Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Davem museli vést koně krokem, ale jakmile se dostali na silnici, Mat pobídl Oka do cvalu, až za ním plášť vlál, a hlavu držel skloněnou, aby mu nespadl klobouk. Takové tempo nemohli koně vydržet dlouho. Silnice se stáčela mezi kopci a vedla přes hřebeny. Brodili se mělkými potoky a dusali přes dřevěné mosty, kde byla voda hlubší. Na svazích se opět objevily stromy, zelené borovice a kaliny mezi holými větvemi ostatních. Na kopcích byly statky, nízké kamenné domy se střechami z tašek a vyšší stodoly a občas nějaká víska zvíci deseti domů.

Několik mil od cirkusu Mat zahlédl na cestě tlustého jezdce sedícího v sedle jako pytel sádla. Kůň byl dlouhonohý sedák a běžel pravidelným klusem. Bylo jasné, že zloděj koní si vybere dobré zvíře. Když je Vanin zaslechl, ohlédl se, ale zpomalil jen do kroku. To bylo zlé.

Když Mat zastavil Oka vedle šedáka, Vanin si odplivl. „Nejspíš najdeme jejího koně uštvanýho k smrti, takže ji potom budu moct vystopovat, až půjde pěšky,“ zamumlal. „I když neměla sedlo, jela rychleji, než jsem čekal. Jestli si pospíšíme, možná ji doženeme do západu slunce. Pokud její kůň nezchromne nebo nezdechne, tak se tou dobou dostane do Coramenu.“

Mat se podíval na slunce, které stálo v nadhlavníku. Za půl dne to byl velký kus cesty. Kdyby se obrátil, mohl by do západu slunce být hodný kus cesty od Juradoru ve společnosti Thoma, Juilina a ostatních. S Tuon. A Seanchané by věděli, že honí Mata Cauthona. Muž, který unesl Dceru Devíti měsíců, nemohl mít dost štěstí, aby z něj udělali jen da’covale . A někdy zítra nebo pozítří by narazili Lucu na kůl. Lucu a Latelle, Petru, Clarine a všechny ostatní. Bylo by to hotové houští kůlů. Kostky se mu kutálely v hlavě dál.

„Zvládneme to,“ zavrčel. Neměl jinou možnost.

Vanin si odplivl.

Urazit na koni takovou dálku rychle se dalo jediným způsobem, pokud chtěl mít člověk nakonec živého koně. Půl míle zvířata vedli, půl míle klusali. Pak cval a trysk a zpátky do kroku. Slunce začalo klesat a kostky se otáčely. Cesta vedla kolem řídce zalesněných kopců a přes hřebeny. V potocích, jež se daly překonat třemi kroky, si koně ani nesmočili kopyta a potoky širší byly překlenuty mosty dřevěnými a občas i kamennými. Slunce klesalo stále níž a kostky se kutálely stále rychleji. Už byl téměř zpět u Elbar a po Renně nebylo ani vidu, ani slechu, až na škrábance v udusané hlíně silnice, na něž Vanin ukazoval, jako by to byly milníky.

„Už se blížíme,“ zahuhlal, ale neznělo to šťastně.

Pak zahnuli za kopec a před nimi se objevil další nízký most. Za ním se silnice stáčela k severu do dalšího horského sedla. Slunce sedělo na hřebeni a svítilo jim do očí. Coramen ležel na druhé straně toho hřebene. Mat si stáhl klobouk do čela a pátral na cestě po ženě, po komkoliv, ať na koni, či opěšalém, a nálada mu poklesla.

Vanin zaklel a ukázal.

Do kopce na druhém břehu řeky se ploužil zpěněný ryzák a žena na jeho hřbetě ho hystericky pobízela do kroku. Renna příliš toužila dostat se k Seanchanům, aby se držela cesty. Byla od nich snad dvě stě kroků, a mohly to být míle. Její kůň byl na pokraji zhroucení, ale stále by se mohla dostat na druhou stranu kopce a na dohled stráží, než by ji dohonili. Stačilo, aby se dostala na kopec, asi dvacet kroků.

„Můj pane?“ ozval se Harnan. Luk měl natažený. Gorderan měl kuši opřenou o rameno a také mířil.

Mat cítil, jak se v něm cosi zachvělo a zemřelo. Nevěděl co. Něco. Kostky duněly. „Střílejte,“ přikázal.

Chtěl zavřít oči. Kuše zadrnčela. Šipka proletěla vzduchem jako černá šmouha. Renna přepadla koni na krk, když ji střela zasáhla. Téměř se jí podařilo se narovnat, když ji trefil Harnanův šíp.

Pomalu spadla z koně a klouzala ze svahu, točila se a odrážela od stromů, padala stále rychleji, až dopadla do řeky. Chvíli plavala ve vodě u břehu, pak ji zachytil proud a odnesl ji pryč. Její sukně se vzdouvaly nad hladinou. Pomalu plula k Elbar. Nakonec se možná dostane do moře. Takže tři. Skoro mu nezáleželo na tom, že se kostky zastavily. Byly tři. Už nikdy víc , říkal si, zatímco Renna mizela z dohledu za ohybem řeky. I kdybych měl zemřít, už nikdy víc .

Zpátky jeli pomalu. Nemělo smysl spěchat a Mat byl k smrti utahaný. Ale zastavili se, jen aby dali napít a odpočinout koním. Nikomu nebylo do řeči.

K Juradoru se přiblížili až nad ránem. Město bylo temné, brána zavřená. Měsíc byl schovaný za mraky. Plátěné stěny Lucova cirkusu byly kupodivu stále na místě kousek za městem. Dva svalnatí chlapi byli zabalení v pokrývkách a chrápali pod velkým praporem, jak hlídali vchod. I od silnice bylo jasné, že uvnitř jsou vozy a stany.

„Aspoň můžu Lucovi říct, že nakonec nemusí utíkat,“ pronesl Mat unaveně a zamířil s Okem ke vchodu. „Možná nás nechá trochu se vyspat.“ Za všechno zlato, jež mu nechal, by jim měl Luca dát vlastní vůz, ale jak ho tak Mat znal, doufal jen v čistý slamník někde v závětří. Zítra vyjede najít Toma a ostatní. A Tuon. Zítra, až si odpočine.

Větší šok ho čekal v Lucově voze. Uvnitř bylo opravdu hodně místa, přinejmenším na vůz. Uprostřed stál úzký stolek a kolem něj se dalo pohodlně projít. Stolek, skříně a police byly vyleštěné, až se blýskaly. V pozlaceném křesle seděla Tuon – Luca musel mít křeslo, a dokonce pozlacené, když si všichni ostatní museli vystačit se stoličkami! – a za ní stála Selucia. Zářící Luca se díval, jak Latelle nabízí Tuon talíř s pastičkami, které si tmavá žena prohlížela, jako kdyby opravdu hodlala sníst něco z toho, co Lucova žena uvařila.

Když Mat vešel, Tuon se netvářila sebeméně překvapeně. „Chytili jste ji, nebo snad zabili?“ zeptala se a těmi divně ohnutými prsty zvedla paštiku.

„Zabili,“ oznámil jí hluše. „Luco, co pro Světlo –“

„Zakazuju to, Tretko!“ štěkla Tuon a ukázala na něj prstem. „Zakazuju ti truchlit pro zrádkyni!“ Trochu polevila, ale stále mluvila přísně. „Zasloužila si smrt tím, že zradila říši, a tebe by byla zradila stejně klidně. Snažila se tě zradit. Ty jsi vykonal spravedlnost, tak se za to nestyď.“ Z jejího tónu bylo jasné, že když jednou řekla spravedlnost, myslela to smrtelně vážně.

Mat zavřel oči. „Ostatní tu jsou taky?“ zeptal se.

„Samozřejmě,“ opáčil Luca a stále se usmíval jako idiot. „Urozená paní – vznešená paní, odpusť, vznešená paní,“ hluboko se jí poklonil, „promluvila s Merrilinem a Sandarem a… No, víš, jak to chodí. Umí být velmi přesvědčivá, urozená paní. Vznešená paní. Cauthone, teď k mému zlatu. Řekl jsi, že mi ho mají dát, ale Merrilin řekl, že mi radši podřízne krk, a Sandar mi vyhrožoval, že mi rozbije hlavu, a…“ Jak se na něho Mat díval, odmlčel se, ale hned se zase rozzářil. „Podívej, co mi urozená paní dala!“ Otevřel šuplík a uctivě vyndal složený papír. Papír byl silný a bílý jako sníh. Drahý. „Glejt. Pochopitelně není s pečetí, jenom s podpisem. Velkolepý kočovný cirkus s přehlídkou divů a zázraků Valana Lucy je nyní pod osobní ochranou vznešené paní Tuon Athaem Kore Pendrag. Všichni samozřejmě vědí, kdo to je. Mohl bych jet i do Seanchanu. Mohl bych vystupovat před císařovnou! Kéž žije věčně,“ dodal spěšně s další úklonou Tuon.

Pro nic , pomyslel si Mat zoufale. Svezl se na postel a lokty se opřel o kolena, čímž si vysloužil přísný pohled od Latelle. Jenom Tuonina přítomnost jí nejspíš zabránila v tom, aby ho praštila!