Robert Jordan - Křižovatka soumraku

„Změnila jsem názor, Tretko,“ zamumlala, když bílý kámen položila kousek od středu desky, kde se křížily dvě čáry. „Hraješ velmi dobře.“

Mat zamrkal. Mohlo jí dojít, co má za lubem? Selucia jí stála za zády a tvářila se, že se soustředí na téměř prázdnou desku. Setalle obrátila stránku v knize a trochu se naklonila, aby měla lepší světlo. Ovšemže ne. Mluvila o hře. Pokud by dostala podezření, o co se tu doopravdy hraje, vyhodila by ho. Každá žena by to udělala. Musela mluvit o hře.

Té noci skončili remízou, každý ovládal polovinu desky nepravidelnými shluky kamenů. Pravdou bylo, že vyhrála ona.

„Dodržela jsem slovo, Tretko,“ protáhla, když vracel kameny do pytlíku. „Nepokusila jsem se o útěk ani o zradu. Je tu těsno.“ Ukázala na vnitřek vozu. „Chci chodit na procházky. Po setmění bude stačit. Smíš mě doprovázet.“ Pohledem spočinula na poupatech a pak se mu podívala do očí. „Abys zajistil, že neuteču.“

Setalle si prstem založila stránku v knize a zadívala se na něj. Selucia stála za Tuon a hleděla na něj. Ta ženská dodržela slovo, jakkoliv to vypadalo šíleně. Večerní procházky, kdy bude většina cirkusáků v postelích, by neměly uškodit, když na to dohlédne. Tak proč měl pocit, že ztrácí kontrolu nad situací?

Tuon souhlasila, že bude chodit v plášti a s kapuci, což byla úleva. Černé vlasy jí dorůstaly, ale zatím to byl jen ježek, a na rozdíl od Selucie, která nejspíš spávala se šátkem na hlavě, Tuon se netvářila, že by si chtěla hlavu zakrývat. Žena velká jako dítě s vlasy kratšími než muž by neprošla bez povšimnutí ani v noci. Setalle a Selucia je vždycky zpovzdáli následovaly, komorná dohlížející na svou paní a Setalle dohlížela na komornou. Občas to vypadalo, že obě dohlížejí na něj. Aspoň on měl ten dojem. Obě se na strážkyni a zajatkyni chovaly hrozně přátelsky. Zaslechl Setalle, jak upozorňuje Selucii, že se k ženám chová příšerně, což od ní bylo opravdu báječné! A Selucia klidně odvětila, že její paní by mu zlomila ruce, kdyby se zachoval neuctivě, jako by vůbec nebyly zajatkyně.

Myslel si, že těchto procházek využije, aby se o Tuon dozvěděl něco víc – při hře toho moc nenamluvila – ale kdykoliv se na něco zeptal, neodpověděla nebo změnila téma, obvykle na něj.

„Dvouříčí je samý les a statky,“ vyprávěl, když se procházeli uličkou mezi vozy. Měsíc byl schovaný za mraky a barevné vozy vypadaly jako beztvaré stíny. Pódia pro účinkující kolem byla stěží vidět. „Všichni pěstují tabák a chovají ovce. Můj otec má i krávy a obchoduje s koňmi, ale jinak je to hlavně tabák a ovce.“

„Tvůj otec obchoduje s koňmi,“ zahučela Tuon. „A co děláš ty, Tretko?“

Ohlédl se přes rameno na ženy o deset kroků dál. Setalle možná nebyla dost blízko, aby ho slyšela, pokud bude mluvit potichu, ale rozhodl se, že bude upřímný. Kromě toho v cirkuse v noci panovalo naprosté ticho. Mohla ho slyšet a věděla, co dělal v Ebú Daru. „Jsem hráč,“ odpověděl.

„Můj otec se taky považoval za hráče,“ opáčila Tuon tiše. „Zemřel kvůli špatné sázce.“

A jak měl zjistit, co znamená tohle?

Další noc, když se procházeli kolem zvířecích klecí, jež každá zabírala celý vůz, řekl: „Co děláš pro zábavu, Tuon? Jenom proto, že tě to baví? Kromě dámy, ovšem.“ Skoro cítil, jak se Selucia třicet stop daleko od něj naježila, že použil Tuonino jméno, ale Tuon to zřejmě nevadilo. Alespoň si to myslel.

„Cvičím koně a damane,“ odpověděla a nahlížela do klece na spícího lva. Zvíře bylo jen velký stín na slámě za silnými mřížemi. „Opravdu má černou hřívu? V celém Seanchanu žádní černohříví lvi nejsou.“

Ona cvičí damane? Pro zábavu? Světlo! „Koně? Jaký koně?“ Nejspíš válečné oře, když už cvičila ty zatracené damane . Pro zábavu.

„Panímáma Ananová povídala, že jsi rošťák, Tretko.“ Hlas měla chladný, ne studený. Ovládaný. Otočila se k němu, tvář schovanou pod kapuci. „Kolik žen jsi líbal?“ Lev se probudil a zakašlal a z toho zvuku se musely každému zježit všechny chlupy. Tuon ani nemrkla.

„Vypadá to, že bude zase pršet,“ opáčil chabě. „Selucia by mi nechala sedřít kůži, kdyby ses vrátila mokrá.“ Uslyšel její tichý smích. Co podle ní řekl tak zábavného?

Musel pochopitelně zaplatit. Možná šly věci po jeho a možná ne, ale vždycky, když si myslel, že ano, tak musel platit.

„Banda užvaněných strak,“ postěžoval si Egeanin. Bylo odpoledne a slunce, rudozlatá koule zpola ukrytá za mraky, vrhalo po cirkuse dlouhé stíny. Pro jednou nepršelo a přes zimu seděli pod zeleným vozem, kde bydleli, a hráli dámu na očích každému, kdo by šel kolem. A kolem chodilo hodně lidí, muži spěchali po své práci a děti využívaly poslední příležitosti honit blátem obruče a házet balonem, než budou muset jít spát. Ženy si držely sukně nahoře a cestou kolem vozu se pod něj pokaždé podívaly, a i když měly kapuce, Mat věděl, jak se tváří. S Matem Cauthonem už u cirkusu nepromluví jediná žena. Podrážděně zachrastil černými kameny, které držel v levé ruce. „Dostanou svý zlato, až dorazíme do Lugardu. Na ničem jiným by jim nemělo záležet. Neměly by strkat nos do mých věcí.“

„Těžko jim to můžeš dávat za vinu,“ protáhla Egeanin s pohledem upřeným na hrací desku. „My dva máme být milenci na útěku, ale ty trávíš víc času s… ní… než se mnou.“ Pořád měla potíže neříkat Tuon vznešená paní. „Chováš se jako muž na námluvách.“ Natáhla ruku s kamenem, ale zaváhala. „Přece si nemůžeš myslet, že pro tebe dokončí obřad, že ne? Tak velký hlupák být nemůžeš.“

„Jaký obřad? O čem to mluvíš?“

„Tu noc v Ebú Daru jsi ji třikrát prohlásil za svou manželku,“ vysvětlovala pomalu. „Ty jsi to vážně nevěděl? Žena řekne třikrát, že muž je její manžel, a on řekne třikrát, že je jeho manželka, a jsou svoji. Obvykle dojde i na nějaké požehnání, ale sňatek je dokonán, když to vyslovíš před svědky. Opravdu jsi to nevěděl?“

Mat se zasmál a pokrčil rameny, přičemž ucítil nůž, který nosil za krkem. Dobrý nůž muže vždycky uklidní. Jeho smích však zněl drsně. „Ona ale nic neřekla.“ Ten zatracený roubík jí do huby nacpal právě včas! „Takže ať jsem řekl cokoliv, nic to neznamená.“ Věděl však, co Egeanin řekne. Jako že je voda mokrá – věděl to. Řekli mu, s kým se ožení.

„U urozených je to trochu jiné. Občas se šlechtic z jednoho konce říše ožení se šlechtickou z druhého. Dohodnuté manželství. Císařská rodina se nikdy nespojuje s jinými. Někdy nechtějí čekat, až budou spolu, a tak žena uzná sňatek tam, kde právě je, a muž taky. Dokud to do roka a do dne oba vysloví před svědky, sňatek je legální. Tys to vážně nevěděl?“

Bylo to jasné jako facka, nicméně kameny mu vypadly z ruky na desku a rozsypaly se kolem. Ta zatracená holka to věděla. Možná to celé považovala za dobrodružství nebo za hru. Možná si myslela, že být unesená je stejná legrace jako cvičit koně nebo zatracené damane ! Ale věděl, že je jenom pstruh, který čeká, až si ona nachystá háček.

Dva dny se držel od purpurového vozu dál. Utíkat nemělo smysl – už měl ten prokletý háček v puse a dal si ho tam sám – ale nemusel tu prokletou věc polknout. Akorát že věděl, že jde jen o to, kdy se ona rozhodne háček zaseknout.