Robert Jordan - Křižovatka soumraku

Tentokrát Tuon nechala prsty na pokoji a se Selucií si vyměnily pohledy. Vyšší žena se zatrpkle zdviženým koutkem úst zavrtěla hlavou. Tuon taky zavrtěla hlavou. A potom si nazvedly pláště a vyrazily k železem obité městské bráně. Ženské! Mat je musel zase dohonit. Nakonec byly jeho zajatkyně. Byly. Všichni před sebe vrhali dlouhé stíny. Vrhali stíny ti lidé na silnici, než zmizeli? Nevzpomínal si ani, jestli se některému z nich tvořila u úst pára. Ale nezáleželo na tom. Byli pryč a on nehodlal přemýšlet o tom, odkud se vzali nebo kam se poděli. Nejspíš to mělo něco společného s tím, že byl ťaveren . Hodlal na to zapomenout. Už zapomínal. Vedle rachotících kostek neměl v hlavě místo na nic jiného.

Stráže u brány zřejmě nebyly na cizince zvědavé, nebo aspoň ne na opěšalého muže a dvě ženy. Byli to tvrdí chlapi v bílých kyrysech a špičatých přílbách s něčím, co vypadalo jako koňský ohon. Zahalené ženy přelétli lhostejným pohledem a z nějakého důvodu podezíravě koukli po Matovi, než se zase opřeli o halapartny a tupě zírali na silnici. Nejspíš to byli místní muži, rozhodně nebyli Seanchané. Obchodníci se solí a místní urozená paní Aetheleine, která zřejmě říkala to, co jí kupci nakázali, složili přísahu návratu bez váhání a nabídli se, že zaplatí solnou daň, ještě než je o to požádali. Seanchané se bezpochyby dostanou i k tomu, že tu zřídí nějaký úřad, jen aby na všechno dohlédl, ale prozatím měli pro své vojáky lepší využití. Mat poslal Toma a Juilina, aby se ujistili, že v Juradoru nejsou žádní Seanchané, než s tímto výletem souhlasil. Hlupák by mohl zakopnout o vlastní štěstí, kdyby si nedal pozor.

Jurador byl vzkvétající, bohaté město s dlážděnými ulicemi, většinou širokými, a kamennými domy pokrytými červenými taškami. Domy a krčmy stály vedle stájí a hostinců mezi kovárnami, kde kladiva narážela do kovadliny, a vedle rachotily tkalcovské stavy a jinde bednáři zatloukali obruče na sudy pro přepravu soli. Pouliční prodavači vychvalovali své stuhy a špendlíky, masové pastičky a pečené ořechy z podnosů nebo svraštělé turíny a mrňavé švestky z kár. Na každé ulici lidé stáli na stráži nad zbožím vyloženým na úzkých stolech před krámky a vykřikovali seznam toho, co nabízejí.

Najít domy obchodníků se solí však bylo snadné, obvykle měly dvě poschodí, ne pouze jedno, a byly osmkrát větší než ostatní, se sloupořadími, nad ulicí s bílými železnými mřížovými zástěnami mezi sloupy. Většina domů měla v přízemí mříže také, i když ne vždycky natřené. Připomínalo to Ebú Dar, avšak nic víc kromě olivové pleti zdejších obyvatel. Tady se nevydouvala prsa v hlubokém výstřihu, ani se pod vykasanými sukněmi neobjevovaly barevné spodničky. Ženy nosily vyšívané šaty s vysokým límcem až pod bradu. Chudší si na výšivky příliš nepotrpěly, kdežto bohaté je měly téměř všude, pláště vyšívané od shora dolů, a průsvitné závoje před obličejem jim visely ze zlatých hřebenů nebo slonovinových hřebenů zastrkaných do tmavých pletenců. Muži měli kratší kabáty vyšívané téměř stejně hustě ve stejně jasných barvách, a ať bohatí, či chudí, všichni nosili za pasem nůž se zakřivenou čepelí. Ať chudí, či bohatí, hladili jílce, jako by čekali boj, čemuž v Ebú Daru bylo nejinak.

Palác urozené paní Aetheleine se zvenčí nijak nelišil od sídel obchodníků se solí, avšak stál na hlavním náměstí, velké rozloze leštěného kamene, uprostřed níž prýštila voda z kulaté mramorové fontány. Vodu si ale lidé nabírali z trubek v kamenných nádržkách ve všech čtyřech rozích náměstí. Z velké fontány byla cítit sůl. Byl to symbol Juradoru, voda byla pumpována ze stejného pramene, z něhož čerpaly solné studny v okolních kopcích. Mat viděl velkou část města dřív, než slunce vystoupilo do čtvrtiny své dráhy.

Pokaždé, když Tuon a Selucia zahlédly krám s vystaveným hedvábím, zastavily se a osahávaly štůčky, šeptaly si s hlavami u sebe a odháněly dotěrné prodavače. Ti dávali dobrý pozor, dokud si nevšimli, že s oběma ženami je Mat. Ženy v suknu, dost obnošeném a špatně padnoucím, nevypadaly na zákaznice kupující hedvábí. Mat, s pláštěm přehozeným přes rameno, aby byla vidět podšívka, ano. Kdykoli se však pokusil projevit zájem – ženy přece pořád říkají, že chtějí, aby muži projevili zájem! – kdykoliv se dostal dost blízko, aby slyšel, co říkají, zmlkly a podívaly se na něj ledovýma očima, až zase couvl. Pak se Selucia sklonila k Tuon a dál si špitaly a osahávaly hedvábí červené, modré, zelené, lesklé i vyšívané. Jurador byl hodně bohaté město. Naštěstí si s sebou vzal naditý měšec. Žádné zboží však zřejmě nebylo dost dobré. Tuon vždycky zavrtěla hlavou a obě vyrazily pryč, až je Mat musel dobíhat, než došly k dalšímu krámu. Kostky se mu v hlavě pořád točily.

Nebyli jediní od cirkusu, kdo se vydal do města. Zahlédl Aludru s tváří rámovanou copánky s vpletenými korálky, jak se prochází davem se šedovlasým mužem, jenž musel být podle výšivky na hedvábném kabátě, samá kytka a kolibřík, obchodník se solí. Co mohla chtít ohňostrůjkyně od obchodníka se solí? Ať už mu říkala cokoliv, muž se potěšené usmíval a přikyvoval.

Tuon zavrtěla hlavou a obě ženy se vydaly k dalšímu obchodu, nevšímajíce si kupcových hlubokých poklon. I když většina z nich byla určena Matovi. Ten hubený trouba si nejspíš myslel, že chce sám koupit nějaké hedvábí. Ne že by se mu pár nových hedvábných kabátců nehodil, ale kdo mohl myslet na kabáty, když čekal, až se ty zatracené kostky zastaví? Jenom s malou výšivkou na rukávech a plecích.

Kolem prošel Tom s bronzovým pláštěm kolem těla, hladil si bílé kníry a zíval, jako by byl celou noc vzhůru. Možná i byl. Kejklíř sice nezačal znovu pít, ale Lopin s Nerimem si na něj stěžovali, že zůstává dlouho vzhůru a spaluje lampový olej, aby mohl pořád dokola číst ten svůj dopis. Co mohlo být tak zajímavého na dopise od mrtvé ženy? Mrtvá žena. Světlo, ti lidé na silnici asi…! Ne, nebude na to myslet.

Tuon roztáhla jeden záhyb hedvábí a nechala ho spadnout, jak se obracela, aniž by sáhla na další. Selucia se na prodavačku podívala tak, že žena uraženě couvla. Mat se na ni usmál. Uražení prodavači mohli přivést městskou stráž a vyptávat se, a kdo mohl vědět, kam by to vedlo? Mat věděl, že většinu žen dokáže úsměvem uklidnit. Prodavačka zafrkala a začala uhlazovat hedvábí, jako by hladila dítě. Většinu žen, pomyslel si kysele.

O kus dál nechala žena v prostém plášti spadnout kapuci a Matovi se zadrhl dech v hrdle. Edesina si kapuci opět zvedla, ale nijak s tím nespěchala, a škoda už byla napáchaná. Každý, kdo věděl, nač se dívá, musel poznat bezvěkou tvář Aes Sedai. Nikdo na ulici se netvářil, že by si něčeho všiml, jenže Mat neviděl všechny. Nemyslí někdo na odměnu? V Juradoru možná zrovna žádný Seanchan nebyl, ale procházeli tudy.

Edesina zahnula za roh a za ní se vydaly dva zahalené stíny. Dva. Zůstala snad v táboře na dvě Aes Sedai jen jedna sul’dam? Nebo možná byly Joline či Teslyn někde poblíž a on je prostě přehlédl. Natáhl krk a pátral v davu po dalším plášti, ale všichni, jež viděl, na sobě měli nějakou výšivku.

Náhle mu to došlo, jako kdyby dostal ránu mezi oči. Na každém plášti byl aspoň kousek výšivky. Kde je zatracená Tuon a zatracená Selucia? Netočí se kostky v jeho hlavě rychleji?