ochotná lízat mi ruku! Myslel jsem, že jestli to někdo přežene…!“ Na Theru se ani nepodíval, ale Juilin po něm vrhl temný pohled.

Domon vstal s Egeanin v náručí. Zprvu se chabě vzpírala – nepatřila k ženám, které se rády nechávají nosit jako panenky – ale nakonec si zřejmě uvědomila, že sama to nezvládne. Opřela se mu o prsa a jen se nešťastně mračila. Domon se poučí. I když žena potřebuje vaši pomoc, pokud ji nechce, donutí vás za to zaplatit. „Já jsem jediná, kdo zná její tajemství,“ protáhla slabým hlasem. „Jediná, kdo ji mohl prozradit. Asi si myslela, že bude bezpečnější, když mě zabije, než se vrátí domů.“

„Jaký tajemství?“ chtěl vědět Mat.

Egeanin trochu zaváhala a zamračila se. Nakonec si povzdechla. „Renna byla jednou uvázaná. Stejně tak Bethamin a Seta. Dokážou usměrňovat. Nebo se to možná dokážou naučit, nevím. Ale a’dam na ně fungoval. Možná funguje na všechny sul’dam.“ Mat si hvízdl. To by pro Seanchany byl pořádný kopanec do hlavy.

Luca si vyměnil zmatený pohled s manželkou a očividně jim nerozuměli ani jediné slovo. Teslyn zůstala s otevřenou pusou a vyrovnanost Aes Sedai spláchl šok. Selucia však rozzlobeně zavrčela a v očích jí zaplálo. Hodila ranec na zem a popošla k Domonovi. Tuon kmitla prsty, což ji na místě zastavilo. Tuon měla tvář jako tmavou, nečitelnou masku. Nicméně to, co slyšela, se jí nelíbilo. Když o tom tak Mat přemýšlel, říkala, že sama cvičila damane .

Světlo ho spal, navrch ke všemu se má oženit se ženou, která dokáže usměrňovat?

Dusot kopyt ohlásil Harnana a zbylé tři Rudé paže. Vojáci se blížili uličkami mezi stany rychlým klusem. Meče měli schované pod pláštěm a Metwyn měl dýku skoro stejně dlouhou jako krátký meč a Gorderan měl na sedle pověšenou těžkou kuši, nataženou a připravenou. Natáhnout silné lanko napínákem by mu zabralo dlouhou dobu, ale takhle mu stačilo nasadit šipku. Harnan měl zvratný koňský luk a u pasu toulec ježící se šípy. Fergin vedl Oka.

Harnan se ani nenamáhal sesednout. Podezíravě se zadíval na Tuon a Selucii a také na Luca s Latelle a naklonil se. Hrubě vytetovaný dravec na jeho tváři byl jasně vidět. „Cestou ven přejela jednoho koňáka. Vanin ji sleduje. Prý by večer mohla dorazit do Coramenu. Tam má namířeno. Jede rychleji než vozy, ale nemá sedlo. S trochou štěstí ji chytíme.“ Mluvil, jako by štěstí bylo daná věc. Muži z Bandy věřili ve štěstí Mata Cauthona víc než Mat Cauthon sám.

Zřejmě neměli na vybranou. Kostky se stále otáčely. Pořád tady byla naděje, že padnou v jeho prospěch. Malá naděje. Štěstí Mata Cauthona. „Ať tví lidi vyrazí na silnici, jak nejrychleji to půjde, Luco,“ řekl a došel k Okovi. „Tu plachtu a všechno, co nedokážeš rychle naložit, nechej tady. Hlavně jeď.“

„Copak ses zbláznil?“ vybuchl Luca. „Jestli se pokusím tyhle lidi vyhnat, dojde ke vzpouře! Oni chtějí zpět svoje peníze!“ Světlo, ten muž by myslel na peníze, i kdyby mu hlava ležela na popravčím špalku.

„Představ si, co se stane, jestli tě tu zítra najde tisícovka Seanchanů.“ Mat mluvil chladně. Jestli selže, Seanchané Lucův cirkus brzy dohoní, i když bude pohánět koně. Luca to věděl taky, protože se tvářil, jako by právě kousl do zkažené švestky. Mat si ho nevšímal. Kostky duněly, ale ještě se nezastavily. „Juiline, nechej Lucovi všechno zlato, vezmi jen větší měšec.“ Třeba se z toho Luca dokáže vyplatit, jakmile Seanchané poznají, že Dceru zatracených Devíti měsíců nemá u sebe. „Seber všechny a vyjeď, jak nejrychleji to půjde. Jakmile budeš mimo dohled z města, zajeď do lesa. Najdu tě.“

„Všechny?“ Juilin zakryl Theru svým tělem a ukázal hlavou na Tuon a Selucii. „Nechej ty dvě v Juradoru a Seanchané se třeba spokojí s tím, že je mají zpátky. Alespoň je to zpomalí. Pořád mluvíš o tom, že je dřív nebo později pustíš.“

Mat se podíval Tuon do očí. Velkých, tmavých očí v hladké, bezvýrazné tváři. Trochu si odhrnula kapuci, takže ji viděl dobře. Když ji tu nechá, nebude moci říci ta slova, a pokud to udělá, bude příliš daleko, aby na tom záleželo. A když ji tu nechá, nikdy nezjistí, proč se tak záhadně usmívá ani co za tou záhadou leží. Světlo, byl přece hlupák! Oko udělal několik netrpělivých kroků.

„Všechny,“ řekl. Nekývla Tuon, jakoby pro sebe? Proč by to dělal? „Jedeme,“ oznámil Harnanovi.